Neviditelný Pes

BERNSKÁ SMEČKA: Konečně!

9.12.2019

Před čtyřmi lety jsme měli tak povedený vrh, že jsme se rozhodli si z narozených pěti štěňátek ponechat hned dvě – pejska a fenku, Finche (Gentleman Finch) a Meiru (Golda Meir). Oba sbírali vavříny u nás i ve světě, zejména holčička se nám postupem doby opentlila tituly od hlavy k patě. Začali se hlásit zájemci o štěňátko právě od této krasavice, všichni byli upozorněni, že u nás se na štěňátka nespěchá, před třetím rokem z Meiry maminka nebude.

Měli jsme plán, dá se říct, že jsem byla doslova umanutá (šlo o pokračování jedné skvělé linie, psala jsem o tom zde). Když ani s Meirou plán nevyšel, rozhodla jsem se chov pověsit na hřebík. Měli jsme v úmyslu už „jen“ jezdit na výstavy, hlavně zahraniční, rádi spojujeme výstavy s dovolenou. Čelila jsem z různých stran přemlouvání, že to je škoda, bude mne to mrzet, atd. Někdy je hřebíček trefen přímo do hlavičky, u mne zafungovala obava z případné budoucí lítosti. Znáte to, když člověk udělá nikoli nejšťastnější rozhodnutí, a pustí se do něčeho, co nakonec nevyjde podle původní představy, nelituje toho tak, jako když něco neudělá vůbec. Aspoň já to takhle mám.

Tak jsme Meiře našli ženicha, pro jistotu ne zas tak daleko, a když přišel pravý čas, jelo se. Ti dva si padli do noty, Archibald dosud reaguje na vyslovení Meiřina jména a fakt se zájmem si prohlížel fotky štěňat na computeru, však to je ve fotogalerii.

Tatínek štěňat si prohlíží potomky na počítači

Tatínek štěňat si prohlíží potomky na počítači | foto: archiv Radana Menšíková

Za čtyři týdny pan doktor Beránek konstatoval, že „jsou tam, střízlivým odhadem sedm až osm“. Meira se stala naší princeznou. Péče o její pohodlíčko a nejsprávnější papáníčko byla rázem středem mého vesmíru. Moc jsme o tom nemluvili, nic jsme nechtěli chystat předčasně, po dlouhých čtyřech letech jsme čekali štěňátka, naše osmá.

Den D měl nastat první pondělí v říjnu. Od začátku měsíce jsme s mužem byli doma oba, jeden nikdy neví. Já jsem s Meirou bydlela v porodnici a moc jsem se od ní nevzdalovala. Čtyři dny před očekávaným termínem si takhle po poledni spolu sedíme v porodní bedně, žádný ze symptomů nastávajícího porodu se dosud neohlásil. Najednou se budoucí maminka odebrala do kennelky bez dveří, ve které má svůj pelíšek.

Byl čas na procházku, vzala jsem do ruky vodítko a zamávala s ním před kennelou. Nic. Dovnitř nebylo moc vidět, je to ta plastová a stojí zády k oknu. Klekla jsem si a přemlouvala „pojď, jdeme se projít“. Meira se ani nehnula, to přece není normální! Moje oči si zvykly na méně světla a koukám, vedle pelíšku něco leží, vyndám to něco na světlo a ono štěně v porodních obalech!

Štěňátka stará 1 den

Štěňátka stará 1 den | foto: Mirek Menšík

Nemusela jsem vůbec přemýšlet, mozek rázem přepnul na autopilota. Po vyproštění štěně reagovalo, všechno bylo v pořádku! Zmatená Meira mne následovala do porodní bedny, tam zalehla a štěňátko se přisálo. Já jsem kolem nich teprve natahovala připravená prostěradla. Byla to holčička, úplně poprvé se u nás jako první ze sourozenců na svět vypravila odvážná fenka. Pak už porod pokračoval normálně, ovšem Meira mi v jednom kuse dávala najevo, že ona ví všechno nejlíp. Čtvrt hodiny před půlnocí jsme měli pět holčiček a tři kluky. Jako pokaždé jsem ještě dvě hoďky počkala, je-li to vše, a bylo.

Maminka Meira pečuje o čtyřdenní štěňátka

Maminka Meira pečuje o čtyřdenní štěňátka | foto: Mirek Menšík

Meira se stala vzornou matkou. Žádné „tady to máte a starejte se“, co v poslední době různě slýchám kolem. Na všechno dohlížela, špatně snášela, když kdokoli vzal štěně do ruky, nás nevyjímaje. To překážela, strkala všude hlavu a nijak neskrývala své obavy. První měsíc žila štěňátka v porodní bedně v porodnici, vyvíjela se přesně podle literatury a maminka se od nich nehnula na krok. Každé venčení pro ni znamenalo obrovské utrpení z odloučení. Meira je známá poněkud svéráznou povahou a tak jsem často odpovídala na otázky, jakou je maminkou; reakce na mé odpovědi byly dost udivené.

Pod dohledem maminky

Pod dohledem maminky | foto: Mirek Menšík

Štěňátka mají poměrně nezvyklá jména, sama jsem taková předtím neslyšela. Tentokrát jsme se totiž inspirovali jmény z říše andělů. Když nadešel čas návštěv a výběrů, naše malé andílky jsme přestěhovali do pokoje, kde na rozdíl od porodní bedny mají z ohrádky rozhled. Rostou před očima a to tak, že doslova. Muž každý týden na dva tři dny služebně odjíždí a pokaždé se po návratu nestačí divit. Štěňátka střídají pobyt v ohrádce s řáděním mimo ni. Když je vracím do jejich pokojíčku, navzpírám asi tak čtyřicet kilo, několikrát denně.

Kdo tam vyleze první?

Kdo tam vyleze první? | foto: Mirek Menšík

A nadešel čas loučení, první odjezd máme za sebou, další postupně následují. Až na jednu fenku a jednoho pejska, u nichž došlo ke zrušení rezervace, všichni už znají své budoucí rodiny a jsou očekáváni s velkou láskou, stejně jako Ellis (Harudha, neboli ženský anděl vládnoucí vodě).

První noc Harudhy v novém domově

První noc Harudhy v novém domově | foto: Kristína Nagyová

Ellis odjela na Slovensko a zvládla to nad očekávání skvěle. Jak jinak, odjela v milující náruči a doma má čtyřnohou parťačku Gretu. Ta se sice prý původně tvářila, jako že si okamžitě balí věci a stěhuje se z domu, ale zatím příchod malého vetřelce nese statečně.

Pro Zvířetník Neviditelného psa napsala v listopadu 2019 Radana Menšíková

www.bernsky-honic.cz

Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Radana Menšíková Neviditelný pes


zpět na článek