Řidičský průkaz bývá často nazýván vstupenkou k dospělosti a svobodě. Moje babička ho nazývá součástí povinného vzdělání. S těmito slovy mi k Vánocům zimy páně 2014 zafinancovala autoškolu. Jsem tomu moc rád. Akorát mě trochu irituje dnešní obecný názor, že každý musí mít řidičák a to nejlépe hned úderem osmnáctin. Jako by snad život bez něj nebyl ani teoreticky možný.

Výběr autoškoly je přetěžká disciplína. Ten, kdo jí má teprve projít, stěží pozná, kde ho opravdu něco naučí a kde do něj jen nalijí vyhlášku a instruktor ho protlačí skrz jízdy. Rodiče, na druhou stranu, absolvovali autoškolu před dvaceti lety, často v jiném městě a trh autoškol je pro ně naprosto neznámý. Já si, v dobré víře, vybral autoškolu, kterou provozovali dva profesoři z mého gymnázia.

Už první kontakt s instruktorem (toho času zástupcem ředitelky školy) byl objevný. Zeptal se, zda už jsem někdy řídil. Ne. Četl jsem pravidla provozu? Ne. OK, tak dneska ve tři máš první jízdu. No, dobrý, tak mě hoďku bude učit rozjezd na parkovišti, říkal jsem si. Skutečně to tak začalo, ale po třech nesmělých rozjetích už mě navigoval na Evropskou (hlavní tříproudá silnice!). A nebylo to proto, že by mi to rozjíždění tak šlo. Já netušil, jak funguje spojka, ani kdy mám řadit. Instruktor prostě zvolil přístup, kdy člověka neznalého pojmu „voda“ hodíte doprostřed jezera, aby se naučil plavat.

Zpětně si uvědomuji, že můj instruktor měl pár podstatných much. Prvním byla komunikace. Mluvil na mě, až když jsem něco udělal špatně. Neučil mě předvídat, jen velel: brzdi, přeřaď, toč. Druhým byl jeho přístup k lekcím. Ty spočívaly v podstatě v tom, že jsem byl jeho šoférem na jeho každotýdenním nákupním kolečku Dejvicemi. Teď jedem do pekárny pro chleba, pak pro čaj a nakonec pro med. Třetí a největší problém byl, že se mi neustále montoval do řízení zkrze své pedály. Jistě, na začátku výcviku je to jistě na místě. Ale když mi den před zkouškou dobržďoval na semaforech a pomáhal s rozjezdem (aniž bych to potřeboval), připadal jsem si jako poháněná ovce.

Testy z pravidel jsem napsal bez problémů. Jízda byla veselejší. Konala se v Dejvicích, na mém domácím hřišti. První chybu jsem vyrobil po deseti vteřinách. Komisař totiž při nasedání prohlásil: „Teď rovně a až to půjde, tak hned vpravo.“ Potíž byla v tom, že první vpravo byla ulice, která sice opticky vedla rovně (zatímco opticky vpravo byla protisměrná jednosměrka), avšak značka ji uváděla jako odbočku vpravo. S pocitem „mě nenachytáš“ jsem tedy zvolil jedinou možnost odbočení vlevo. No, to by asi ještě tolik nevadilo. Druhá chyba byla, když jsem si trochu špatně najel do křižovatky a blokoval tak protijedoucí vozidla. No a velkolepé finále bylo moje dobrždění přechodu cca metr před chodkyní vběhnuvší do silnice. Bylo mi jasné, že bude repete.

Před druhým pokusem jsem měl jednu opakovací jízdu s instruktorem. Hned na jejím začátku jsem mu v podstatě řekl, že jestli se dneska dotkne pedálů, tak mu ty nohy přerazím, protože jeho autoritářské lození za volant bylo důvodem mého řízení bez vlastního uvažování. Long story short, druhý pokus už vyšel.

Tak dobře, mám řidičák. Pořád ale neumím řídit. Táta naštěstí umí řídit skvěle (opravdu skvěle). Řekl mi, ať zapomenu na všechno, co mi řekli v autoškole, a během pár hodin mě naučil řídit doopravdy. Bezpečně, plynule, víceméně úsporně a komfortně.

Odjakživa jsem se od ostatních kluků lišil tím, že mě auta v podstatě nezajímala. Angličáky jsem měl, to je jasný. Na formule jsem koukal jen kvůli zastávkám v boxech. Nikdy jsem ale nebyl ten, co si maluje představu, jak řadí za pět na prázdné dálnici za volantem Porsche 911 a z rádia hraje Highway to Hell. Motivace získání řidičáku nebylo být ten king, co už může řídit. Řízení je pro mě způsob, jak se dostat z A do B. Nic víc. Nijak se v něm nerochním. Moje řízení nezávisí na tom, jestli z rádia hraje metal nebo klasika.

Od ostatních řidičů se taky liším. Když sednu za volant v bodě A, zajímá mě jen to, abych se do bodu B dostal bezpečně. Nic víc. Je mi jedno, jestli kvůli provozu přijedu někam o 10 minut později. Klidně pojedu po dálnici 110 místo 130 a nikdy, opravdu nikdy 180. Při řízení se nevztekám, nenadávám, zaseknutí v zácpě pro mě není nasíracím faktorem. Beru to tak, že řízení vlastně není normální činnost. Vezměte si třeba tu dálnici. Pohybujete se rychlostí 130 kilometrů v hodině, což prostě není normální rychlost, aspoň pro chodící savce ne. A v rukou máte přes tunu železa, což taky není normální. Takže se při tom chovám adekvátně tomu, že řídím trajektorii tuny železa. Svět na mě prostě počká, než tu tunu železa bezpečně dostanu do bodu B. Nejsem macho, kdykoliv nechám řídit holku. Jde přece jen o to bezpečně se někam dostat. A jestli při tom řadí v otáčkách o pět set vyšších než já, to už je jedno.

Auto je prostě nástroj. Nikdy nechci být jako lidé, kteří si pořídí naleštěné auto, aby se o týden později nasrali k nepříčetnosti, když jim ho na parkovišti někdo ťukne. Je to „jen“ tuna železa. Ten škrábanec mu nijak nebrání ve fungování. Ta karoserie je tam proto, aby to v případě srážky schytala za vás. To, že hezky vypadá a můžete ji použít jako zrcadlo, je jen vedlejší efekt. Je to nástroj, který se používá k apriori nebezpečné činnosti, a tak s ním má být nakládáno. Protože je to doslova a do písmene tuna železa.