Nedávno jsem vzpomenul i fotoalbem na Rajčeti doprovodil, jak jsme vnímali „naši“ novou zemi a její obyvatele po našem příletu ke klokanům v roce 1968. Dnes se do těchto dávných dob vrátím, i když už do let 1970-71.

Po roce práce v ústavu pro choromyslné, jako pomocník v kuchyni, kde se vařilo pro 3000 pacientů, se mně konečně podařilo přičichnout ke strojařině, jinak mému řemeslu. Nic moc, moje angličtina byla ještě chatrná a odborná už skoro vůbec, a tak jsem začínal jako kreslič najímaný na kontrakt, tedy od hodiny na hodinu.

Jak jsem psal minule o vstřícnosti a otevřenosti místních obyvatel k nám, přivandrovalcům, nota bene ze socialistického bloku, tedy nepřítele, byla pro nás mnohdy až odzbrojující. Takže nejen učitelé angličtiny, kteří nás po večerech cepovali v jazyku Shakespeara, ale i jiní, se kterými jsme přišli do styku. A tak se stalo i v mé nové práci, v konstrukční kanceláři, kde jsem se seznámil s kolegou o pár let mladším, ale s podobnými zájmy. Jmenoval se William Hornby, ale volalo se na něj Bill.

Bill byl celoživotním skautem, nyní v jeho věku už „roverem“. Měli partu roverů, samí mladí gentlemani kolem 25 let, kteří podnikali různé aktivity ve zdejší krásné a divoké přírodě. A nebyly to jen vandry a kempování, ale i lezení po skalách, či prolézání okolních jeskyní, či pádlování kajaku a kanoe ve zdejších tocích. Tato čistě pánská společnost mě přijala, jako bych s nimi jezdil odedávna.

S nimi jsem prolezl snad všechny jeskyně v okruhu 400 km kolem Sydney, zlezl několik skalních stěn na místním pískovci v Modrých horách a zapádloval si na řece, kde je patrný příliv a odliv moře. Jako bonus bylo, že jsem se rychle od nich učil australskou variantu angličtiny.

Moje žena Míla tehdy čekala našeho prvního potomka Petra a tak byla ráda, že má o víkendu doma klid. Tato parta roverů se každý týden scházela v domku u Billova táty, kde se mluvilo o všem možném a také plánovalo, co podniknout o víkendu.

Schůzky se konaly vždy v pondělí večer a Billův tatínek, mister Hornby, nás všechny, včetně Míly, rád uvítal. Byl odnedávna v penzi, do které odešel v 70 letech, ovdovělý, žena mu zemřela na rakovinu, a velice inteligentní. Bývalý elektroinženýr se zájmem o vše, co se kolem dělo. Vzor klasického anglického gentlemana, se kterým je možno hovořit o čemkoliv. Měl encyklopedické znalosti. Rád poslouchal klasickou hudbu a k tomu si pořídil kvalitní HI-FI soustavu. V té době HI-FI začínalo nabírat do obrátek, a tak měl transcription Garrard gramo–deck, kvalitní zesilovač a Wharfedale skříňové reproduktory. Gramodesky si pečlivě oprašoval a pečlivě ukládal. Nechyběla mezi nimi i celá česká klasika. To vše i přesto, jak sám říkal, že polovinu vysokých tónů už kvůli věku neslyší. Jak Míle, tak i mně s taktem jemu vlastním, odhaloval různá tajemství zdejší společnosti. Jemně, nenásilně a s dávkou anglického humoru. Na závěr těchto večerních setkání všem podával „supper“, obvykle rituálně připravený čaj a nějakou sladkost, kterou sám připravil a na kterou byl patřičně hrdý. Tu jsme mu pochválili a on měl radost, že nám chutná. Toto tradiční jídlo se podávalo kolem desáté hodiny večer. Po úklidu nádobí jsme se obvykle vydali do svých domovů.

Tento pán, Allan Hornby, se rozhodl, že nám také ukáže krásy zdejšího „outbacku“, tedy vnitrozemí. A tak jednou o víkendu, v roce 1971, kdy jsme už měli syna Petra, jsme si naším VW broukem vyzvedli pana Hornbyho v jeho domečku a vydali se na cestu do vinařského kraje, pouhých 200 km na sever od nás, v okolí městečka Cessnock v Hunters Valley. Na místo jsme dorazili po desáté ranní a zaparkovali ve vinařství Tyrrells, kam nás pan Hornby dovedl. Tehdy to bylo na zdejší poměry malé, rodinné vinařství s jen několika vinicemi, kde dělali a dosud stále dělají vynikající vína.

Vinařská oblast v Hunter Valley u Cessnocku, Austrálie, cca 1970

Jak tu bylo a je stále dobrým zvykem, tak nedaleko parkoviště, tehdy jsme tam byli sami, byly budovy vinařství s ochutnávárnou, tasting room. Zde jsme posadili ještě ne zcela jednoroční dítě na pult a jali se ochutnávat nabízené dobroty. Pan Hornby radil a obsluhující paní nabízela a my jsme na téměř lačno pilně ochutnávali. Byli jsme tam jediní hosté a tak se nám náležitě a přátelsky věnovali. Když už jsme začali poznávat, že máme ochutnáváni dost, tak jsme si koupili několik láhví toho, co nám nejvíc chutnalo, včetně výtečného tokajského, jak jsme si ho pamatovali z benediktýnského kláštera v Tihányi na Balatonu, kde mniší už pár set let tento mok vyrábí. Potom jsme si byli prohlédnout „sklepy“, které zde k našemu překvapení představovaly plechové budovy, ve kterých stály řady velkých sudů, ve kterých zrálo víno. Vzduch zde charakteristicky „voněl“, zrovna jako v jihomoravském sklípku, a tak náš potomek získal ty správné chutě už v raném věku.

V ochutnávárně vína Tyrrells, Austrálie, cca 1970

Na parkovišti jsme si ještě prohlédli starý, původní „slab house“, domeček k bydlení, které se zde stavěly z vertikálně postavených fošen, střechou pokrytou kůrou stromů a krbem jako přístavek vedle domečku, to aby od ohně nic v domečku nechytlo. Dnes byla střecha už pokryta plechem. Nedaleko byl také starý lis na víno. Víno se do místa lisování přivezlo ve vozíčku na kolejích, na vzdálený konec ramena lisu – dlouhé páky, se zavěsilo patřičné závaží a hned z hroznů tekla šťáva.

Potom jsme ještě navštívili místní vyhlídku na svazích Brokenback Range, odkud byl pěkný pohled do kraje Hunter Valley a na městečko Cessnock. Nakonec jsme zavítali i do městečka, které „vřelo“ životem sobotního odpoledne. Odtud jsme už zamířili domů a těšili se, až otevřeme láhvinku některé z dovezených dobrot.

Psáno 30-11-2024. Foto: George Švehla. Další obrázky najdete zde na Rajčeti.