AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše - Nečekané setkání.
Je zajímavé, jak v mé obstarožní škopovici vznikají různé asociace a vzpomínky. Zvláště ty dlouhodobé, uložené před půl a nebo i tři čtvrtě stoletím. Kam jsem si ale před několika okamžiky odložil brýle a nebo proč jsem právě přišel do obýváku, to mě jaksi uniká. Kdesi jsem se dočetl, že to je známka zdravého, zralého mozku. I když mě to někdy prudí, tak su v pohodě.
Dlouhodobé vzpomínky se mně vynořují s takovou jasnostín že se obávámn abych si je nezačal plést s přítomnou skutečností. Barvy a gradace je ve vysokém rozlišení a HDR, zvuk kvalitní Dolby a navíc nechybí ani pocity tepelné a pachové. Prostě od reality k nerozeznání.
Jediný problém spatřuju v tom, že si ty vzpomínky nemůžu vyvolávat podle přání, přicházejí jaksi samy, jak je napadne, ať už pěkné, tak i špatné. Jako třeba nedávno.
Kamarád mně poslal krásnou prezentaci o sibiřských tygrech. Při prohlídce těchto nádherných kočiček mně naskočil můj dlouhodobý pamatovák a už se to rozjelo, jak následuje.
Název prezentace mě hned „kopnul“. „Amurští tygři“. Je to ovšem opět překlad z angličtiny bez uvažování. Siberian tiger - Amur tiger byl v češtině vždy zván tygr ussurijský, ale třeba se to změnilo
Můj táta dělal s kolegou, jehož táta byl legionář, a jaksi s ním, jako puberťák prodělal cestu po železnej daroge přes Sibiř do Vladivostoku. No a právě tento mladík chodil do tajgy tyto kočičky lovit. Ještě měl doma jednu krásnou pruhovanou kůži přes celou stěnu v obýváku. Bydlel s rodinou v horních patrech strmé ulice Ženětínek v Medlánkách, po levé straně, když se šlo k letišti do kopce.Střílel instinktivně a bezchybně. Měl starou kulovnici ráže 9 mm s taženou hlavní z šestihranné oceli o neskutečné délce a váze.
Tehdy, v první poloviněpadesátých letech, měla smečka myslivců, co dělali v ZKL (dnes Zetor) Brno – Líšeň, vymezený lovecký prostor prakticky v Pohádce máje, lesy od Obory až po dnešní Velkou Cenu, kde měli i loveckou chatu, myslím, že se jí říkalo Máchalka a nebo Močidlo? Tam chodili na divočáky a já s nimi. Jako ten, co je nahání s klackem v ruce. Ti “myslivci“ byli samí sváteční střelci, kteří drželi flintu jako vidle, a i když stříleli jako o Božím těle, tak nic netrefili.
A tak se stalo jednou těsně po lovu, odtroubeno, že vyběhla vyplašená liška bystrouška. „Myslivcům“ se okamžitě vzpěnila krev a jali se střílet jeden přes druhého a liška si to kličkovala lesem furt dál. To si Bohdan Hejduk, jak se ten bývalý lovec tygrů jmenoval, nadhodil svou kulovnici s dlouhatánskou hlavní a téměř okamžitě, bez dlouhého míření, vypálil. Liška, asi 200 m daleko, udělala jen kotrmelec a to, co z ní zbylo, zůstalo ležet. Ta koule z devítky ji vzala podélně, od zadku ke krku a prakticky ji hned i vyvrhla. Tehdy se dal Bohdan slyšet, že střílet je třeba s citem a srdcem, když jednomu říká jeho druhé já, tedy instinktivně, kdy stisknout spoušť. To se naučil na tygrech, kde si nemohl dovolit chybnou ránu. Jak bylo vidět, byl pozorný žák a naučil se dobře. Měl takové zvláštní oči. Přimhouřené, šedomodré se zelenkavým nádechem, které jistě viděly i to, co ostatní ne.
