Jako pro chovatele psů pro nás byla cesta na evropskou výstavu, která se letos koncem srpna konala v Bruselu, vlastně cestou pracovní. Protože tento kout Evropy máme obzvlášť v lásce a navíc tu žije několik našich štěňat, navázali jsme na výstavu dovolenou; náš výlet trval bezmála dva týdny.

EUROPEAN DOG SHOW

Pokud se světová či evropská výstava koná na dostupném místě, rádi se zúčastníme. Je to příležitost se potkat s lidmi podobných zájmů, vidět řadu plemen, která na našich výstavách třeba ani k vidění nejsou, je to zkrátka slavnostní akce. A proč se nepřiznat, že se naši psi zpravidla dobře umístí, to je přirozeně také příjemná stránka věci. Tato výstava trvala od pátku do neděle, nás se týkal pátek. Účast byla zjevně ovlivněná destinací – rozhodně byla menší, než bývá obvyklé.

Náš výstavní kruh

V našem kruhu posuzoval francouzský rozhodčí a nasadil laťku dost vysoko, sníženou známkou fakt nešetřil. Měli jsme v ohni tři želízka, Meiru a Finche – dvě desetiměsíční štěňata na počátku výstavní kariéry a šestiletou šampionku Candy. Obě děvčata si z kruhu odnesla ceněný titul „evropský vítěz“ a ta mladší získala navíc (poměrně nečekaně) prvenství v plemeni.

Candy v kruhu

Na výstavu byl přihlášen také Zak, pejsek z našeho chovu, který žije v Litvě. Jelikož ale v jeho rodině právě koncem srpna čekali štěňátka (Zak je jejich otcem), tak jsme ho v Bruselu ani nečekali. Na výstavě nás k našemu překvapení vyhledala izraelská dívka Maya s tatínkem, s nimiž jsme byli v písemném styku v době, kdy jsme očekávali vrh, z něhož pochází Finch a Meira. Maya měla zájem o štěňátko, ale už se na ni nedostalo, bohužel se ozvala pozdě. Hned se ptali na naši Meiru, jejíž celé jméno shodou okolností zní Golda Meir; tohle jméno dostala po jediné ženě v úřadu izraelského premiéra, ve své době hodně důležité dámě. Když Maya s tatínkem zjistili, že mladinká Meira je vítězkou plemene, nešetřili uznáním.

Golda Meir Bohemia Hill

Výstava pro nás skončila teprve k večeru, bylo vedro, naštěstí jsme se s trojlístkem psů nemuseli plahočit daleko; na přilehlém parkovišti vyhrazeném pro karavany jsme parkovali obytným autem. Se psy jsme se vydali na večerní vycházku, během níž nám mladý Finch nahnal strach. Na křižovatce se lekl hlasitého zatroubení, vytrhl se a v panice přeběhl frekventovanou ulici. Muž se vrhl za ním – řidiči byli obdivuhodní, nejenže dali přednost splašenému pejskovi, ale nechali bezpečně proběhnout i jej stíhajícího majitele. Dopadlo to dobře, ukázalo se, že pes má naštěstí všech pět pohromadě – namířil si to rovnou k našemu autu. Hrůza mne zcela opustila, teprve když jsme nakrmili; pak jsme už jen čekali, až aspoň trochu ustoupí slunce, abychom mohli také něco zobnout a otevřít bublinky, radost byla převeliká...

BRUSEL

V Belgii jsme byli několikrát, ale hlavní město jsme navštívili prvně. Náš program byl ovšem limitován jak třemi psy, tak skutečností, že jsme neměli k dispozici osobní auto, a v neposlední řadě vedrem, které už několik dní panovalo. Vydali jsme se pěšky k Atomiu, stavbě spjaté s výstavou EXPO 58, sestávající z devíti koulí spojených dvaceti chodbami. Slíbili jsme si, že někdy příště se podíváme dovnitř, tentokrát jsme přišli zkrátka, bylo nás moc.

Atomium

Před Atomiem mladý černoch tlačil vozík, na kterém měl z plastových přepravek vystavěný komín tak vysoký, že přes něj neviděl, kam jede. Narazil na obrubník a přepravky se s rámusem rozlétly po chodníku. Nebylo divu, že se Candy i Meira polekaly. Candy to za chvíli pustila z hlavy, ale Meira vzala na vědomí, že existují lidé jiné barvy pleti a ti mohou být podezřelí. Každého kolemjdoucího bedlivě prozkoumala, a když se jí někdo nezdál, dávala to ostentativně najevo. Dámy zpravidla byly v pořádku, děti hlavně nesměly být rozjívené. Ovšem s chlapy to měla složitější. Afričanům bez rozdílu se vyhýbala velkým obloukem. Asiaty dělila na nežádoucí a ty, co se k ní přiblížit směli, ale hladit raději moc ne. Vodit Meiru na vodítku byl prostě zážitek. Vadili jí totiž také lidé s kufry na kolečkách, některé kočárky, cyklisté ve větším počtu, lidé s pohybovým handicapem – na vozíčku, s berlemi i s jedinou hůlkou, rikši... všeho na ni bylo najednou nějak moc.

Výstaviště Brusel

Ochutnali jsme proslulé belgické hranolky, jen tak u stánku. Prodávají se ve speciálním velkém kornoutu, který má nahoře zabudován kornoutek na omáčku, kterou si vyberete. My rádi klasiku – majonézu. Obava, že ty porce nespořádáme, se ukázala lichou, byly prostě skvělé. Psi loudili, ochutnali, ale nestáli jsme o komplikace s jejich zažíváním, tak jen opravdu malý vzoreček...

Candy hlídá

Z Bruselu jsme tedy viděli jen širší okolí výstaviště dostupné po svých, museli jsme brát ohled na psy přece jen znavené výstavou a především vedrem. Jak byli vděční, když jsme se vrátili a oni mohli zaujmout své pozice na pelíšcích! My jsme toho měli také dost, únava se na nás podepsala na všech. Vycházku po Bruselu jsme brali ještě jako víceméně součást výstavy a hurá, skončila práce a mohla začít rekreace!

Psáno v září 2016

Foto: Miroslav Menšík. Další obrázky si prohlédněte ve fotogalerii - klikněte do kteréhokoli obrázku v textu.