28.10.2021 | Den vzniku samostatného československého státu


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše

4.8.2015

Nerriga, maličká osada na Jižní Vysočině v NSW, kterou jsme si tehdy oblíbili, připomínala počátkem let sedmdesátých osadu divokého západu. Tuto tehdy tvořily asi tři chátrající chatrče, dřevěná budova školy – jednotřídky, budova z vlnitého plechu připomínající velkou stodolu, která byla zvána „dance hall“, tedy tančírna, kde se pořádaly společenské události okolních farmářských rodin roztroušených po krajinně v okruhu 50 kilometrů.

Ovšem nejhonosnější budova byla místní hospoda na „návsi“, tedy u silnice, která byla jen v těchto místech vyasfaltovaná, aby se z jinak prašné cesty štamgastům do piva neprášilo. Toto tehdy byla naše domovské hospoda. S majitelem jsme se z četných našich návštěv jeho zařízení znali. On nás měl rád, prodal hodně piva a navíc jsme mu v šenku hráli a zpívali. Jemu se to tak líbilo, že mnohdy sice hospodu v zavírací hodinu (ve 22:00 hodin) zavřel, ale i s námi vevnitř, a pak jela naše ilegální zábava i dlouho přes půlnoc. Jednou se mu to málem nevyplatilo, ale o tom později.

Při našich návštěvách této krajiny jsme většinou kempovali u řeky Shoalhaven. Její horní tok vytváří krásné a hluboké kaňony, kde protéká Jižní Vysočinou v NSW, aby se pak vinula krajinou až ke svému ústí do Pacifiku. Tato i se svými přítoky je řeka zlatonosná a tak kamarádi, co propadli zlaté horečce, měli na každém vandru o zábavu postaráno. Zbytek osazenstva se zase bavil tím, že pozoroval lopotící se kamarády. 

Krajinu zde tvoří buď buš a nebo pastviny. Vše v nadmořské výšce kolem 700 m. Jsme přece na vysočině, že ano. Odpovídá tomu i počasí, které se zde dovede v několika minutách změnit podle toho, odkud zafouká vítr. V zimě zde občas napadne i sníh, ale dlouho nevydrží. Ostatně i ve zdejším horkém létě, když zafuní od Antarktidy, tak se ochladí tak, že u roztopeného krbu je velice příjemně, jak jsme se nejednou přesvědčili.

Takže se vrátíme do tohoto neodolatelného „establishmentu“, místní hospody, kam jsme jezdili doplňovat zásoby jantarového moku, svlažovat vyprahlá hrdla a v nepřízni počasí vyhledávat přístřeší.

Koncem ledna, tedy stále v plném létě, máme u klokanů státní svátek zdejší státnosti, „Australia day” a s tím spojený dlouhý víkend. Tato událost nás inspirovala ke každoročnímu pořádání „Plesu Gentlemanů” právě v této hospodě. Ne, nelekejte se, nešlo o událost ve společenských oblecích a večerních róbách a ani o nějaké křepčení, ale zábava to bývala vždy náramná, až na ten poslední. Pokusím se na ty dva poslední vzpomenout. Tyto se zde odehrály v lednu v roce 1978 a pak ten poslední v roce 1979. Navíc budou na Rajčeti průvodní fotky, dokazující jak „smutně“ vypadali čeští a slovenští emigranti po 10 letech v Klokánii.

Utábořili jsme se na „našem” fleku u řeky Shoalhaven, odkud to bylo k hospodě zhruba 10 km, tedy autem co by kamenem dohodil. Sice po cestách dosti divokých, oproti kterým lesní a polní cesty v kotlince jsou dálnicí, ale po zhruba půl hodince opatrné jízdy se tato vzdálenost dala zvládnout. Počasí nám přálo a my se těšili na večer, až přepadneme hospodu a začne „Ples Gentlemanů”. Za tímto oblíbeným účelem se sjeli kamarádi nejen ze Sydney a přilehlého okolí, ale tentokrát někteří i z Melbourne a jeden dokonce až z daleké Kanady od Bear Creeku, co leží nedaleko Dawsonu na Yukonu.

