19.3.2024 | Svátek má Josef


PSI: Cométte (1) aneb Jak jsem potkal Kometu

15.2.2021

Motto: S bernským honičem si člověk nepořizuje pouze psa. Pořizuje si část života, protože se jeho životní filozofie nutně musí změnit. Bernský honič je filozofií sám o sobě. Bytost s obrovským emočním spektrem, kterou není jednoduché pochopit. Ale pokud se navzájem dobře pochopíte, je to vztah na celý život.

Jak jsem potkal Kometu

Prolog

O bernských honičích jsem poprvé zaslechl někdy v roce 2000, když jsem navštívil se známými jedno výstavní klání pejsků na letňanském výstavišti. Jako postupný majitel několika jezevčíků (s průkazem původu) a trpasličího pudlíka (bez PP) to pro mě bylo naprosté novum a s časovým odstupem mohu říci, že novum osudové. Málopočetné plemeno psů ušlechtilého vzhledu a aristokratického chování mě zaujalo natolik, že jsem si o něm musel zjistit více.

Comette 2005

Prostě a jednoduše – byl jsem lapen. Trpasličí pudlík v té době chudinka stárnul, objevovaly se potíže s ledvinami a psí diabetes a doktor, spolužák z gymnázia, mě upřímně připravoval na to, že jej dlouho mít nebudu. Přesto jej s precizní péčí dokázal udržet v celkem dobré kondici ještě čtyři roky. V té době jsem přecházel z Plzeňska do Prahy, stěhoval jsem se do domku s velkou zahradou po máminých rodičích, a bylo jasné, že bych pro krasavce bernského honiče mohl mít vyhovující podmínky.

Ano, bylo to uvažování někoho, kdo s tímto plemenem neměl žádné zkušenosti a věděl jen to základní: že je to pes s loveckými instinkty a potřebuje pohyb. O tom, že mu jej poskytnu, nebylo pochyb: bydlel jsem totiž na soutoku Labe a Vltavy (na Mělníku tomu říkáme Oupor) a nabízely se nám procházky po polních cestách a listnatým lesem, místy, kde jsme z dopravních prostředků mohli potkat nejspíše traktor. Náhoda tomu chtěla, že jsem se v létě 2003 potkal při návštěvě Plzeňska s jedním bývalým kolegou z německého celního úřadu, který byl hrdým vlastníkem desetiletého Freddieho, nádherného bernského honiče, kterého si dovezl ze Švýcarska, a tehdy rozhodnutí dozrálo: tohoto krasavce chci.

Comette 2015

Osud opět zapracoval, když jsem jednou ve svém novém působišti v Praze, jako celní úředník, byl osloven s dotazem na vývoz pejska do Německa. Paní deklarantka chtěla dovézt svým známým štěně československého vlčáka a potřebovala informace k celnímu a veterinárnímu odbavení. Rozhovor se stočil na různá plemena a zcela zákonitě musela padnout zmínka o bernských honičích. Jestli chcete, tak já mám kontakt na paní, která je chová, padla osudová věta. A večer jsem již vytáčel předané číslo.

Je to smečkový pes, dočetl jsem se. Fajn, kdybych mohl mít rovnou dva kluky, bylo by to fajn. Ozval se mi příjemný hlas Radanky, kterou jsem zcela jistě svým dotazem zaskočil, a rozhovor se protáhl téměř na hodinu. Chtěl jsem vědět všechno, přímo od chovatele, a musím dnes, po letech, Radanku ocenit, že mi dokázala říci vše podstatné, bez přikrášlování, upřímně a precizně. Bylo to neuvěřitelně přínosné. Měl jsem štěstí, že jsem padl na špičkovou chovatelku, pro kterou je chov těchto krasavců i životní filozofií, moc si jí za to vážím.

Člověk si mnohdy význačné chvíle v životě pamatuje detailně a stejně je to i u mě. Padla osudová věta: Moje kamarádka, spoluchovatelka, má fenku. Dva pejskové by byli problém, je to přece jen málopočetné plemeno. Ale ta věta se mi svým významem vryla navždy do paměti. Kamarádka Jaruška z Plzně má volnou fenku.

