V pátek před druhou adventní nedělí nám přišla zčistajasna smutná zpráva. Naši holandští přátelé psali, že v noci zesnula maminka naší Bijou, bernská honička Roos v.d. Oalde Broam, bylo jí čtrnáct a půl roku (zmínku o ní najdete v tomto článku).

Vzápětí mi můj vzpomínkový archiv začal nabízet…

Poprvé jsme farmu ve Frísku, kde Ingrid a Leo chovají své prvotřídní lamy alpaky, navštívili v červnu 2009, jeli jsme si pro štěňátko Bregje Fan de Hegedyk, naši Bijou. Roos si nás přišla starostlivě prohlédnout a očichat; neměla námitek, abych si z ohrádky štěňat vyzvedla svůj poklad. Bijou byla neuvěřitelná, okamžitě nadšená a vřelá, takové pětikilové čiperné štěstí.

Roos mi svěřuje svou dceru Bijou. | foto: Mirek Menšík

Na farmě jsme pobyli o něco déle, než bylo nutné k vyřízení formalit, bylo tam totiž moc fajn. Ingrid a Leo byli tak vstřícní, přátelští a pohostinní! Řeč nijak nevázla, bylo veselo, jistě napomohlo i to, že s námi přijela Holanďanka Annelies, majitelka štěněte od nás. Bylo to jedno z těch setkání, které si celý zbytek života pamatujete zalité sluncem.

Příště jsme Roos viděli před dvěma lety, kdy jsme se cestou z Bruselu u Ingrid a Lea stavili s naší nejmladší generací, Meirou a Finchem, sourozenci, jejichž byla Roos babičkou.

Meira a Finch s babičkou Roos a belgickou ovčandou | foto: Mirek Menšík

Ingrid jejich kariéru sleduje od prvních krůčků ve výstavních kruzích a má z nich velikou radost. Na farmě jsme zase strávili nádherné chvíle, přijeli jsme odpoledne a odjížděli až druhý den. Roos už bylo dvanáct let, byla to klidná dáma, na řádění Meiry a Finche s belgickými ovčáky, které Ingrid v současné době chová, pohlížela shovívavě, a já v jejích očích viděla plno lásky.

Roos v r. 2018 | foto: Ingrid Bellekom

Roos na farmě měla volný pohyb, už když jsme si přijeli pro Bijou, překvapilo mne, že někde ani není plot, jen ohrada, přesto nikdo nesleduje, kde se Roos pohybuje. Tehdy jsem to přičítala štěňatům, ale ono to i bez štěňat bylo stejné. Roos se prostě držela doma, věděla, kam patří. Pokud vím, nikdy ji nemuseli hledat. Byla svou rodinou milovaná, nikdo ji nezapomněl pohladit a vlídně na ni promluvit, když šla kolem. Odměnou byl ten láskyplný pohled Roosiných očí.

Přehrála jsem si v myšlenkách tyhle filmy a uvědomila jsem si, že jsem smutná se svými přáteli, že přesně vím, jak Ingrid je, ale zároveň jsem cítila, že to je takový ten smutek sladkobolný. Víte, že tohle je koloběh života. Je vám sice hodně smutno, něco končí, ale víte, že to takhle mělo být, Roos přece prožila u svých lidí správný a naplněný život, udělala šťastnými nejen své majitele, ale i další lidi, kteří si k Ingrid a Leovi přijeli pro své štěňátko stejně jako my.

Roos s páníkem Leem (2018). | foto: Ingrid Bellekom

Jsem téhle drobné holandské fence vděčná za vřelé přátelství, které mne pojí k jejím báječným lidem a za skoro desetiletou Bijou s její neopakovatelnou povahou. Jsem šťastná, že v dětech Bijou (myslím, že Bijou je jediná, kdo z Roos udělal babičku) bude tahle úžasná Roos žít dál, dokonce i v Holansku, čtyři její vnoučata se tam totiž vrátila.

Přeju Ingrid a Leovi, že to u nich všechno proběhlo takhle přirozeně, že si nemuseli odpovídat na tu hroznou otázku, jestli už nemoc a bolest Roos netrápí natolik, že by snad už měli přispět k řešení. Život to vyřešil; no řekněte, existuje vůbec něco přirozenějšího, než opustit tenhle svět uprostřed své milující rodiny, po šťastném a bohatém životě, ve spánku, možná uprostřed snu, kdo ví?

Roos, odpočívej v pokoji a děkuju.

Pro Zvířetník v prosinci 2018 Radana Menšíková.

Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.bernsky-honic.cz