19.3.2024 | Svátek má Josef


PSI: Cométte (3) aneb Jak to bylo dál?

1.3.2021

Předchozí díl najdete zde.

Neznala fňukání

I když byla zdravotně téměř bezproblémová, byli jsme na třech operacích. První byla kýla v oblasti třísel a bylo to na operaci. Pan doktor tenkrát odvedl výbornou práci, malá jizvička v tříslech velmi rychle zmizela a prakticky po pár měsíc byla nezjistitelná. Kometka se zotavila velmi rychle, prakticky druhý den už chtěla zpět své raketové tempo a já ji musel hodně krotit a přemlouvat, aby byla na sebe opatrná.

Cométte

Dvě další operace byly lipomy. Jeden se jí udělal na pravé straně na žebrech a když jsem si ji byl druhý den ráno vyzvednout, práskla ocáskem do matrace („No to je dost, že jsi tu...“) a bez uvítání prošla okolo mě do auta, lehla si na zadní sedadlo s výrazem („... a jedeme domů, ne?“). Někde ji nechat znamenalo „dostat trest“, což bylo cca jednodenní nevšímání, to jsem musel vydržet.

Poslední operace byl lipom v ramenním kloubu pravé přední packy, z čehož se vzpamatovala velmi brzy, ale operace byla pravděpodobně příčinou poškození některého nervu, což se projevilo až v posledních dvou letech jejího života. Poslední rok na pravou přední packu ztěžka našlapovala, někdy i upadla, takže jsme koupili pevnější postroj a chodili na kratší vodítko. Uměla dát najevo, že takovou pomoc vítá.

Cométte, Kašperky 2016

Cestování

Samostatnou kapitolou byly naše dovolené. Jak jsem už někde zmínil, jediná dovolená, kdy s námi nebyla, byly Tatry. Bylo to rozumné rozhodnutí, túra ze Štrbského plesa, přes vodopád Skok, Mlynickou dolinou přes Solisko a Furkotskou dolinu by pro ni nebyla bezpečná. Týden strávila u tety v Hradištku, s vlastním gaučem, venkovním ležením a vnitřním ležením, plně zásobena jídlem, pitím, i tetinou pozorností. S tetou byly navždy kamarádky, byla součástí její smečky a vždy ji radostně vítala. Ten týden zvládla dobře, nic jí nechybělo a byla spokojená.

Cométte u tety

U moře s námi byla víc než desetkrát. Vždy jsme vybírali pobyt tak, abychom nechodili na pláž daleko a byli přes poledne s ní. Zvykla si na polední procházky, bylo úsměvné, jak uměla volit trasu, kde bylo více stínu, na přímém slunci nechtěla být dlouho a vítala, když jsem jí navlhčil srst z láhve s vodou, musel jsem mít pro ni na pití i chlazení. Prostě se zastavila, počkala, až si všimnu, že je v póze „... tudy nechci...“, a nechal jsem ji zvolit trasu - aha, stínovou, tak jdeme, holka, jasně. Byla za to vděčná a uměla to dát najevo.

U moře jsme museli často chladit záda

Vděčnost u ní byla běžná. Nestalo se, aby nepřišla „poděkovat“ za misku, byla ráda, když se mohla natlačit ke mě na gauč, byla ráda když jsem jí dal nad pelíšek na ohřáté terase slunečník, když jsem ji v noci přikryl, když jsem ji v horkých dnech nedával do obvyklého místa v kufru auta (byť se sluneční clonou), ale na zadní sedadla, kde tolik nesvítí...

(Jednou mě kvůli tomu sprdli rakouští celníci, že pes má mít postroj s popruhem do upínání bezpečnostních pásů - „na gut, bernese princezin, aber es ist nicht ganz in ordnung, aber weiter...“) .

Opět bych mohl vytáhnout tisíce situací, u kterých bych tuto její vlastnost mohl připomenout.

Moc rychle to uteklo

Píše se mi o ní hezky, protože to s ní hezké bylo. Užívali jsme si s ní našeho společného života, milovala naši „smečku“ a celá smečka milovala ji. Milovala manželku Janu (i když na ni byla přísnější), milovala dceru Janu (je to moje dítě, říkávala), měla srdíčko otevřené pro každého, kdo jí padl do oka… a lidi uměla odhadnout výborně. Bernští honiči mají pro nás, lidi, další smysl. A umí jej velmi dobře používat. Možná právě proto nás nikdy nezklamala a sdělila všem okolo, že bernský honič je pes, který nezklame. On totiž neumí zklamat. Je to vysoce citlivá, vysoce inteligentní bytost, se kterou se člověk musí naučit žít. Nesmí mu chybět vstřícnost, cit pro svého psa, chuť jej pochopit a být připraven mu dát hodně, hodně ze své lásky, hodně ze svého pohodlí, dát mu kus života. Bernský honič vám to tisíckrát vrátí. Nezůstane nic dlužen.

Comette s páníkem

A zarmoutí vás jen jednou, když vám řekne, že nemá tolik času jako my, že musí jít. Kometka si na Nový rok 2021 dopřála libové masíčko z ovaru a vděčně (jak jinak) mně olízla ruku. O den později přestala jíst i pít, a když jsem ji zvedl do náručí, pohladil, podrbal za ouškama, tak mi naposled vděčně olízla ruku. Položila mi hlavu do dlaně a zavřela oči… Další den už jen proležela, a když téměř přestala reagovat, věděl jsem, že je zle. Hele jdu, říkala mi hasnoucíma očima... A navečer, když jsme jeli od maminky, mi zhasla při přenášení do auta v náručí. Dlaň zachytila pár posledních, zpomalujících se úderů srdce... a byla za duhovým mostem.

Dojeli jsme domů, dali jsme naši princeznu na její obvyklé místo a rozhodli se, že ji necháme zpopelnit. Bude s námi, nedáme ji do země. V noci jsem si ještě k ní sedl a promítal všechny ty krásné, společně prožité chvíle… a řekl si, že jednou ji někdo rozptýlí se mnou. Staneme se součástí přírody, kterou jsme si spolu tolik užívali. A těším se, až jednou vstoupím do nebeské brány, jak tam na mě bude čekat. Bude, to vím určitě. Protože takové pouto nepřetrhne ani smrt. Posílám pohlazení, Kometko. Byla jsi fantastická!

Psáno v lednu 2021.

Foto: Igor Lenský. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie, a další hromadu obrázků si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Igor Lenský Neviditelný pes