Kometka, listopad 2004

Bylo to na začátku listopadu 2004, a na světě byl zázrak jménem Comette a její dvě sestřičky, kterým v té době bylo osm týdnů a blížil se čas možného odběru. Na světě byla naše budoucí princezna, Metynka, Kometýnka, Metalíza... těch jmen měla hodně. Zabarvená láskyplně, ale i naštvaně. Uměla to prefektně respektovat.

A je moje

Bylo jasné, že nesmím váhat, už jsem neuvažoval o dvou klucích, ale o jedné fence. Následovalo několik dlouhých telefonátů s Jaruškou, mnoho dotazů, Jaruška mě neznala a byla samozřejmě opatrná. Ale že tohoto pejska chci, muselo být zřejmé od počátku komunikace. Bylo jasné, že své „dítko“ nechce svěřit nikomu bez prověření.

Kometka je moje. U Jarušky v Plzni, listopad 2004

Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých nemusíme mít tušení, a ony zafungují. Dnes mám pocit, že už tehdy, aniž bych Kometku viděl, byla mezi námi vazba. Jsem o tom dodnes přesvědčen. Své pocity si dodnes vybavuji. Po mnoha hovorech s Jaruškou, která si mě proklepávala s velkou pečlivostí, jsem vynechal významnou společenskou akci, a místo toho se jel na Metynku podívat.

Nechtěl jsem nic nechat náhodě a doma bylo vše připraveno na příchod nového člena rodiny, nový pelíšek, miska… prostě vše, aby mohla bezproblémově zapadnout. Měl jsem Metynky plnou hlavu a musel jsem cestou občas zkorigovat sám sebe, abych udržel pozornost při řízení. Nebylo to vskutku lehké.

Kometka, listopad 2004

S Jaruškou jsme se potkali na smluveném místě, měla s sebou Kometčinu maminku Airinku, světovou vítězku, takže identifikace byla opravdu snadná. Airinka si mě pátravě prohlížela, nechala se i pohladit, ale pátravý pohled zůstal. Asi věděla své… Dodneška si vybavuji seznámení s Metynkou: raketové uvítání, poskakování… a musel jsem si ji vzít do náruče. Bože ty jsi nádherná… ty tu na mě čekáš…

Cométte 2006, Hřensko

Od první chvíle jsem byl její a Metynka moje. Jaruško, já už ti ji nevrátím, já ji musím mít. Odjede se mnou. Jaruška se jen chápavě pousmála, řekla, že si ji nemusím brát hned, že si vše mohu rozmyslet… Ale tady už fungovala vazba, tady už to byla srdeční záležitost… Jaruško, já si ji už nechám, já bez ní neodjedu. A bylo rozhodnuto.

Nebylo na tom nic ukvapeného, ani to nebylo bez rozmyslu. Srdíčka se rozezpívala a začala hrát stejnou notou. Kometko, jsi moje. Jedeme domů, ke mně, kde budeš mít zahradu, obrovský kus země bez aut a k tomu mě, který ti bude ochoten věnovat velkou část svého života. Jaruška měla trochu slzy v očích, aby ne, tato malá psí holka byla přímo chrlič citů, hravosti, výbušnosti, vstřícnosti, lásky… byla fantastická.

Cométte, Šumava. Jak jí vlají uši :-)

A dnes mohu říci, že fantastická od první do poslední chvíle. Těch více než 16 let s ní bylo nádherných. Pro Jarušku asi nebylo loučení lehké, ale zvládla to. Airinka jen po nás vrhla několik smutných pohledů a odešla si konečně odpočinout. Jaruška si Kometku pochovala a vrátila mi ji. Dal jsem si ji na přední sedadlo, abych měl tento malý hebce chlupatý poklad po ruce, a než jsme se s Jaruškou stačili rozloučit, Kometka se stočila a usnula. Spala více než hodinu, než jsme přijeli domů. Kometka mi vstoupila na více než 16 let do života a byl to nádherný čas. Mám je s Kometkou uložené v srdci a nikdy z něj nezmizí.

Cométte 2005

Psáno v lednu 2021. Pokračování příště.

Foto: Igor Lenský. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie, a další hromadu obrázků si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Igor Lenský Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !