Jak jsem už v roce 2011 v povídání „dětství v pravěku - díl 1“ podotkl, tak jsem se narodil v Brně. Dávno, velmi dávno. Tehdy si lidi kolem zrovna zvykali na fungl nové název krajiny, kde žili. Protektorát Boehmen und Mahren. Tak zcela evidentně válečné materiál. To zrovna prokopali spojku ulic Merhautovy a Milady Horákové. To je ten svah před nynější dětskou nemocnicí, kudy jezdí šalina ze štatlu do Černých Polí a naopak. Na slavnostní otevření prodloužené Husovy ulice jsem už zíral z kočárku, spolu s velkým portrétem tehdejšího vůdce, Adolfa Hitlera, co visel na nedalekém baráku.
V mým předškolním věku byla válka součástí našeho života jako jaro, léto, podzim, zima. Vyrůstal jsem v Brně na „Merhautce“, tedy Merhautově ulici, v činžáku o sedmi patrech a osmatřiceti partajích, v chumlu kamarádů a kamarádek. V době války jsme mívali největší radost z leteckých náletů. To se při poplachu celé barák nahrnul do sklepa, dospěláci seděli zarytě v kótě a my jsme se společně dosyta vyblbli bez napomínání a jiných nežádoucích zásahů. Jak to bylo tehdy zvykem, byli jsme parta dvoujazyčná, česko – německá. Vůbec jsme neregistrovali, jestli mluvíme česky a nebo německy, obě řeči nám připadaly stejně dobré a samozřejmé, zrovna jako našim rodičům.
Zmíněný činžák o sedmi patrech jich měl označených vlastně jen 6, protože nad přízemím nebylo označeno první patro, ale mezipatro. Navíc, tento nájemní dům o 38 nájemnících byl rožák zdobící ulici Merhautovu a Slepou. Byl postaven počátkem třicátých let minulého století na místě bývalé cihelny a tak všude v okolí byl mazlavý jíl tak vhodný k našim lumpárnám. Na zahradě jsme si v něm stavěli a hrabali různé kaverny, kterým jsme říkali, jak se za války slušelo, bunkry. Koulemi z vlhkého jílu jsme sváděli urputné bitvy bez tržných ran a rozbitých hlav jako z bitev šutráky s železničního náspu staré trati Tišnovky, co oddělovala Černá Pole, tedy Blekfíld od Husovic, tedy Husecu. Tuto kratochvíli jsme dovedli k dokonalosti, když jsme jílové kuličky zvíci golfového míčku začali napichovat na pružné pruty z okolních keřů a jejích pomocí jsme kuličky metali do neuvěřitelných dálek a výšek. Ovšem největší výhodou tohoto „střeliva“ bylo, že se s ním nedalo tak lehce rozbít okno anebo hlava jako zmíněným šutrákem.
Zahrada, kde jsme my děti trávily nejvíce času, byla společná pro tři domy, tedy ten „náš“ rožák a jeho dva sousední. Jeden z Merhautky a druhý ze Slepé ulice. Postavil je ve stejné době stejný „developer“ a všechny tři byly postaveny stejně „fórově“. Majitel se dlouho z těchto domů netěšil, do deseti let proletěl komínem některého z hitlerových koncentráků. Byty jako klece pro slepice, kde se jeden sotva otočil. „Náš“ sestával z malé předsíňky, odkud se vcházelo do minikuchyňky, špíže, tedy špajzu zvíci 1 x 1,5 metru, koupelny s WC, kam bylo lépe vstupovat bokem, aby jeden nezavadil o zeď či vanu, a pak do „obýváku“, kam se vešel stůl, gauč a skříň a kterým se procházelo do druhého pokoje stejné „velikosti“, co sloužil za ložnici.