Jo, taky se tam, v revíru myslivců ZKL, chodilo na vysokou, byli tam i jeleni a o jednom z nich je dnešní povídání. Počátkem let padesátých se mně splnil klukovský sen a koupil jsem si „velký“ lyže. Už jako čtyřleté pachole jsem sjížděl ty nejstrmější svahy na „Plandě“, tedy „Planýrce“ nad dnešním „Boby centrem“ na Ponavě. Mamina mě tam dovedla, bylo to od nás z Merhautky kousek, a lyže jsem měl „opravdické“. Ty mně vyrobil táta ze svých zlomených „hikor“. Jo, lyže „hikory“ to býval tehdy pojem. Hned po nich pak byly „jasanky“, vyrobené z jasanového dřeva.
Tyto celodřevěné lyže vyžadovaly i náležitou údržbu, zvláště pečlivé uložení přes léto. Aby si udržely svůj tvar, tak lyže se pomocí malé speciální svěrky stáhly skluznicemi k sobě kousek pod špicemi a nedaleko patek. Zhruba pod vázání se vsunul špalík 8 – 10 cm vysoký, který v těchto místech udržoval tvar skluznic tak, jak bylo potřeba. Když se dobrá lyže položila skluznicí na rovnou podložku, tak se jí dotýkala jen kousek za špicí a u patek. Zbytek skluznice tvořil oblouk a pod vázáním byl kolem 5 cm nad podložkou. A zrovna tak i obrovské, zahnuté špice. Ty měly jakýsi „čumáček“ 2 – 3 cm velký a napříč opatřený dírkou. Tato sloužila k upevnění přípravku, který se staral o to, aby špice byly náležitě ohnuty a přes léto se snad nenarovnaly. Takže když byly lyže sepnuty jak výše popsáno, tak špice držel náležitě ohnuté tento přípravek.
A tak čtyřletý cvrček jezdil na něco přes metr dlouhých lyžích s óóóbrovskými špicemi, kterými tehdy lyže pro dospěláky oplývaly. Vázání bylo jen pár řemínků, o pozdějším „kandaháru“ a ještě pozdějším „Markeru“ se nám ani nezdálo. Přesto jsem si lyžovačky užil a mnohé dospěláky, včetně německých vojáků na výcviku svou obratností na podivných prkýnkách udivoval.
Od té doby jsem si nedovedl představit zimu bez prkýnek, kterým jsme později říkali „bretle“, na kterých jsme „bretlovali“ do těla roztrhání. Nebylo to jen se svahů sjíždění, ale i výšlapy, či výjezdy do okolí. Turistika na lyžích. O běžkách se nám ani nesnilo, a mnohdy jsme jeli i přes noc a tábořili ve sněhu. Občas jsem vyjížděl do sněhové pohádky sám a těšil se z tiché krásy panenského sněhu v lesích. Nevynechal jsem ani lesy „Pohádky máje“, které jsem dobře znal.
A tak se stalo jednoho mrazivého rána v únoru roku 1954. V sobotu, kdy se tehdy ještě pracovalo, napadlo hafo čerstvého sněhu a tak jsem v neděli, ještě za tmy, časně z rána sbalil trochu jídla a lyže a vyrazil šalinou. Ta tehdy končila v Komíně a zbytek cesty poklusem po svých. Cestu jsem znal a noc byla jasná a tak bylo i dobře vidět. Takže připnout lyže a s chutí do toho.
Nejdříve kolem řeky k lomu, zde po tehdejší dřevěné lávce pro chodce přes řeku Svratku do „Údolí oddechu“, kterým jsem proklusal na Němci připravovanou dálnici, po které jsem se dostal nad Prygl. Zde jsem po polní cestě uhnul doleva k Rakovci a než jsem dojel k rakovecké hájovně, tak se už začínalo dnít a hvězdy blednout. Cestou „Kočičím žlebem“ cesta dobře ubíhala a u „rybníčku“ jsem si dal krátký oddech a pozoroval východ zubatého zimního slunka. Sníh křupal a vrzal pod lyžema, stopu jsem si od začátku musel sám prošlápnout a tak to bylo dost náročný.
