ROZCESTNÍK: Beskydy a Javorníky – den 2., červenec 2024.
Beskydy, červenec 2024 foto: Mawenzi, Neviditelný pes
Předchozí díl najdete zde.
Neděle. DEN 2.
Vstávám kolem páté hodiny ranní zároveň se sluníčkem, ale než se vyhrabu z pokoje na parkoviště a dokončím ranní hodování, je skoro šest hodin ráno. Silnice je suchá, v noci nakonec nepadla ani kapka. Přesto je ve vzduchu vysoká vlhkost a tráva na cestě je úplně mokrá. Za chvíli to čeká i moje tenisky. Mám s sebou experimentální nepromokavé špičky na boty do mokré trávy, ale zapomínám na ně a tak se snažím alespoň opatrně našlapovat a zabránit nejhoršímu. Promočeným botám hned na prvních metrech.
Kousek louky přecházím skoro suchou nohou a dál pokračuji po cestě. Nad lesem, kolem kterého stoupám po sjezdovce nahoru, krouží káně a odněkud slyším zvuk motorovky, jak někdo už brzo ráno pracuje. Vyškrábu se k rozcestí Gruň hotel Charbulák a su úplně propocená. Sto výškových metrů na kilák není úplně málo. Ani brzy ráno tak nejsem ušetřena totálního přehřátí organismu. Jestli jsem ráno vyrážela v lehké větrovce, pod kopcem jsem si ji už musela sundat. Je teplota na kraťasy a tílko. Teď, v 7 hodin ráno. Dneska má být zase pekelná výheň a to mě čeká dalších 800 výškových metrů stoupání. Možná, že jak budu stoupat nahoru směrem ke slunci, tak se definitvně roztavím.
Nad rozcestím je stanoviště horské služby stanice Gruň, které tu bylo založeno už v roce 1952. Turistická návštěvnost hřebene byla tak vysoká, že sem pravidelně o víkendech vyrážela hlídka červeného kříže, až se několik jejich členů rozhodlo tu zřídit horskou záchrannou službu. V počátcích fungování museli členové používat vlastní vybavení, ale dnes je stanice vybavená profesionální technikou, aby každou zimu mohli pomáhat zkušeným i nezkušeným návštěvníkům Beskyd z krizové situace. Ačkoli podle rozhovoru včera večer mám pocit, že hlavní míra zásahů je kvůli nezodpovědnosti, co se snoubí s lajdáctvím. Zimní hory umí překvapit, třeba nečekanou sněhovou vánicí nebo poklesem teplot a každý návštěvník by na to měl být připraven.
Na dohled od stanice HZS je prázdné parkoviště s posezením. Využívám příležitosti dát si druhou snídani. Hlad nemám, ale mám totální nechuť postupovat dál libovolným směrem. Chci tu jen sedět a poslouchat káně, které pořád krouží nad lesem, nebo ptáky, kteří poskakují v křoví za elektro dobíjecí stanicí. Rozbaluji první alobalové tajemství a nevím, jestli ho vlastně mám chuť jíst. Když na mě vykoukne kuřecí plátek na přírodno v pohankovém chlebu, nevěřím vlastním očím. Masoooo. Toho je na vandrech vždycky nedostatek, takže do mě padá rychlostí blesku. Jestli tohle skrývají všechny čtyři balíčky, tak to dneska ani nezvládnu sníst, jak je už tahle jedna porce obří.
Kráčím po hřebeni, který mě vede do mírného kopce po žluté značce a užívám si výhledy do okolí. Je vidět až na Slovenské Roháče, které se tetelí v lehkém ranním oparu a tvoří světlounký pás hor na horizontu modrající se oblohy. Jsem tady. V Beskydech. Na vandru. V přírodě. Jsem právě a přesně tady a moje vnitřní radost z nádherného rána obklopeného výhledy do hraničních hor je nekonečná. Mám chuť skotačit a rozlétnout se po žluté značce, ale těžká krosna mi nesmlouvavě připomíná, že budu vděčná i za chůzi. Alespoň za pomalou:)
Procházím kolem dřevěného kostelíka Panny Marie Pomocnice křesťanů z roku 1890, který před více než 100 lety tvořil výraznou dominantu hřebene Gruň, ale dnes není mezi vzrostlým lesem z dálky vidět. Dál za kostelem je u cesty veliký balvan, betonový model meteoritu, z nějž do místních hor dopadl v roce 2000 kousek úlomku.