V zimě jsme byt vytápěli kamny na tuhé palivo, které byly v obýváku. Z těchto jsem už ve věku jarém každé ráno vybíral popel a chystal na oheň. Potom byl další komín v kuchyni, kudy šel kouř od „špórheltu“, a poslední, třetí komín, byl v koupelně, který odváděl kouř od velkého vertikálního měděného kotle na horkou vodu. Trubky s horkou vodou v celém baráku nataženy nebyly a o průtokových ohřívačích jsme si mohli nechat jen zdát. Takže pokud byla třeba teplá voda, tak nezbývalo než ji ohřát v hrnci na plynu anebo zatopit pod kotlem v koupelně. Jediné a malé umývadlo bylo umístěno v kuchyni, dřez se také nekonal. Takže díky obtížnosti, složitosti a hlavně nákladům, my byli chudá rodina, jsem od mala znal na mytí jen studenou vodu. Studený odchov je prý zdravý. Teplá byla jen jednou týdně ve vaně pro celou rodinu.
Za války byl činžák na Merhautově 11 plný dětí, jako ostatně všude. Jen v „našem“ patře nás bylo 7. V celém domě tehdy bydlelo kolem 30 dětí zhruba ve stejném věku a tak o kamarády a kamarádky nouze nebyla. Ovšem největší radost z nás měla domovnice, paní Kvardová, jinak také matka dvou ratolestí, ale asi o 10 let starších než my. Tehdy domovnictví obstarávali oba manželé a v domovnickém bytě bydleli zdarma. Za tuto funkci to byla jediná odměna, plat za ni nebyl. Pan Kvarda plnil také funkci drobného údržbáře/opraváře, za což byl skromně placen. Dům se na noc zamykal ve 22 hodin. Kdo přišel po desáté, musel zazvonit na domovníka, který mu odemkl a vpustil ho do domu. Bylo zcela na opozdilci, kolika haléři či korunami tuto službu domovníka ocenil. Každý den sjela paní Kvardová chodby a schodiště smetákem a jednou za týden mokrým hadrem a kýblem vody. Jistě si dovedete představit, jakou měla tato pracovitá žena radost, když po umytí chodeb se do baráku vřítila smečka rozjívených, uřvaných a od jílu neskutečně zaprasených „pokladů“ ostatních nájemníků. Paní Kvardová však byla rázná žena a hned nás hnala mokrým hadrem na vytírání dlážky. Když jí to vyšlo a trefila se, tak to lahůdka rozhodně nebyla. Dostat po čuni mokrým, studeným, špinavým a smradlavým hadrem, jak mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, si jeden zapamatoval na celý život. Tak se tehdy vychovávaly děti. Dodnes tu hadru na tváři cítím, zrovna jako její smrad, a ani mě nenapadne vejít kdekoliv do domu se zaprasenými botami.
Po válce se mnohé změnilo. Naši němečtí kamarádi a celé jejich rodiny zmizely. Stalo se tak díky divokému a nesmírně brutálnímu vyhnání našich spoluobčanů německé národnosti směrem na Vídeň, do Rakouska. Tito všichni byli po válce okradeni o všechen majetek a zhruba 25 000 převážně starších občanů, žen a dětí bylo jako nežádoucí zvěř hnáno z Brna směrem na Pohořelice. Tento pochod smrti mnozí nepřežili a tuším, že dodnes nemají někteří občané Brna být na co hrdi.
Na Merhautce v jedenáctce se asi 30 % takto uvolněných bytů brzy zaplnilo, a nám, co jsme osiřeli, se do domu nastěhovali noví kamarádi a kamarádky, tentokrát už jen česky mluvící.
V „našem“ rožáku zabírala chodba a schodiště poměrně velkou plochu. V každém podlaží bylo 5 bytů a chodba byla do L, zrovna jako schody, které v zalomení L měly dva široké trojúhelníkové schody, jakési odpočívadlo, kde byl také přístup k výtahu, takže tento zastavoval vždy mezi dvěma patry. Opravdová lahůdka, když mamina dopravovala domů těžké kabele plné nákupu anebo taťka v zimě plné kýble uhlí ze sklepa. Velikost kabinky byla velice úsporná, když v ní jeli náhodou tři, tak museli být hodně štíhlí a důvěrní a pod nohy by se jim vešel tak akorát jezevčík.
