Moje letošní brambory jsou živoucím potvrzením, že rčení „čím blbější sedlák, tím větší brambory“ nemá všeobecnou platnost. Ale zas na druhou stranu musím ocenit, že jich bylo víc než loni, kdy jsem je pěstovala vůbec poprvé, a navíc ve slámě.

Loni jsem vyhodila zbytek sadbových brambor do kompostu a letos se mi tam...

To bylo tak. Nadšena předáním našeho posledního odlehlejšího kousku zahrady pozdě na podzim roku 2020, založila jsem tam několik lehce zvýšených záhonů a malý sad. Na brambory mi vybyl kousek prostoru u zdi sousedního objektu na východě pozemku, k níž musí být podle věcného břemene zabezpečen přístup v případě potřeby. Na brambory mi na záhonech nezbylo místo, ostatně se v tom prostoru pěstovaly o rok dříve a tak jsem usoudila, že slámový záhon je vlastně něco jako mobilní záhon a že to risknu. Na jaře jsem do slámy zasadila brambory (trochu pozdě, loni byla dlouho zima) a pak jsem na záhon celé léto vrstvila posečenou trávu. Bramborové natě, byť ne hojné, časem vylezly, rozkvetly a pak začaly zasychat, nastal tedy čas sklizně. Pozitivní bylo, že jsem rozhodně sklidila víc, než jsem zasadila, ale na velké chlubení toho zas o tolik víc nebylo. Připsala jsem to blízkosti oné zdi, u jejíhož úpatí pod tenkou vrstvou zeminy byl beton a kdo ví, co ještě, a navíc tam byl dopoledne dlouho stín a večer zas moc teplo. Proto jsem se rozhodla, že napřesrok brambory ve slámě rozhodně ano, ale někde jinde.

Brambory ve slámě, první pokus

Trochu širší slámový záhon dostal své místo po straně domu, kousek od plechového plotu, tentokrát pro změnu na západní straně pozemku. Byla jsem celý duben nemocná a zesláblá, tak jsem opět poměrně pozdě na zem navrstvila slámu a do ní zasadila brambory. Celé jaro bylo hrozné sucho a tak posečené trávy bylo pomálu, ale nějaká přece jen byla, třeba i od sousedů, tak jsem pilně vrstvila. Dlouho jsem čekala na první výhony brambor, ale nakonec se brambořiště zazelenalo a pak krásně rozkvetlo. To bude úroda, jásala jsem. Tolik krásných květů přece musí věštit dobré časy.

Nedávno začaly stvoly uvadat. Udělala jsem zkusmou sondu a objevila spoustu maličkých brambůrek. Díru v zaschlé trávě a slámě jsem zase zahrabala, a protože jsem tušila zradu, nějakou chvíli jsem se snažila dělat, že ty brambory ke mně vůbec nepatří. Nakonec jsem se ale pochlapila a záhon začala rozhrabávat. Brambor bylo podstatně víc než loni, bohužel ve valné většině (na počet) byly menší než ty nejmenší zámecké brambůrky.

Brambory - na dva košíky to bez zalejvání dalo

V posledních dnech pršelo (u nás tedy velice střídmě, spíš méně než mžilo, sotva se naplnila tisícilitrová „kostka“ pod okapem), přesto ale byla ta tráva, sláma a půda pod nimi zcela suchá. V tom spatřuju příčinu, že letošní brambory jsou tak malé. Na jaře, pravděpodobně zasažena postcovidovou mozkovou mlhou, mě jaksi nenapadlo, že bych proschlou půdu měla nejdříve pořádně prolít vodou, než na ni dám slámu. Nebo mě to možná i napadlo, ale řekla jsem si, že je škoda vody ze studny, když je takové sucho (jak říkám, v hlavě zcela zamlženo). To byl i důvod, proč jsem slaměný záhon prakticky nezalévala v naději, že přece někdy musí zapršet a že se to nějak samo vyřeší.

Teď koncem léta vidím, že se to tedy samo nevyřešilo. Ale cítím, že bramborovo-slaměná cesta schůdná je, a proto si na podzim zase pojedu koupit balíky slámy a na jaře sadbu a to by bylo, abych – vyzbrojena dvouletou zkušeností –, neměla za rok brambory jako ten nejblbější sedlák na celém světě.

Pozdně červencová džungle; kukuřice do konce prázdnin ještě o kus vyrostly

Ostatně, tímto titulem bych se mohla honosit už letos, pokud by existovalo rčení „čím blbější sedlák, tím vyšší kukuřice“. A kdo ví, třeba takové rčení skutečně existuje tam, kde je kukuřice domovem. A možná to tam říkají právě naopak, čím vyšší kukuřice, tím lepší sedlák, protože se dá pochybovat o tom, že by už tehdy věděli, že kukuřice patří mezi rostliny C4, prý rostliny budoucnosti. Já to třeba donedávna nevěděla. O C4 je možné se víc dozvědět třeba zde: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2012/cislo-3/rostliny-c-4.html.

Pro pěstování kukuřice jsem se rozhodla za dlouhých zimních večerů, když jsem si pročítala články o permakultuře, přírodních zahradách a přirozeném pěstování rostlin. V jednom z článků se psalo o „třech sestrách“, tedy o tradičním indiánském pěstování kukuřice, pnoucích fazolí a dýní. Znělo to slibně. Kukuřice poskytne oporu fazolím a dýně svými šlahouny zastíní záhon, který pak netřeba mulčovat, plít a mocně zalévat. Jo! To je ono, to vyzkouším. A před očima jsem měla obrázek úhledného kousku záhonu, na kterém stejnou kombinaci před předloni zkoušela kamarádka Rita.

Po kukuřici se vine fazol, to zafungovalo a bylo to i hezké, ale tak nějak k ničemu

Na jaře jsem dle návodu připravila čtyři kompostové hromádky a do každé zasela čtyři semena kukuřice v bio kvalitě s tím, že ve finále na místě ponechám jen dvě nejsilnější. Protože jsem byla v časovém skluzu, semena fazolí jsem na úpatí hromádek přidala už za týden, namísto za tři. Ale v zásadě to nevadilo, protože všechny vzešlé výhonky sežrali slimáci, a tak jsem do půdy strkala fazole zas a znovu, a když mi došly jedlé, zasela jsem okrasné. V mezidobí jsem mezi vzcházející kukuřici vysela a na dvě místa dýni, zjevně opět pro slimáky. Nakonec jsem rezignovala a koupila dvě vzrostlé sazeničky dýní, z nich jedna se časem ukázala být dominantní a zcela zahlušila tu druhou. Což bylo jen dobře, jak se nyní ukazuje.

Zkrátka začátky pěstování tří sester se jevily spíš jako boj o život, u některých kukuřic fazole nakonec vůbec nejsou, nebo jen sporadicky, ale zkraje léta nastal zvrat. Kukuřice se zjevně rozhodly, že z poněkud utopené zahrady nemají žádný rozhled, a vytáhly. I vyrostla kukuřice veliká, převeliká. Je vyšší než sloupovitá třešeň, která se do toho letos taky opřela, a ta má dobře ke čtyřem metrům. Fazole abych dobývala z takové výšky ze žebříku. Naštěstí ale nepoznám, jaké vlastně vyrostly, tak jsem je všechny prohlásila za okrasné a nechávám je zdobit zahradu.

Začátek srpna. To mrňavé v kukuřicích jsem já se svými 162 centimetry.

Dýně mi dávno přetekla ze záhonu, rozvaluje se po chodníčcích a taky se začala šplhat po sousední konstrukci pro okurky. Vypadá to celé impozantně a exoticky a já jen doufám, že mi cukrová kukuřice nepřezraje dřív, než přijedou děti na samém konci prázdnin.

Bob mi letos zašel, salátové řepy přerostly, protože jsem nebyla schopná je včas sklidit. Rajčat je spousta a báječně sladkých, naposled tak tomu bylo v roce 2018 v ještě nehotové hlavní zahradě.

Různé druhy rajčat; skvělé bylo to ananasové, které na fotce není.

Papriky už podruhé pěstuju v pytlích a nikdy více, protože jsou na rozdíl od sousedčiných na záhonu skoro všechny plody okousané ne snad od slimáků, ale od breberek, které se k nim dostanou šplháním po zdi. Místo žlutého patizonu mi prodali žlutou cuketu, a tak mám dvě žluté a jednu zelenou. Lkala jsem nad tím, ale od té doby, co jsem dostala ten skvělý recept na cuketí mišmaš, teď chodím cuketám naopak domlouvat, aby rostly. A už s nimi neplýtvám do koláčů, to tak, taková škoda. Žlutý patizon sice nemám, ale ten bílý je tak plodný, že ho nestíhám ani zpracovat, ani rozdat.

Cukety žluté i ta zelené stále plodí

Zeleninovou zahrádku máme druhou sezónu a já jsem si čím dál jistější, že sice miluju jíst a jíst malé cuketky, rajčata, papriky, hrášek a tak dále přímo ze záhonu, a ráda z toho všeho vařím, ale že rozhodně nejsem ten správný opečovávatel a zavařovač. A jsem vděčná, že mi příroda přesto dopřává plné náruče skvělého jídla i radost z pohledu na to, jak všechno krásně roste, byť je to někdy skoro až děsivý pohled.

Fíkovník se z jarních cca 35 cm značně zvětšil

Zeleninová zahrada je užitek i radost, ovšem pro klid, naplnění a souznění si chodím na zahradu druhou, na tu relaxační, která je mou velkou učitelkou i potěchou. Ale o té až příště.

Úroda

Foto: Vave. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: https://podpovrchemvave.blogspot.com/