Tato post projektová zpráva se proháněla v mé mozkovně těsně před probuzením z libého spánku zasloužilého penzisty tři dny před jeho dožitými osmdesátými narozeninami.

Od raného dětství mám tyto sny–nesny, o kterých v jakémsi polovědomí víte, že je sníte, a které máte do jisté míry i možnost ovládat. Až po napsání tohoto povídání jsem zjistil, že o těchto snech vyšla nedávno kniha od Markéty Jurištové pod názvem Bílá kniha – Průvodce. Autorka tyto sny pojmenovala „lucidní sny“, já je více jako 50 let znám pod názvem „vivid dreams“. Vyjde to asi na stejno, lucid i vivid se do češtiny překládá mnohdy stejně a nebo podobně. Já bych je nazval „živé sny“ a nebo i lépe se skutečnosti blížící, „průzračné sny“. V dobách, kdy jsem byl zapojen v pracovním procesu, se mně tyto sny zdály dosti často a nejednou jsem v nich vyřešil zapeklité profesní problémy. Obvykle mezi druhou a třetí hodinou ranní. Ve 3:30 jsem už vstával do práce, jen cesta mně vzala jeden a půl hodiny. Začínal jsem brzo, a když to šlo, i brzo končil, abych se vyhnul nejhoršímu provozu, ve kterém by mně cesta trvala dvojnásobek času.

Pokusím se zde s vámi o tento libý sen podělit. Jak se může po téměř 15 letech úspěšné penze jednomu zdát pracovní sen, je mně záhadou zrovna tak jako to, co se odehrává v kosmických černých dírách. Nazval bych to zcela vážnou profesní deformací. Ale ke snu.

Byl jsem osloven, zda bych měl zájem navrhnout a následně fyzicky uskutečnit umývárny v industriálním komplexu budov z konce 19. století. V tomto rozvod veškeré vody byl ještě rozdělen na dvě vodovodní sítě. Jedna oplývala vodou čirou, lahodné chuti, jako ve studánce, jak jste jistě uhodli, byla to voda pitná a zdravotně nezávadná. Ta druhá, mnohonásobně větší, komplexnější, neskutečně poruchovější a místy i nelibě vonící, byla síť vody užitkové, čili industriální. A právě tato síť měla být zdrojem vody do nových umýváren.

Na první pracovní schůzi mně byly sděleny trochu podivné požadavky zákazníka, který vyžadoval umývárny velice utilitární, pouze na ruce a nic více. Vodu měly dodávat sítě užitkové vody více jak 150 let staré a podle toho se i chovající. Napojit se na více jak 150 let staré, v mnoha místech ještě olověné a litinové potrubí byla výzva sama o sobě. Že připojení se odehrávalo v těsném sousedství stejně starých toalet, záchodů, pisoárů a sem tam nějaké té sprchy, zvyšovalo tuto výzvu na dobrodružství.

Ne, nebudu zde rozebírat osobitý odér pracoviště, ani se ptát, odkud vlastně dnes podnik odebírá užitkovou vodu, jen podotknu, že nové umývárny podle představ zákazníka měla být jen dlouhá koryta, nad kterými byly instalovány vodovodní trubky s kohoutky. Pouze studená voda, aby se snad zaměstnanci nerozmazlovali. Teplá tekla pouze v těch několika historických sprchách na zvláštní požádání.

Napojování na odpadní vodu, tedy kanalizaci vyvedenou v normách více jak 150 let starých, kdy větší roury jak 10 cm v průměru byly skládány ze dřeva, tak zvané „wood stave“ a pod rukama se doslovně rozpadaly, bylo nesmírně náročné také zvláště proto, že okolní vzduch silně připomínal ten, který se vznášel po okolí v roce 1945 při exhumaci sovětských vojáků na dnešním Moravským náměstí v Brně, před jejich odvozem na „Centrálku.“

Jak byl celý projekt ošetřen se strany inspekcí příslušných orgánů městské správy, to se mně v kebuli jaksi neobjevuje, ale půdorys celé instalace ano. Majitel fabriky, tedy můj zákazník, to jistě měl v těchto místech náležitě „obšlápnuté“. Ostatně byl hodný i ke mně a ještě teď cítím na patře tu jemnou chuť vynikající skotské, kterou mě častoval.