Nevím, proč jsem si vybrala bernského salašnického psa, prostě jsem chtěla velkého hodného psa. Jako první věc po přestěhování na domek bylo, že jsem si koupila časopis a začala hledat inzeráty na štěňátko. Měla jsem štěstí , v jedné chovatelské stanici na Slovensku se zrovna narodili. Poslala jsem zálohy a za deset týdnů jsme si jeli pro Frogáška. Pravda, už docela stará Yorča z něho nebyla nadšená, ale on ji o to víc miloval.

Pak ho vzala na milost a učila ho samé důležité věci, nutné pro psí spokojený život, jako například: psi za plotem se musí honit a štěkat u toho, nebo pokud jdeš kolem rybníka, potoka prostě vody, ve které se dá koupat, vlez tam, pokud tě vezme k vodě hozený aport, přines jen na břeh, to jí stačí, však má nohy a může si pro něho dojít. Společně jim to šlo. Když nás pak Yorinka opustila, Frogášek statečně dodržoval svěřené úkoly, ale třeba to honění psů kolem plotu mu tak nějak nešlo, byl na to moc dobrácký , ale celý život si to asi pamatoval, protože i když už dávno neběhával, tak vždycky si tak jako poskočil, jako by si vzpomněl . Vodu velmi miloval a aporty teda fakt nosil jen na břeh.

Celý život byl ukázkový berňáček, hodný, nekonfliktní, přátelský ke všemu živému. Všechny kočky miloval a ony se k němu chodily mazlit. Statečně se mnou prošel základním výcvikem, nadšeně číhal na figuranta, pečlivě čuchal pamlsky na stopě. Nadšený do jakéhokoliv dalšího výcviku, ochotný splnit mi první poslední… I agility běhal, miloval tunel, brávala jsem ho na předváděčky a jeho nadšení pro tunel vždy zabralo na diváky a tleskali a smáli se.

Když odešla Yorinka, měli jsme spolu krásných 11 měsíců, než přišel Terrynek. Za tu dobu jsme spolu zvládli 4 zkoušky z poslušnosti, byl poctivý, co se naučil, to předvedl, nevymýšlel žádné záludnosti, bylo na něho spolehnutí. Cvičili jsme do té doby, než ho to přestalo bavit, jako kdyby mi řekl: máš Terrynka, s ním si ještě užiješ, já už chci klid. Tak jsme cvičit přestali, ale sem tam jsem ho oprášila, pro oboustrannou radost.

Miloval Terrynka, ten s ním měl krásné dětství, Frogi si nechal líbil všechno, co toho malého šílence napadlo. Nastěnku měl taky rád. U něho jsem si byla 100% jistá, jak se zachová, až přivezeme Oliverka z porodnice. Přírůstek očuchal a přijal do smečky :-) Jak jinak.

Taky jsme se vystavovali… No, když byl mladý, tak se vystavoval nadšeně, ale jak dospíval, přestal mít rád přeplněné haly a pozornost jemu věnovanou, poslední výstavu v Trenčíně přetrpěl, odešel s krásným posudkem a výbornou. Do veteránů jsem ho už nikdy nepřihlásila.

Zdraví mu sloužilo celý život. Pak mu přestaly sloužit nožičky a i srdíčko vypovídalo službu. Dožil se krásných deseti let. Nikdy na něho nezapomenu, první a poslední tak velký pes. Zlato moje tříbarevné. Ty okousané rožky polštářů a povlečení, díry v tričkách a rozkousané kalhoty (a ty mě mrzely hodně) jsem mu dávno odpustila.

Jsem ráda, že byl můj pes, hodně jsme se toho spolu naučili, zažili a navždy zůstane v mém srdci. Vlastně byl jediný, který se opravdu snažil, abych měla radost. Takový pes je prý jednou za život…

Foto: autorka. Pro zvětšení klikněte na foto v článku.