Předchozí díl najdete zde.

Příchod do rodiny

Metynka nebyla klidné štěně. Byla to zvídavá holka, která si rychle začala u mě doma zvykat. Opakovaně si vše zkontrolovala, vše si prošla a o všem, co se dělo, musela vědět. Fajn, tady mě máte, kde mám místo, sice vím, ale... právě to ale bylo důležité.

První dvě noci byla u pána v posteli. Bylo jasné, že je třeba vybudovat luxusní pelíšek, nebo více pelíšků, aby byl výběr. A nejlépe tam, odkud pokryje pohledem co nejvíce prostoru. Odmalička byla na nás náročná, a uměla ocenit, když se jí vyhovělo. Uměla dát najevo, když nebyla tak úplně spokojená. Museli jsme se naučit společnou řeč. Milovala, když jsem na ni mluvil, a bylo vidět, jak se mě snaží pochopit. A byla šťastná, když jsem uměl pochopit ji. Ta komunikace byla neskutečná...

Cométte na pelíšku

Bylo jasné, že tahle nadmíru živá slečna nejspíš výstavní nebude. Byla odmalička individualistka, temperamentní, nezkrotná, ale vždy jsme cítili tu vzájemnou vazbu. Ta vlastně nepřestala fungovat nikdy, celý její život. Po půl roce se přijela podívat Jaruška s Kometčinou maminkou Airinkou a nestačila se divit - vyrostla, zkrásněla - ale neuklidnila se. Maminka Airinka po půl hodině hledala únik a s Jaruškou jsme se shodli, že máme společníka, ale určitě ne lvici výstav. To bylo snad jediné, v čem mi nevyhověla. Prostě - výstavy ne.

Cométte na dovolené

Naše komunikace

Když se dnes ohlédnu, tak hodně důležité období byl první rok. Vzájemné poznávání netrvalo dlouho, prostě jsme téměř hned byli „svoji“. Snažila se pochopit každé mé gesto, svým bystrým pohledem vstřebávala všechno, co se dalo považovat za neverbální komunikaci, a byla šťastná, když jsem pochopil ji.

Pravda, někdy to bylo metodou pokus - omyl, ale vždy mě pobavilo, když psovsky zajásala: „Ty mi rozumíš, to je supéééér!!!“ a hned mě „odměnila“ v podobě zaseknutí drápků do krku a procítěného olíznutí po celé tváři... Dnes mám pocit, že dospělost se u Kometky nastavila velmi brzy, a přes občasné štěněčí blázniviny dokázala být velmi rozumná dříve než v půl roce.

Cométte klidně čeká při opékání buřtů

V tom období jsem často řešil otázku loveckých pudů, bál jsem se o ni, a přestože jsem se snažil, aby moc nebyla v kontaktu se zvěří, vrozené instinkty potlačit nešlo. Záleželo také na její náladě: někdy dokázala ignorovat zajíce, který proběhl metr od ní (pohled typu „to je trouba, viď...“), a někdy dokázala málem utrhnout vodítko, když jej zahlédla v dálce... ale vždy se nechala uklidnit.

A když mluvím o náladách, nejsou to výhradně emoční stavy nás, lidí. Uměla velmi dobře odhadnout naši náladu a podle toho se chovat... to uměla obdivuhodně. Živě si pamatuji, když mi nevyšla při studiu na vysoké jedna zkouška, přišel jsem domů, naštván, zdrcen. Praštil jsem sebou na gauč, a ona to vycítila, přišla, šťouchla mě vlhkým čumáčkem do tváře (Bude s tebou něco, nebo to mám zalomit u tebe??).

Tázavým pohledem testovala rozpoloženi svého pána, až jsem se odhodlal: „Půjdeme ven, viď... dobrej nápad...“ Ožila a krátce na mě ňafla: „Jasně, jdeme vyvětrat hlavu, oba.“ Uměla mě číst a byla šťastná, když jsem se o totéž alespoň snažil já. Těchto a podobných situací byly plné celé naše dny. Byl jsem nesvůj, když jsem musel odjet třeba jen na dva dny, někam služebně, a byl jsem bez ní. Chyběla mi. To pouto bylo velmi silné.

Mohl bych o naší komunikaci napsat knihu a jen se neustále opakovat, jak byla úžasná. U bernských honičů hodně záleží na výchově, dá se z nich vychovat skvělý společník. Podle ohlasů svých přátel vím, že umí být i skvělí lovci, ale k tomu se nemohu vyjádřit. To jsem po ní nechtěl.

Cométte na Šumavě

K mému původnímu záměru pořídit si dva bernské kluky jsem se už nikdy nevrátil, pochopil jsem, že tato bernská princezna mi dá tolik, že by pro někoho dalšího už nebylo místo. Uměla i žárlit, a kdybych, nedej bože, v její blízkosti pohladil jiného psa... Udělal jsem to jednou, a rozštěkala se na mě natolik důrazným tónem, že jsem si to už nikdy nedovolil (výjimkou byli ale Radančini pejsci, tam byla udělena výjimka ze zákona :D ).

Už jsem jí to nikdy neudělal, už mi nikdy nemusela připomínat: „Hele, já jsem tvůj pes, okamžitě toho nech!!!“ Tenkrát se jí to nelíbilo, přiběhla, jemně mi stiskla ruku a bylo jasné, že to je výstraha: „To už nedělej, prosím, nemám to ráda.“

Psáno v lednu 2021. Závěrečný díl příště.

Foto: Igor Lenský. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie, a další hromadu obrázků si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.