Pozdě odpoledne se však přihnala změna počasí, zafunělo od Antarktidy a z nízkých olověných oblaků se začaly řinout proudy hustého, ledového deště. Naházeli jsme nejnutnější věci do aut a odjeli do osady, kde jsme zabrali verandu místní školy, která nám poskytla jak závětří, tak i přístřeší před přívaly deště.

Pro krajní nepřízeň počasí a pronikavou zimu jsme jsme obsadili šenk dříve než obvykle. Vzali jsme také s sebou naše potomky ještě za světla do hospody, kde bylo nadmíru útulno a móóóc nám přišel vhod rozfajrovaný oheň v krbu. Ostatně ať se děti v mládí učí, že ano. Později, za nastávajícího šera každý obstaral svoje malé potomky co nejdříve a uložil je ke spánku do aut, která jsme zaparkovali před hospodou.

Zábava se začínala rozjíždět, zlatý mok tekl proudem a dámy se hřály u krbu. Hospůdka se začala otřásat, kytary zněly a české trempské písničky se mísily s vytím vichřice a bubnováním deště. Občas nějaký dobrovolník zkontroloval potomstvo před hospodou v autech a vše pokračovalo k všeobecné spokojenosti přítomných. Počasí bylo stále krajně nepřívětivé a tak jsme, díky chápajícímu a přívětivému hospodskému, který si také hrábnul do strun, zalehli kolem čtvrté ranní. Někteří na zápraží místní školy a někteří v místní „Dance Hall”.

Další den sice už tolik nelilo, ale pršelo stále a funěl ledový vítr. Všechny okolní potoky byly rozvodněné a tak mně nezbylo než se vydat pro zanechané věci v táboře pěšky. První rozvodněný potok, kde bylo po prsa prudce proudící vody, mně nezbylo než těch nějakých 30 metrů přeplavat a pak se zahřívat indiánským pochodem 10 km do tábora. Zde sbalit mokrý stan a věci, vše si naložit na záda a stejně zase zpět. Tedy panstvo, v dešti, ledovém větru a bahně to byla lahůdka pro masochisty. Když jsem vše uložil do auta, tak jsem toho všeho měl po probděné a vzrušující noci plné kecky.

Po zrestaurování mého člověka nám nezbylo než se vydat na cestu k domovu. Díky vysoké vodě a nesjízdným brodům jsme to museli vzít oklikou přes město Nowra. Cesta byla rozbahněná a autíčko po ní bruslilo od příkopu k příkopu. Ještě že se nenašel žádný jiný šílenec, který v takovém počasí touto cestou jel.

Cestou nám byl na rozloučenou odměnou krásný pohled na hřmící vodopád Tianjara, který byl opravdu impozantní.

Vodopád Tianjara

Vodopád Tianjara

O rok později, tedy v roce 1979 probíhalo vše ve vyježděných kolejích k naprosté spokojenosti zúčastněných. Dokonce i počasí bylo mnohem přívětivější než rok předešlý.

Jen jsme uložili děti do aut ke spánku, tak se znenadání v šenku objevil cizinec zhruba v našem věku. Byl překvapen tím, co viděl a slyšel, a sám hovořil slovensky. Rozhodl se v této příjemné atmosféře zůstat, z auta přivedl svoji devatenáctiletou, pěknou, blonďatou ženu a začali se oba bavit. Ona jen s těmi, co vládli němčinou, anglicky a ani slovensky moc neuměla.

Po chvíli tento neznámý objevil kamaráda, co přijel na Ples Gentlemanů z Darwinu, a začali se vítat. Kdysi se tam potkali a znali se odtud.

Stalo se to malou chvilku po zavírací hodině, tedy po 22:00, když se před hospodou ozvaly dva výstřely. Všichni zmlkli, někdo zhasl světlo a většina nás zalehla na podlahu. Pak se někdo odvážil podívat ven, co se děje, a hlásil dvě ležící těla a chlapa chodícího s flintou mezi auty, kde měly spát naše děti. Rodičům do smíchu zrovna nebylo. Mezi tím nějací odvážlivci vtáhli do hospody obě těla. Ve střelci s puškou byl poznán ten cizí Slovák, nyní už patřičně nalitý.

