17.9.2019 | Svátek má Naděžda


AUSTRÁLIE: Srpen 2019.

20.8.2019

Máme tu srpen a zde to je uprostřed zimy. Ve Sněžných horách jsou vynikající sněžné podmínky (před 14 dny tam byla na týden o prázdninách naše vnoučata, Fynn a Jana, u známých v Jindabyne, a denně se učili, kterak zdolávat příkré zasněžené svahy na snowboardech v Perisher Valley) a nám doma rozkvetly vánoční kaktusy. Tak jsem dnes ráno nějaké květy vyfotil a některé fotky k potěše oka i srdce dávám na Rajče. Vnoučata na sníh těch 600 km letěla ze Sydney do Coomy a pak dále autobusem do Jindabyne. Bývalá sousedka našeho Martina a Edity pak každý den vozila 4 děti na sníh do Perisher Valley.

Zima 2019, Austrálie

Prudce nám duje od jihozápadu a v horách napadl další metr sněhu. Ano, jedno z lyžařských středisek se jmenuje Blue Cow, tedy Modrá Kráva. Zde je proč: „James Spencer obtained the lease for the high country on the main range back in 1840. They say that Spencer bred imported black English Shorthorn cattle with white Shorthorns which gave the offspring blue roan coats. One cross-bred cow would disappear after the thaw each year and would be found grazing on the mountain before the next winter; and so the mountain was named Blue Cow.“ Tedy něco jako: James Spencer obdržel do pronájmu pastviny na hlavním hřebeni v roce 1840. Říká se, že Spencer choval importovaný černý krátkorohý skot, společně s bílým krátkorohým, což mělo za výsledek telátka šedivá – grošovaná. Jedna z těchto grošovaných šedivek, nyní už dospělá kravka, se každý rok po období jarního tání ztratila, aby ji našli, jak se před další zimou pase na svazích pěkného kopce, který proto pojmenovali Blue Cow (jen na okraj, kožich barvy myší šedi u zvířat je v angličtině zvaný „blue – modrý“ i když je vlastně gray – šedivý a neptejte se mě proč). Další obrázky najdete např. zde.

Jak jsem se už zmínil, dnes to je už třetí den, co nám prudce duje od jihozápadu a větřík o rychlosti 110 km/hod, s poryvy kolem 150 se stará o zábavu. Třeba ve čtvrtek, 8. srpna večer, upadlo několik stromů v okolí na elektrické vedení a přes 200 domů v našem okolí bylo na 1,5 hodiny ponořeno do tmy. My jsme to zaregistrovali, až jsme vyhlédli z okna. Všude tma jak v pytli. Nás se to netýkalo, už déle jak rok máme 5kW solár na střeše a 14kWh baterii za domečkem a tak zhruba 95 % elektřiny, kterou spotřebujeme, si vyrobíme pomocí sluníčka sami. To proto, že ceny za 1 kWh se pohybují kolem 30 centů a naše spotřeba za kvartál je průměrně 2000 kWh. Domeček je plně elektrický, tím myslím, že svítíme, vaříme, pečeme, vodu ohříváme, topíme a klimatizujeme elektřinou. Takže dnes nám vše v domečku jede na sluníčko.

Přebytek, když nějaký je, jde do baterie, a když je tato nabitá, tak jde přebytek zpět do sítě. Poskytovatel nás sice jako zloděj bere u huby a za jednu kWh, co mu prodáme, nám platí jen 11 centů, ale i ve zdejší zimě, kdy je sluneční svit nejmizernější, stačíme „nadvyrobit“ a do sítě prodat kolem 100 kWh za kvartál. V letním období to je kolem 600 kWh. Baterie obvykle pokryje naši spotřebu od západu do východu sluníčka, ovšem když je velká zima a nebo horko, pak topíme a nebo chladíme a těch 14 kWh z baterie zmizí velice rychle a potom bereme ze sítě. Takže pokud je v baterii dost energie, na síti závislí nejsme, a i když síť zkolabuje, tak baterie zásobuje domeček elektřinou, jako by se nic nedělo.