Nyní už sněhová peřina odrážela narůžovělé sluneční světlo a místy vypadala jako posypaná brilianty, jak se ploché sluneční paprsky odrážely od vloček. Stromy byly také sněhem obsypány, a když jsem dojel na rozcestí, kde jsem odbočoval doprava, tak jsem už byl v pravém zimním království. Všechny zvuky lesa byly tlumeny sněhem, a když jsem zastavil, tak jsem jen slyšel, jak mně tluče srdce a šumí krev v žilách. Jinak bylo velebné ticho probouzejícího se zimního dne v lese. Začínaly se ozývat první nesmělá pípnutí ptáků, ráno bylo mrazivé, kolem -10 °C a místy sluníčko vykouzlilo náznaky ranního oparu. Okolní les byl vzrostlý, listnatý, místy zdobený mladými, hustými smrčinami. Projížděl jsem lesem pomalu a kochal se okolní krásou rodícího se dne. A tady, cestou, se to stalo.
Zastavil jsem u jednoho smrkového remízku, abych obdivoval jiskřící sněhové peřiny na větvích mladých smrků, když z husté smrčiny majestátně vykráčel nádherný jelen s rozložitým parožím. Jak to s těmi parohy zvládl, je mně dodnes záhadou. Ztuhnul jsem překvapením, ne však jelen, který uvolněně kráčel ke mně. Asi 4 metry přede mnou se zastavil a začal si mě nonšalantně prohlížet svými nádhernými, velkými, tmavými a lesklými světly. Na dlouhých řasách se mu jiskřily krystalky jíní a z orosených nozder mu vystupoval opar. Nejprve naklonil hlavu doleva, aby si mě prohlédl pravým okem, a za chvilku doprava, aby se ujistil i okem levým.
Zřejmě spokojen pak sklonil hlavu a vrhnul na mě pohled z pod brv, aby záhy hlavu zaklonil a hlasitě si oddechl, zřejmě spokojen se svou inspekcí. Svoje velké slechy každou chvilku otáčel směrem, odkud přicházel nějaký zvuk, který jsem já neslyšel. Nakonec však ta ušiska vždy obrátil směrem ke mně, asi kontrola, jestli ještě dejchám. Olízl si vlhký větrník a při tom jaksi mlasknul. Ještě chvilku mě okukoval, pak se obrátil a opět majestátně, bez náznaku spěchu odkráčel do husté smrčiny, která se za ním zavřela. Zanechal za sebou jen svůj nikoliv nepříjemný pach a stopy ve sněhu, které kdyby nebyly, tak bych si myslel, že se mně to všecko jen zdálo.
Já jsem se pomalu vzpamatovával z tohoto nečekaného setkání. Ještě jsem stihl jelenovi spočítat na jeho luxusních parozích výsady, byl to chlapík, čtrnácterák. Pravděpodobně to byl vrchní činitel místních jelenů, laní a kolouchů a předseda zvířecí správy revíru. Usoudil jsem tak poté, co si mě tak pečlivě prohlédl a kdy mě po tomto setkání začal, v uctivé vzdálenosti zhruba padesáti metrů, sledovat divočák. Jistě byl zaúkolován vrchním jelenem, aby na mě dával pozor, jestli v jejich revíru neprovádím něco nevhodného. Vzdálenost ode mne si udržoval stále zhruba stejnou a já jsem nedělal přestávky k obdivu okolí zbytečně dlouhé. Občas ke mně dorazil jeho ostrý, kančí pach, asi to byl vrchní kňour všech sviní – bachyní, kanců a selat – markazínů v revíru. Sledoval mě tak několik hodin, třeba cítil brzkou mršinu k snědku, až do pozdního odpoledne, kdy jsem se vracel k rakovecké hájovně v „Kočičím žlebu“.
Dál jsem už potom jel jako ve snu. Prožil jsem tak neděli, na kterou se nezapomíná.
Psáno 9/3/2022.
Ilustrační obrázky o lyžích z internetu jsou na Rajčeti:
https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Lyze_-_historie
Jinak tady furt padá voda a vlhko se pozvolna mění v mokro... .