Za nejstarší beskydskou turistickou chatou Švarná Hanka, která tu stojí už 136 let, se z hřebene odděluji na modrou značku, která mě dovede až k hranici Čech a Slovenska. A zadarmo to nebude. Začínám sešupem, který mě vede kolem studánky Pod Švarnou Hankou, která má i uprostřed léta silný a chladivý pramen. Až k údolí Černé Ostravice to bude z kopce, ale přesto ze mě leje jako z konve i cestou dolů, kdy mi stačí jen dávat nohu před nohu a nevyvíjet u toho žádnou velkou aktivitu.
Černá Ostravice na dně údolí šumí v borůvkovém smíšeném lese. Kousek pod dětským táborem je přes třímetrové koryto řeky, zahrazené na koupání, postavená lávka v takové výšce, že bych mohla snadno dosáhnout nohama do vody. A dětičky jsou zatím v táboře… Shazuju batoh a zouvám boty.
Brrr, ta je ledová! Nízký splav šumí do ptačího života v lese a já jen sedím a rozstřikuju nohama ledovou vodu. Mohla bych tu zůstat sedět hodiny a máchat se nohama ve vodě, ale zpráva od kluků mi připomíná, že mám před sebou ještě dost dlouhou cestu na náš smluvený sraz, na kterém budou o pár hodin dřív, než jsem si myslela.
Od svěžího údolí Černé Ostravice mě čeká zabijácké stoupání do obce Konečná, ležící na hranici ČR a SR. Dokud je to lesem, pomyslím si, tak se asi nerozteču. Bohužel lesem se táhne široká silnice, po níž vede moje modrá značka, a stromy tak neposkytují ani malé stinné ostrůvky, kam by se dalo schovat. Rozpálený beton místy doplňují asfaltové plotny. Otisknu první, druhou a pak třetí nohu… tak jo, dvě stopy mi stačí, nechci riskovat, že mě aslfat vcucne a už z něj botu nikdy nevytáhnu. Jako hlemýžď se pomalu sunu vpřed a cesta nijak neutíká. Pořád rovně a pořád do kopce, les od silnice dělí lány vysokých kopřiv. Ty by mi poskytly stín asi jedině, kdybych si do nich lehla, a na to zrovna v šortkách a tílku chuť nemám.
Konečně Konečná. Posedím chvíli ve stínu polorozpadlé boudy na něčem, co vypadá jako točna autobusu, a dám si malou pauzu a velkou svačinu. Su totálně převařená. Dál ani krok, přesvědčuje mě tělo, které vypilo skoro 3 litry vody, v láhvích na zádech už toho moc nenese a mám neustále chuť vypít tak galon vody. Naštěstí svalům vládne mozek a mozek ví, že bude brzy studánka. Nebo další. Nebo ještě další.
Na hraniční hřeben nad Konečnou pokračuje prudké stoupání, které započalo dole u Černé Ostravice. Chci se během něj alespoň osvěžit vodou z pramínku Bezvědomí, kousek nad Konečnou. Pokouší se o mě mdloby, když zjistím, že je úplně suchý. Jsem totálně převařená, koupu se ve vlastním potu a vody docela rychle ubývá. Jsem zvědavá, zda se pramínek k životu probírá alespoň v zimě, nebo jeho název odkazuje k definitivnímu skonu.
Na hřebeni, jednou nohou v Česku a druhou na Slovensku, se konečně ocitnu v lese. Voňavém jehličnatém lese, který mi poskytuje nezanedbatelnou trochu stínu a také úlevu po dlouhém stoupání. Hřeben se mírně vlní, spíš do kopce než z kopce, ale proti posledním třem kilometrům stoupání je to skoro rovina, která mě dovede až k Bufetu na Beskyde, který mě láká občerstvením a nevtíranou country hudbou.
Vychutnávám si muziku, s milou obsluhou se i zasmějeme a potkávám tu partu na vandru, se kterou prohodím pár slov. Luxusní výhledy na Slovensko a Roháče v dálce kazí jen silný opar. Na tomhle místě by se dalo i oficiálně přenocovat se psem, tak si ho ukládám do paměti. A protože moje paměť je děravá jak cedník, magnetka na lednici mi nikdy nedovolí zapomenout.
