Jaro se už u klokanů jaksepatří usádlilo a všude kvete, co kvést má a může, jak jste se mohli přesvědčit na mém nedávném obsáhlém jarním fotoalbu (vidět můžete zde).

To však není, o čem chci dnes datlovat. Pouze levoručně, pravá je furt nepoužitelná a levou nic neumím a učím se, jak někteří už víte. Různí specialisté lékařské vědy sice stále zkoumají od ultrazvuku přes rentgeny po MRI, proč jsem v ruce od zápěstí ztratil veškerý cit s následnou a poměrně rychle postupující atrofií všech měkkých tkání v ruce. Doufám, že se k něčemu konečně a hlavně zavčas dobabrají a zasáhnou, než mně tlapa uschne docela. Pak bych dopad jak někteří indičtí „svatí muži“, co drží ruku po několik let v jedné poloze, pokud mu zcela neuschne. Muž sice su, i když ve výslužbě, ale svatej však vůbec ne a po této změně mojí anatomie jaksi neprahnu.

Moje žena Míla si oblíbila zdejší divoké bušové kvítí a tak ji vždy potěší, když k nějaké příležitosti je obdarována kytkou výhradně z těchto nádherných bušových květů.

Australská kytka

Tyto nevoní a na dotek nejsou hebké, ale drsné jako zdejší buš. Navíc hned nezvadnou, vydrží jako evropské trvalky, či slaměnky, blahé paměti. Ostatně tyto také nejsou hebké na dotek, že ano.

Příležitost se naskytla, Míla měla v půli listopadu narozky. Kolikáté, to se už nesluší zveřejňovat, a vůbec, zhruba před deseti lety jsme přestali ty roky počítat. To když ta čísla začala dosahovat hodnot přímo nechutných.

Australská kytka

A tak se zde zhmotnila kytka ze zdejšího bušového kvítí, jak tu bývá zvykem. Zdejší květinářka je umí pěkně naaranžovat a dodat až do domečku, což je nyní, když moc řídit samohyb nemohu, jako na zavolanou.

Tak jsem se rozhodl tu nádheru ofotit a s vámi se o ni podělit. Fotoalbum najdete tady na Rajčeti.

Foto: autor. Psáno 22. 11. 2016.