Tento výtah trpěl chronickými poruchami a tak jsme do našich bytů stoupali často pěšky. Do našeho to byl slušný aerobik, 90 schodů. Tyto byly dosti vysoké a hlavně měly zaoblený „nos“ či hranu. Tento rádius byl dost velký, 40 – 50 mm a tak cizí lidé, na tyto schody nezvyklí, mívali problémy. Navíc, materiál schodů byl téměř do zrcadlova vyleštěný umělý kámen. To jsme ocenily my děti. Stačilo se nahoře posadit a pak už se bleskově sjelo všech 18 schodů i s pravoúhlou zatáčkou o patro níže.
Schodiště s chodbou jako dvě protilehlá L zanechávala poměrně velký, volný prostor uprostřed, odborně zvaný schodišťové zrcadlo. Toto mělo nahoře prosklenou rovnou střechu, aby bylo vidět pod nohy. Než však denní světlo dorazilo se střechy do přízemí, tak zesláblo natolik, že tam bylo permanentně šero. Dole, ve sklepě, končilo zrcadlo plechem, který tvořil strop jednoho sklepa a na který padalo vše, co komu do zrcadla v kterémkoliv patře upadlo. Dopad byl obvykle hřmotný, a to tak, že chodby ve všech patrech byly hned plné nájemnic a nájemníků, kteří byli zrovna doma, podívat se, co se to zase děje. Tento plech ve spodní části zrcadla musel domovník každý týden zbavovat napadaných drobností a nečistoty. Je zajímavé, že ačkoliv zrcadlo bylo dostatečně velké (2,5 x 1,7 m) a lehce přístupné, nikdy nikdo do něj nezahučel a neskončil na plechovém stropu sklepa jako mastné flek.
Díky válečným událostem jsme se my děti velice brzo seznámily se sklepy. Zde, mimo dvou velkých místností, sloužících, když pršelo, jako sušárny prádla, měla každá partaj svůj sklep na palivo, které bylo stále potřeba, nejen v zimě na topení. V každém bytě byla jedna pokojová kamna, v kuchyni kombinovaný sporák s troubou na pečení a se dvěma plynovými hořáky na běžné vaření, v koupelně kotel na horkou vodu na tuhé palivo. Osvětlení uliček ve sklepě bylo sporé a tak jako stvořené k dobrodružným hrám. Válečnou frontu, tedy osvobozování Brna, jsme prožili ve sklepě, kde jsme i spali, každá partaj ve své kóji na uhlí. Strávili jsme tam nezapomenutelné tři dny a noci. Pro nás to bylo úžasné dobrodružství, už jen proto, že nás dospěláci příliš neomezovali v našich kratochvílích a navíc se to také nepřehánělo s hygienou, což se líbilo obzvlášť nám klukům. Jedlo se jako na výletu, studená strava a ti, co museli něco vařit, tak to konali na Primusech na petrolej. Jeden fešák, pro nás caparty už skoro dospělák, tam v tuto dobu trénoval na kole na válcích, aby byl ve formě na jarní závody. Byl to Jarek Kvarda, syn tehdejšího domovníka.
Po třech dnech jsme všichni vyšli ven před dům na ulici, kde jsme vítali projíždějící Rudou armádu. Kozáci na koních na nás udělali největší dojem, pak pěšáci v řadách, kanóny tažené koníky i auty, raketomety „Kaťuše“ a hřmotící tanky. Byla to pro nás podívaná nebývalá.
Však hned druhý den jsme byli s taťkou v horní části Erbenovy ulice a dívali se, jak Kaťuše pálí salvy směrem na Soběšice, kde se ještě urputně bránili Němci. Bylo nás tam několik zvědavců, Kaťuše, asi 40 kusů, byly v palebném postavení ve výkopu na budoucí stadion na Ponavě a my jsme je měli jako na dlani. Tehdy tam v okolí byly jen zahrádky a volné pláně.