Červená značka mě povede ještě 11 kilometrů po hřebeni, který se bude pořád vlnit mírně do kopce, ale to nejhorší stoupání už mám za sebou. V hustém lese se mi jde mnohem lépe, ačkoli nekonečné vedro mě zmáhá. Voda došla, ale za obcí Hluchanka jsou dvě studánky podél cesty. První pramen Za Hluchankou vypadá, že nějakou vodu má, tak hned nabírám. Betonová díra pod silnicí, kam se musím hodně natahovat, nebudí důvěru, ale výjimečně s sebou mám filtr a tak beru do plna vody. Jestli bude půlka pramenů vyschlá, ještě budu vděčná, co moje záda zvládnou odtáhnout.
Když míjím horskou chatu Kmínek necelých 5 kiláků před koncem mojí dnešní trasy, neodolám a zastavím se na půl litru studeného džusu s vodou a ledňáka. Kluci už jsou na místě, tak už stejně nic nenaženu. Masarykova chata na Beskydě, jejíž historie letos dosáhla 100. výročí, číhá na cestě jen o dva kiláky dál. Všechno, co jsem před chvílí na posezení vyžahla, se okamžitě přeměnilo v pot. Restauraci Masarykovy chaty chci využít na něco malého k jídlu a hlavně na další várku studeného a sladkého pití. Dostávám zprávu, že kluci se na mě netrpělivě těší, tak potvrzuji svůj dřívější odhad. Nezdržuju se dýl, než musím, opláchnu se trochu v umyvadle na toaletách bez toaletního papíru a pokračuju v cestě.
Míjím sedlo Bumbálka, kde se oficiálně loučím s Moravskoslezskými Beskydy a celkově Beskydy, abych na rozhlednu Súkenická na vrcholu Čarták, pokračovala po cestě, která je nejen ve znamení převahy stoupání, ale leží v Hostýnskovsetínské hornatině. Celkem mě překvapuje, že zasahuje až sem k hranicím, myslela jsem, že přechod mezi Beskydy a Javorníky je plynulý. Ale není tomu tak. Vyrazili jsme s klukama do Beskyd, ale ty právě nechvávám za sebou a kluci jsou někde přede mnou.
Radostné shledání oslavím výstupem na rozhlednu, která za 10 minut zavírá, a rozhledem do oparu, ve kterém se všechno třepe a pozbývá jasné kontury. Zdržím se na vrcholu tak akorát, abych stihla i zakoupení zmrzliny od pokladní. Radši ty zmrzliny dneska ani nepočítám, ale myslím, že nemůžu vyčítat nic mým kamarádům, kteří se těší na každou chatu s pivem. Já se na ni totiž těším taky. Kde je pivo, tam je lednice a kde je lednice… tam jak víte, mají ledňáky.
K večeru si najdeme si místečko na spaní a všichni unaveně odpadneme. Kluci měli hudební akci dlouho do noci a na dnešek se vůbec nevyspali, takže to neprotahujeme, ať jsme zítra čilí, a jdeme spát nezvykle brzo. Teda u mě to je normální, jít spát se slepicema, ale že jdou kluci spát se mnou, to je trochu nezvyk.
V noci mi někdo svítí baterkou přímo do obličeje a budí mě tím z noční můry. Ze sna, ve kterém kolemjdoucí trampové nabodli jednoho z mých kamarádů na kůl a teď přemýšlí, co s náma, co jsme zbyli. Mozek horečnatě přemýšlí, jestli je v realitě nebo ve snu a já trnu hrůzou. Poslouchám, v dokonalém tichu nic neslyším, jen ta baterka mi svítí přímo do očí. Mozku dochází, že to byl jen sen, a je zpátky v lese. Beru brýle, abych se zorientovala, a zjišťuju, že mezi stromy prosvítá úplněk. Nějak si našel cestu, ve které mu nestojí jediný strom a vypaluje mi díru do zornic přes brýle i přes zavřená víčka. S úlevou si vydechnu a otočím se na druhý bok.
Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz








