Mám bígla na dožití. Bígl má asi pod ocáskem vrtuli nebo místo žaludku jaderný reaktor (spotřeba odpovídá). Tak proč si nedat dogtrekking?

Tréninková padesátka (přečíst si můžete zde) proběhla dobře, i když poněkud studeně. No a pak už se počasí jen horšilo. Co teď? Jen s Vaškem bych to odběhla a spala v kempu v autě. Jen s bíglem bych se nemusela bát, že umrzne Vašek. S oběma? To přece nejde! No, přece to nevzdám předem, takže nabalit, nacpat do auta a vyrážíme. V půli cesty se hlásí pravé koleno a za chvíli už nohou bolestí nepohnu, to nám to pěkně začíná. Konečně kemp, prezence, mítink, zalézt do spacáku. Zima je kvalitní, zamrzá voda v miskách.

Vyrážíme.

Ráno vyrážíme první, pár lidí nás předbíhá, bígla to baví, šlape často vpředu, vesele ukrajujeme kilometry. I když, toho asfaltu je letos nějak moc. Okolo Toulovcových Maštalí, hodně tu máme projito z loňské dovolené. Nové Hrady a podél Novohradky na 35. km, kde je báječná živá kontrola na hradě Košumberk, zelňačka a… a kruci! Levé koleno hlásí poruchu. Tolik let dalo pokoj a teď bude dělat problém? Tak to ne, batoh na záda a jdem.

Živá kontrola na hradě Košumberk.

Za čtyřicátým kilometrem už koleno bolí moc, po letech sahám po kouzelné pilulce a za chvíli je svět růžovější. 48. km, živá „tajná“ kontrola, možnost bivaku, ale pěkně studeného a asi dost rušného. Tak to ne, jdem dál. Koleno už zase bolí, přichází tma. Dojít to nonstop nebo zabivakovat? Nezakulhal teď bígl? Zkouším hledat v lese místo na bivak – krmelec zamčený, na zemi sníh, mrholí. 58 km, Dědová, chystám se vzít zavděk autobusovou zastávkou, když přichází nečekaná domorodá nabídka – no jestli vám stačí teplá dílna? Dílna s výrobou krásných dřevěných hraček, záchod, sprcha, nakonec mi majitel vnutí i půl své večeře a ještě snídani… a tady máte na památku ježka. Nemám slova, tohle je ráj!

Nocleh.

Koleno mne moc spát nenechává, za oknem procházejí čelovky dalších dogtrekařů. Ráno se z tepla nechce, ale balím, brufen a jdem. Psi se snad domluvili, oba jsou protivní, jeden táhne do strany, druhý se vleče, ach jo. 63 km, pramen Chrudimky, psi už zase šlapou, všude leží sníh. Odkrajujeme další kilometry. Už jenom 15 do cíle, asfalt, nekonečná rovná na Karlštejn, už jen 10. Jindy mne jednociferné číslo „nakopne“, dnes to funguje jen na Vaška – zabírá a neúnavně mne vleče dál.

Rybenské Perničky.

Rybenské Perničky a „skopec“, to už koleno nedává. Nakonec beru brufen jen 4 km před cílem, ale to už nešlo. I tak jsou poslední tři asfaltové kilometry soukromým peklem. Cíl! Postarat se o psy, sprcha, napsat domů. Po čtyřech hodinách na chvíli vylézá sluníčko, venčím, dávám psům sušené uši, které dostali při prezenci. Vašek pak ochotně pokračuje v odpočinku. Bígl do auta nechce, na úvazu řve a chce za mnou. Jsi starý unavený pes! Tak nic, beru jej na procházku po kempu, pak už ale nekompromisně do auta a spi!

Výhled z Luckého vrchu.

Večer vytahuji všechno, co mám – dva zimní spacáky, deky... Je mi teplo, kolenu je to jedno. Co to udělá zítra za volantem, radši nechci vědět. Ráno je kruté, vydýchaná vlhkost zamrzla na sklech, fouká ledový vichr. Do toho se nechce ani bíglovi, chce pod deku, zároveň se ale nudí a chce aspoň vidět ven. Tablet hlásí kritickou teplotu baterie – to je asi to předpovídané víkendové oteplení. Konečně vyhlášení, tombola, odjezd. Tentokrát jsem ani nebalila, jen pryč z toho větru! Ofoukaný obličej pálí, oči se za volantem zavírají.

Za odměnu ucho.

Jsme doma, vybaluji, Vašek spí. Bígl chodí vytrvale za mnou, spánek je prý ztráta času. Starý unavený pes, na dožití.

Závěrečné foto účastníků. Bígl je vlevo dole.

Foto: archiv autorky. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.