Snad to nezakřiknu. Poslední dobou se totiž naši potomci víc než dřív s úspěchem pouštějí do soutěžení na psích výstavách. Z jejich vítězství mám vždy velkou radost, to dá rozum. Pokaždé zkoumám, zdali příslušný šikulka má ještě v rodokmenu Abaxe od Vrchlického potoka – našeho prvního bernského honiče. V té souvislosti mám docela veselou vzpomínku, vpravdě historickou, dokládající moje nejoblíbenější rčení, že v životě bývá vždycky všechno jinak….

Abax

Abax, jehož jméno volací bylo Larry, se k nám dostal jako tříletý pejsek, o tom jsem tu už kdysi psala, a sice zde.Žil u nás teprve pár měsíců, když se mi ozvala paní, že jí byl náš miláček doporučen jako vhodný ženich pro její fenečku Kessinku. Manžel i já jsme s nadšením souhlasili. Původní odhad byl, že pravý čas nastane někdy kolem Vánoc. Žádné další zprávy nepřišly ani na Vánoce, ani po Novém roce; v únoru jsem záležitost pustila z hlavy; zřejmě se naskytl vhodnější kandidát, řekla jsem si.

V březnu se ozvala paní od Kessinky znovu. Holčička stále ještě nemá své dny, nejspíš čeká až na pořádné jaro. Začátkem dubna konečně očekávaná změna: den D byl tu. V našem úplně novém bytě, ještě prakticky nezařízeném, jsem vydrhla podlahu a naleštila všechna dvě zrcadla (Abax se v nich s oblibou prohlížel a otisky jeho čumáčku moc parády nedělaly).

Abax

S nevěstou přijela celá rodina, námluvám nás přihlíželo pět, pro všechny byla taková akce premiérou. Majitelka Kessinky a já jsme měly dost podobnou představu o tom, co se bude dít, asi následkem totožné literatury. Podle nás měli Abax a Kessi okamžitě přistoupit k činu s tím, že následovat bude přibližně půlhodinové svázání…

Náš kluk měl zájem veliký a docela věděl, jak na to. Nevěsta ovšem dělala fóry, chtěla spíš pobíhat a skotačit. Zatím jsme neměli žádné koberce, s výjimkou malého starého peršanu v pracovním koutě u počítače. Na parketách se psí tlapky smýkaly, tak převládala snaha nás všech Abaxe a Kessinku navigovat směrem ke koberci. Párkrát už to vypadalo nadějně, ale nevěsta se pokaždé kvůli čemusi rozčilila a gentlemanský Abax zanechal snažení. Tak to šlo pořád dokola.

Čas od času jsme museli příliš rozdováděné psy z důvodu uklidnění „rozsadit“ do různých místností; následovalo úpěnlivé škrábání na dveře a dvojhlasný nářek. Po chvíli jsme vyslyšeli psí prosby a šlo se zase na věc. My dvounožci jsme se během těchto přestávek stihli spřátelit. S Alenkou jsme se pokoušely čím dál víc asistovat, což psi kupodivu nebrali na vědomí s nelibostí. Chvílemi hrozilo, že snoubenci učiní z nového bytu kůlničku na dříví.

Abax

Po řadě hodin jsme byli všichni vyčerpaní, rodina nevěsty se odjela ubytovat a náš Abax pobíhal zmateně po bytě a štkal. Vydrhla jsem podlahu v celém bytě v naději, že tím vymažu jeho vzpomínky. Trochu se to vylepšilo, ale pořád nám bylo toho našeho milovaného nešťastníčka ukrutně líto; naříkal do dvou do rána.

Hned ráno jsme se znovu sešli. S rodinou Kessinky dorazil i strýček, který měl zkušenosti nejen teoretické. Po chvíli vyjádřil podezření, že akce je poněkud předčasná. Zavolala jsem na kliniku s nepřetržitým provozem (byla neděle ráno), kde svolili, ať přijedeme. Měli jsme čekat, než odbaví akutní případy. Po několika hodinách jsme se sebrali a odjeli jsme, protože přednost začali dostávat i ti, co přijeli až dávno po nás. Doma se dělo totéž, co předcházející den. Celí zpocení jsme přistoupili k poradě; závěr byl, že druhý den navštívíme naši veterinu a uvidí se.

Abax a Kessinka

Naše paní doktorka nevěstu vyšetřila a dala za pravdu strýčkovi: ve skutečnosti teprve začínal ten správný čas. Na zahradě kliniky se za zkušené asistence paní doktorky dobrá věc podařila. Bylo nám doporučeno překrytí další den; to už prý zvládneme sami. A taky že jo. Ve fázi svázání jsme s Alenkou asistovaly, jak jsme to viděly u paní doktorky. Konečně bylo po všem a můj muž se slovy „tak co, babičky“ naléval šampaňské.

Tehdy se mi najednou vybavila zaprášená vzpomínka: to mi kdysi kamarádka vyprávěla, jak za jejím jezevčíkem Filipem přijela nevěsta. Celý víkend se každý ze snoubenců zdržoval na jiném konci bytu a dohromady je svedl pouze zvuk otevíraných dveří ledničky…

Stalo se v dubnu 2004; psáno v květnu 2022

Osobní stránky autorky: www.bernsky-honic.cz

Fotografie Mirek Menšík. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.