PSI: Bernská smečka - Hispánčina jedenáctka
Čekali jsme na štěňátka; byl to druhý vrh naší fenky Hispánky a třetí vrh, který se měl narodit v naší chovatelské stanici. Tenkrát jsme si byli nějak intuitivně jisti, že „tam jsou“, a to přestože se tzv. nepřekrývalo, vsadili jsme na „první dobrou“. V polovině Hispánčiny březosti jsme se vypravili na veterinární kliniku do Pardubic pro těhotenský průkaz. Pan doktor Beránek zkoumal bříško nejprve palpací. Konečně se začal usmívat a vzal si na pomoc ultrazvuk. Neprohlásil jako obvykle „vidím jich šest“, nýbrž neustále přejížděl Hispánce po bříšku a vypadalo to, že pořád začíná počítat od začatku. Vyšetření zakončil větou: „Bude jich hodně“. Na mou nevyřčenou otázku doplnil „nejméně osm“.
V porodnici vše připraveno, foto M. Menšík
Hispánka nám rostla před očima. Byl velmi studený leden, u nás v Podkrkonoší sněhu po kolena. Třikrát denně jsme s naší nastávající maminkou chodili na kondiční vycházku. Hispánka nosila kabátek, který bylo nutno přizpůsobit jejímu objemu přes bříško, pásek se málem zdvojnásobil. Už dva týdny před očekávaným porodem se mamina nastěhovala do porodnice, aby si jaksepatří zvykla; já samozřejmě s ní. Od šedesátého dne březosti jsme všichni bedlivě vyhlíželi čápa. Začátkem února manžela čekala neodkladná zahraniční cesta; jak se blížila a prckové pořád nikde, do smíchu mi nebylo.
Chovatelé to znají. Měří se teplota (v mém případě asi milionkrát za den), nic, co budoucí maminka udělá, neujde pozornosti, všechno se konzultuje a porovnává s odbornou literaturou. Hispánka je empatická fenka, jejíž životní priority jsou dvě: pohodlí („kam si mám lehnout?“) a starost, aby dělala všechno správně, doufala jsem, že mne nenechá na holičkách...
A musím uznat, že to načasovala dokonale. Předposlední lednový den přestala baštit. Teplota byla jako na houpačce, dostavovalo se zrychlené dýchání a třas. Úderem páté hodiny odpolední se na nás přišel podívat kluk průkopník. Kdysi jsem někde četla, že první štěňátko z vrhu často své prvenství zaplatí životem. Když vítáme prvního prcka, vždycky se mi tato věta vybaví, i když u nás se to chválabohu nikdy nestalo. Přesně za hodinu jsme měli další dva, kteří se asi nemohli dohodnout na pořadí, na svět přišli prakticky současně.
Pěkně pohromadě, foto Eva Frančeová
Moje kamarádka a chovatelská kolegyně, majitelka otce těchto štěňátek Bandiéra, se mnou všechno prožívala na Šumavě po telefonu. Posteskla jsem si, že se rodí samí pejsci. Jaruška mne uklidnila: „Teď začnou fenky“, a jak Jaruška řekla, tak Hispánka učinila. Za další hodinku, opět přesně v celou, se narodila první princezna a po čtvrthodince další. Postupně jsme přivítali ještě kluka a další dvě holčičky. Bylo to čtyři a čtyři, parádní skóre! Odbila devátá hodina večerní a bylo zřejmé, že ještě nekončíme.
Maminka potřebovala oddychový čas, trval čtyři hodiny. Po jedné hodině v noci jsme si připočítali dva kloučky. Štěňátka vzorně sála a maminka odpočívala. Manžel se odebral do hajan. Vydala jsem se z porodnice do kuchyně a cestou jsem sbírala hrnky od kávy (a že jich bylo!). Uvařila jsem si další šálek a šla se kochat tím úžasným černobílým nadělením. Koukám, u maminčina dudlíku se nejvíc ze všech činilo jedno úplně mokré štěňátko, lekla jsem se, že jsem posledního kluka nějak špatně vyfrotýrovala. Vezmu ho do ruky, abych to napravila. Žádný kluk, holka to byla! Rychle přepočítat a fakt že jo! Během těch pár minut, než začala vřít voda na kávu, moje zlatá Hispánka samostatně odbavila ještě posledního prcka! To už jsem se od nich nehnula, co kdyby to nebylo finále? Ale jedenáctým štěňátkem to skončilo. Ráno maminku i štěňátka zkontroloval pan doktor Beránek. Všechno bylo v pořádku a manžel mohl vyrazit na cesty.
Mne čekala dvouměsíční služba v porodnici. Štěňátka bernských honičů se rodí černobílá, každý má barvy rozloženy jinak, takže se v nich vyznáme. To ale tentokrát neplatilo. Pro začátek jsem si miminka musela označit barevnými paspulkami, chvíli trvalo, než jsem se je naučila rozeznat. První domácká jména byla odvozena od barev, které nosili prckové na krku (Fialka, Vanilka, Bělásek…). Rozdělila jsem si je na dvě party a ty jsem střídala při krmení, najednou se ke zdroji nevešli a nebyli všichni stejně průbojní, bylo třeba ohlídat, aby dostal každý stejnou šanci.
Veselo v ohrádce, foto M. Menšík
Dosud držíme rekord; je to nejpočetnější vrh bernských honičů, který se v České republice podařilo odchovat. V minulosti se jich už narodilo víc, ale všichni nepřežili, u nás ano. Než jsme se nadáli, štěňátka nás začala opouštět. V Čechách zůstala čtyři štěnda, dvě holčičky a dva kluci, zbytek cestoval za hranice. Do naší chovatelské mapičky jsme zapíchli další vlaječky do Rakouska, Německa, Finska, Holandska, Švýcarska a USA. Trojlístek větších štěňátek, který je vidět na fotografiích, u nás byl nejdéle. Candida se nechystala nikam, zůstávala doma.
Loučení s Courage, foto M. Menšík
Courage to měla dobrodružné: čekala ji cesta do Kalifornie, ale zrovinka v té době na Islandu vybuchla sopka Eyjafjallajökull (neboli Ledovec ostrovních hor), sopečný popel byl vyvržen do výše několika kilometrů, což způsobilo výpadek v letecké dopravě, tak fenka zatím čekala na odlet u nás. Corbusier měl namířeno do Rychnova nad Kněžnou, kde ještě probíhaly poslední přípravy na jeho příjezd.
Od té doby uteklo pět let. Měli jsme další tři vrhy a vždycky, když se mi zdá, že něco nestíhám, vzpomenu si na tuhle jedenáctku a mávnu rukou, to přece zvládneme!
Přehlídka - je jim 28 dní
Psáno 24.3.2015