Podívaná a zvukové efekty lepší než v moderním akčním filmu. Vždycky na několik minut klid, to když se osádky hemžily kolem Kaťuší a ládovaly do raketometu nové rakety. Potom se osádky stáhly do ústraní a do kabin těchto náklaďáků zasedli ti co, pak rachejtle odpalovali. Napřed ale spustili jakési ochranné žaluzie přes přední okna a pak už jenom v kabině mačkali knoflíky. Co čudl, to odpálená rachejtle a možná smrt lidí tam, kde dopadla a explodovala. Každá raketa vydávala po odpálení silný kvílivý zvuk, doprovázený náležitým světelným a kouřovým efektem a to i přesto, že byl den. Ten nezapomenutelný kvílivý zvuk dal Kaťuším i druhé jméno: „Stalinovy varhany“.
Okolí domu bylo válkou dosti poničené, omítka domů nesla stopy po střelách a pletivo plotů bylo v mnoha místech protržené granáty a dráty z něj čněly do ulice. To se mě jednou nevyplatilo. Jak jsme se s kamarády požduchovali, tak jsem na jednu takovou nádheru upadl ksichtem. Čnící drát mi roztrhl kůži u kořene nosu a krve bylo, jako by čuníka podřezal. Vyděšená maminka, která zrovna v tuto nevhodnou dobu vyšla z domu, mě okamžitě odvedla do nedaleké dětské nemocnice. Té staré, která už nestojí, a tam bylo rozhodnuto, že se to musí zaštupovat. Tam jsem se vyznamenal tak, že maminka musela studem z nemocnice utéct. Personálu jsem se snažil zmizet, a když mě odchytili, tak mě museli k operačnímu stolu přivázat, jak jsem sebou casnoval. Řval jsem jako tur a nadával hůř než příslovečný dlaždič. Výrazy, které jsem již stihl od mých nových kamarádů na ulici pochytit. Ztichl jsem až po tom, když mi dali masku na ksicht a uspali. Potom si o mně ještě dlouho vyprávěli. Evidentně jsem na zdravotní personál udělal dojem. Jaký, to tady řešit nebudu.
Z této doby je pro mně také jedna další nezapomenutelná příhoda. Jezdil jsem po chodníku kolem domu na takové té maličké dřevěné koloběžce, co měla vzadu dvě kolečka vedle sebe a krk s řidítky a předním kolečkem se dal lehce oddělat, držela jej jen závlačka. Milá závlačka vypadla, koloběžka byla v tu ránu nepoužitelná, a já se rozeřval. V tu dobu před domem přes ulici parkoval ruský tank T34. Jeden voják z osádky slyšel, jak řvu, vylezl z tanku ven, podíval se „vo co go“ a nabídl se, že mi koloběžku opraví. To všecko pochopitelně rusky a já už tehdy rusky samo sebou rozuměl. Po vzájemné dohodě jsem mu vydal koloběžku k opravě a za pár minut mi ji předal v perfektně použitelným stavu. Asi jsem na toho chlapíka udělal dojem, jistým šarmem ostatně oplývám dofčíl, a ten mi nabídl prohlídku tanku. S tímto jsem okamžitě souhlasil a společně jsme se pohroužili do šerých a smradlavých útrob té ocelové obludy, jen koloběžka zůstala venku opřená o blízký kandelábr. V tanku se mi neobyčejně líbilo a osádka byla zjevně potěšena mým zájmem. Prolezl jsem kde co, vlezl jsem i tam, kam se dospělý člověk nedostane, a tak jsem poznal tank T34 téměř intimně. To jsme už spolu konverzovali v plynné ruštině a velitel byl mnou tak unesen, že mi nabídl tankovou projížďku. S tímto jsem okamžitě a bez rozmyšlení souhlasil. Koloběžka byla uložena do tanku, já dostal na hlavu tankánskou přílbu a v tu ránu jsem byl celý oblečený. Vlezl jsem se do ní skoro celý. Motor byl nastartován a za neskutečného rachotu jsme vyrazili na vyjížďku. Já čuměl ven průzorem pro řidiče, pak jsem si vylezl do věže a z té vykukoval společně s velitelem, kudy vlastně jedeme. No, savětskye soldaty nebyli žádní troškaři a domů jsme se vrátili po skoro dvou nádherných hodinách. To už moji maminu křísili a sousedky ji ujišťovaly: „Paní Švehlová, z teho si nic neděléte, teho vašeho grázla každé brzo vrátí.“ Tak se i stalo.
