Je zajímavé, jak v mé obstarožní škopovici vznikají různé asociace a vzpomínky. Zvláště ty dlouhodobé, uložené před půl a nebo i tři čtvrtě stoletím. Kam jsem si ale před několika okamžiky odložil brejle a nebo proč jsem právě přišel do obýváku, to mně jaksi uniká. Kdesi jsem se dočetl, že to je známka zdravého, zralého mozku. I když mě to někdy prudí, tak su v pohodě.

Dlouhodobé vzpomínky se mně vynořují s takovou jasností, že se obávám, abych si je nezačal plést s přítomnou skutečností. Barvy a gradace je ve vysokém rozlišení a HDR, zvuk kvalitní Dolby a navíc nechybí ani pocity tepelné a pachové. Prostě od reality k nerozeznání.

Jediný problém spatřuju v tom, že si ty vzpomínky nemůžu vyvolávat podle přání, přichází jaksi samy, jak je napadne, ať už pěkné, tak i špatné. Jako třeba nedávno.

Dal jsem se do skenování, tedy digitalizace archívu mých starých, ještě černo-bílých, náležitě poškrábaných i jinak „starožitně“ patinou poznamenaných negativních filmů z dob, kdy jsem začínal fotit, koncem let padesátých minulého století. V té době jsme se dali dohromady, parta zhruba stejného věku a stejné krevní skupiny, pod hlavičkou turistického oddílu Spoj – Brno.

Byla to tehdy taková podivná doba. Scházeli jsme se jedenkrát za týden v učilišti spojařů, které tehdy bylo na rohu Orlí a Novobranské a kde také sídlila pošta Brno 1, Orlí 30. Vedoucí nám dělali šílení odvážlivci, kteří rádi pracovali s mládeží a hlavně, kteří v tom měli zkušenosti. Takže to byli bývalí Sokoli, skauti a Orli, kteréžto organizace komanči po politickém puči v roce 1948 zavřeli, včetně jejich vedoucích.

Protože náš tehdejší oddíl byl smíšený, dospívající dacani a luzné víly v rozpuku ženství, tak jsme měli vedoucí hned dva, muže a ženu. Ladislav Fiala a Estela Kašparová se tito dva odvážlivci jmenovali. Tuším, že on měl původně pedagogické zaměstnání, nyní v administrativě ČSTV a ona někde v kanceláři v Porgesce – Královopolské strojírny, bývalá velká sokolka.

Tito dva kočírovali náš oddíl úskalími tehdejší podivné doby tak, abychom se vyžili po svém a přesto uspokojili požadavky tehdejšího schizofrenního režimu. Turistické oddíly byly tehdy součástí státní sportovní mega-organizace ČSTV. Mělo to své výhody, část výbavy jsme měli gratis.

Nevím, jak a kdo přišel s aktivitami, které jsme potom provozovali, ale pro nás bylo důležité dostat se do přírody, kde jsme mohli provozovat různé nepravosti. Výkonnostně byly laděny akce jako „100 jarních kilometrů“ a nebo „Zápočtové cesty“ různých stupňů obtížnosti v různých ročních obdobích. To vše mimo víkendových výšlapů do krásného brněnského okolí, orientačních závodů a závodů všestrannosti. Jednou záslužnou aktivitou bylo udržování turistických značek na značených cestách.

Na schůzkách nám bylo vysvětleno, jak a kde tento zvláštní československý fenomén vznikl, co představuje, jaká má pravidla a jak se co dělá. Schůzky bývaly obvykle v úterý, kdy se plánoval program na víkend, a tak bylo dost času se připravit.

Tehdy měl každý turistický oddíl v Brně přidělenou oblast, ve které turistické značky udržoval. My jsme měli Boskovicko. Takže v týdnu jsme si vyzvedli materiál na víkendovou činnost a potom, buď v sobotu po třetí odpolední (v sobotu se tehdy dopoledne pracovalo a skutečně dělalo, vážení), a nebo v neděli ráno vlakem do Boskovic pak už jen značit naplánovanou trasu.

Značky měly podle jejich umístění různé standardní rozměry. Povrch, kam potom přišla namalovat, bylo nutno náležitě připravit, obvykle škrabkou, potom nanést základní barvu, khaki, a po částečném zaschnutí bílé pruhy na krajích s náležitou barvou uprostřed. Takže každá značka nebyla dílem okamžiku, ale vyžádala si svůj čas. Aby vypadala k světu, nějakých 10 let vydržela a „neplakala“, kdy jedna barva stékala do druhé, bylo nutno nabýt jisté zkušenosti v přípravě a míchání barev do správné hustoty a jak s příslušným nářadím zacházet, aby výsledky byly uspokojivé.

Podařilo se mně v mých archívech vydolovat starý deník z té doby, kdy jsme byli mladí, krásní, neprůstřelní a nesmrtelní. Oskenoval jsem 4 stránky, které se týkají jedné akce „Značení“ v nám přidělené oblasti Boskovic. To vše se událo kolem poloviny října L. P. 1959. Tuším, že kdybychom dnes vysedli z vlaku v Boskovicích, tak bychom k místu našeho tehdejšího noclehu asi těžko došli, pokud bychom se nehodlali potápět pod hladinu jezera boskovického vodního díla.

Psáno 5/5/2022.

Foto: George Švehla.