Srpen a září je zde obvykle „období větrů“. A to ne ledajakých. Starají se o to periodické tlakové níže nad Jižním oceánem. Potom funí několik dnů od západu, aby na závěr se vichr stočil a než utichne, zafuněl od jihu, z ledové Antarktidy. V tomto větrném období si vždy vzpomenu na povídku „Krajina velkých větrů“, kterou napsal Dal Stivens a která je součástí kouzelné knížečky která vyšla v českém překladu v roce 1963 pod názvem „Kamenáč Bill“. Dal Stivens v této útlé knížečce sepsal lidové povídačky z australského outbacku. Osadníci – pionýři, co neznámou krajinu, kde bylo vše jinak, dobývali, viděli vše velikýma očima a tak vznikly kouzelné lidové povídačky o převážně přírodních jevech, které na osadníky hluboce zapůsobily. Vše patřičně zveličené a přehnané, něco jako baron Prášil. Některé povídky byly i filmově zpracovány ve formě krátkých kreslených filmů (např. zde nebo tady).

Zima 2019, Modré hory, Austrálie

Zima 2019, Modré hory, Austrálie

Jak jsem se už zmínil, tak na závěr velkého funění se vichr stočí a místo od západu duje od jihu. Mezi Antarktidou a Klokánií je pouze ledový Jižní Pacifik a Indický oceán, nejbouřlivější moře na světě a tak nic nebrání přímému pozdravu ze zmrzlého světadílu. Stalo se i tentokrát. 10., 11. a 12. srpna padal všude v jižním Velkém předělovém pohoří ve výškách nad 800 metrů sníh. A to znamená, že nejen ve Sněžných horách, od nás zhruba 600 km jižněji, ale i u nás v Modrých horách a i za nimi. Ano, nenapadlo kolem metru jako tam, kde se lyžuje, jen pouhých 10 - 12 cm, ale krajinu ta bílá záplava ozdobila, zkrášlila a lidi dobře naladila. Bílá záplava dorazila až k severní hranici NSW a do jižního Queenslandu. O sněhu v Modrých horách se mluvilo i ve zprávách zde.

Kde nesněžilo, tak vydatně pršelo, až se vodní toky zvedly a vichr hnal z Pacifiku k pobřeží až 15metrové vlny. Popadané stromy, déšť sníh a led způsobily zpoždění jak na silnicích, tak i na železnici. Mnoho lidí se nedostalo do práce a děti si to užily nejlépe, školy byly zavřené a děcánci řádili ve sněhu.

Zde je důkaz, že nám tu v Blue Mountains nesněží jen letos, ale skoro každou zimu. Záběry jsou z osady Blackheath, která je něco málo přes 1000 m n.m.

Chladná rána, kdy antarktický vzduch protahuje domečkem, ve kterém přes noc spadne teplota na zdravých 11 °C, zrovna nevítají k časnému vstávání a činorodé práci. Z hybernace jednoho probere až kafáč horkého esspressa a východ sluníčka, jehož lúče zahřejí i ve zdejší zimě. A tak dumám, jestli je moje, v poslední době častá letargie způsobena počasím a nebo věkem. Věkem nebezpečným a nepříliš přívětivým. Mám tak o zábavu postaráno, když se každé ráno divím, že jsem se ještě probudil. Na elánu a dobré náladě nepřidá, když kamarádky a kamarádi mizí na svůj poslední věčný vandr. V nedávné době se mně přestal ozývat bývalý horolezec, můj bývalý partner na laně, který žije či žil v Kanadě BC, v městečku Prince George. Podobně i o sedm let mladší bývalá horolezkyně, co žila pod Pálavou ve Velkých Pavlovicích. Tu zkosil strýček Rak. Tedy lépe, její tělo neuneslo chemošku. Stejně stará jako já, kamarádka Jana, se mně z Tel Avivu také neozývá a do Prahy, kde do svých sedmi let žila, se nevrátila. No a poslední je zdejší kamarádka Marcela (85+) se odebrala k předkům v den mých nedávných narozenin. Ještě v červnu jsme si vyměňovali e-maily. Ostatně i tato moje občasná povídání v posledné době ode mne vyžadují jaksi větší úsilí, ba někdy se k tomu musím doslova dokopat. Takže kdybych se náhodou v budoucnu na nějakou dobu odmlčel, tak jsem se na poslední vandr ještě zatím nevydal, jen se mnou cloumá lenost, která lidem mého věku tak sladce chutná.

Psáno 12/08/2019

Foto: George Švehla. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.