Jedno nehybné tělo byl chlap a byl to ten, co dojel z Darwinu. Říkalo se mu Čaroděj a byl původem z Brna. Podíval jsem se na něj, rozepjal košili a zjistil, že byl střelen do srdeční oblasti střelou na jeleny. Byl mrtvý. Druhé tělo byla ta pěkná a mladá manželka střelce. Tato ještě dýchala a tak jí z nás několik začlo dávat CPR. Zranění vidět nebylo. Jak jí jeden kamarád dýchal do úst, tak jsem zaslechl nepěkný bublavý zvuk. Sundali jsme jí svetr a košili a zjistili, že měla hrudník prostřelený z pravého boku a střela odešla na straně levé. Dvě díry, že by do nich strčil palec, kterými unikal vdechovaný vzduch. Srdce jí stále pomalu a slabě tlouklo. Na rány jsem přitlačil dlaně, aby neunikal vdechovaný vzduch, ale bylo mně jasné, že bez okamžité pomoci v operačním sále je ztracená. Plíce jí kolabovaly a plnily se jí krví.

Mezi tím někdo zavolal sanitku a policii. Venku furt chodil ten ožralý magor s flintou, vyřvával a občas vystřelil do vzduchu. Nikdo nevěděl, co udělá, a rodiče dětí v autech byli docela na větvi.

Pak se našel jeden hrdina, jinak také otec dvou malých kluků, co byli v autě před hospodou, a dál to bylo jako ve filmu. Na střelce stále mluvil a rozmlouval mu, aby mu tu nešťastnou flintu dal, a pomalu šel proti němu. Nikdo nevěděl, co udělá a kolik ještě má nábojů. Po několika napínavých a nekonečných minutách střelec podal flintu tomuto odvážlivci.

V tento okamžik se vyřítili rodiče k autům s dětmi a polovička chlapů skočila na střelce a zneškodnila ho. Nejdříve ho chtěli lynčovat a zakroutit mu krkem, ale chladnější hlavy prosadily počkat na příjezd policie a sanitky z Braidwoodu.

Mezi tím nás pár stále pracovalo na těžce postřelené pěknici, které stále tlouklo srdce. Rodiče se zatím přesvědčili, že děti jsou v autech v pořádku. Sice trochu vzrušené, ale v pohodě. Pochopitelně nespaly, jak měly, a pozorovaly venkovní cvrkot včetně střelecké episody. Braly to jako film v TV a velice se jim to líbilo. Na žádném z nich, jak můžeme nyní po více jak 35 lety říct, to nezanechalo žádné trvalé a nebo snad negativní psychické trauma.

Zatím, po hodině od zavolání, dojela policie i sanitka. Tedy těch 53 km po rozbahněné úzké cestě plné výmolů, za deště a potmě to byl výkon! Saniťáci se hned ujali postřelené, a když zjistili její vitální hodnoty a jaké má zranění, tak ji nechali v klidu a pokoji zemřít. I kdyby zavolali helikoptéru, tak by to nepřežila.

Policie zajistila střelce a nás začali vyslýchat, co a jak se dělo. Zde docházelo ke scénám, které by byly velice humorné, kdyby nešlo o tak vážnou věc. Zaprvé, celá horda se povětšině znala jen českými přezdívkami, které policistům nedávaly smysl a jejich překlady zněly značně exoticky. Všichni byli ze stejné země a mezi sebou mluvili podivným jazykem. Policisté z toho všeho byli jako v Jiříkově vidění a evidentně na větvi. Ještě štěstí v neštěstí, že se vše odehrálo nedlouho po zavírací hodině, jinak by byl popotahován i hospodský. Při výpovědích jsme čas střelby posunuli trochu před desátou zavírací hodinu.

Výsledek všeho byli dva zmařené mladé životy a soukromý výrok jednoho z policistů, že kdyby byl útočník v horkých chvílích „nešťastnou náhodou“ a nebo v „sebeobraně“ usmrcen, tak by se nikomu nic nestalo. Takto byl pak odsouzen jen na 3 roky za zabití pod vlivem alkoholu a nikoliv za dvounásobnou vraždu. Později jsme se dověděli, že byl chorobně žárlivý a svoji předešlou i poslední ženu řezal jen, když se na ni někdo podíval. Ponaučení a zkušenost do budoucna.

Foto: autor. Fotografie jsou zde na Rajčeti.

Psáno 25/5/2015