Dům neoplýval žádnou prádelnou, kočárkárnou a podobně. Proto se praní odehrávalo převážně v malých kuchyňkách jen tak na otočení, v koupelnách se ani otočit nedalo a ještě tam byl WC. Pralo se ve škopcích ručně a zrovna tak se i ždímalo. Velké ložní prádlo se obvykle vyvařovalo ve velkých hrncích na plynových vařičích. Běžně se prádlo sušilo na dvoře, kde bylo i klepadlo na koberce, a pro horní partaje totéž, ale na velké terase, odkud byl i pěkný výhled na celé Brno a která občas v létě, těm co si našli čas, sloužila i k relaxaci v lehátku na sluníčku. Dvě klepadla, jedno na dvorku pro dolní nájemníky a jedno na terase pro horní, snad stačilo, ale dohromady bylo málo místa na sušení prádla. Klepadla sloužila i nám dětem k různým opičárnám, třeba hře na netopýry, kdy jsme na klepadle viseli hlavou dolů. Sušičky tehdy byly ještě v oblasti sci-fi, zrovna jako lednice v kuchyni a tak se ženské musely domluvit, kdy bude která prat a sušit, aby potom neviselo mokré prádlo po bytech, jak se občas stávalo. Ovšem také záleželo, odkud vanul vítr. Netopilo se jen v 38 bytech, ale i všude okolo byly stovky dýmajících komínů a hlavně velký komín brněnské teplárny vyvrhoval tuny popílku. Jakmile zafoukalo od jihu, tak honem sebrat i mokré prádlo, protože zanedlouho se začaly všude tvořit malé závěje teplárenského popílku. Jak tento popílek dovedl v zimě přeměnit bílý sníh v téměř černou břečku, bylo legendární.
V zimě maminy řešily úschovu některých potravin tak, že je dávaly za okno na plechem pokrytý parapet. Tak se stávalo, že přes noc za oknem ledasco zmrzlo. Také bylo třeba jisté opatrnosti, protože naše domovnice, paní Kvardová, neměla žádnou radost, když třeba s pátého patra spadl dvoulitrový hrnec plný polévky na dvůr, který náležitě zaneřádil. Lednice se do domácností dostavily zhruba o 10 let později a zase nic moc. Byly to 20 – 30litrové absorpční lednice na plyn, které, když to bylo v horkém létě nejvíce třeba, tak málo chladily, a ve stejně už horké kuchyni hodně vydatně topily.
Po válce se mnohé změnilo. Složení obyvatel domu bylo nyní jednojazyčné, avšak jaksi hrubšího zrna. My, co jsme ze staré garnitury zbyli, jsme se začali učit nová slova, která jsme doposud neznali. A jak rychle nám to šlo! No po čem nic… Nastala nová doba a té se budeme věnovat v dalším dílu těchto vzpomínek.
Těm čtenářům, kteří by se snad divili, jak si to vše pamatuju a kde ty informace a fotky, co jsou, na rajčeti beru, tak je mohu ujistit, že moje špionážní síť hravě zastiňuje CIA s KGB dohromady. Za fotky z ulic vděčím panu Googlovi a Mapy CZ. Navíc doufám, že i jiní bývalí obyvatelé Merhautovy č. 11 a blízkého okolí v Brně – Černých polích, si pamatují více a lépe než já. Tito jsou vítáni k doplňkům a opravám. Jak napsal Mark Twain: „Dosáhl jsem věku, ve kterém události, které si jasně pamatuji, se nikdy vůbec neudály.“ Takže vaše angažovanost je vždy s úctou vítána.
George Švehla 27-10-2017
Fotografie si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti nebo níže v klikacím okénku.