Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 15. 9. 2009 (odkaz zde).

Pogona barbata - tak se latinsky jmenuje agama vousatá, jinak pěkná ještěrka v Klokánii známá pod jménem eastern bearded dragon.

Je to ještěrka roztomilá, spíše bojácná než agresivní. Dorůstá kolem 60 cm a váží zhruba čtvrt kila. Obvykle se živí hmyzem, ale nepohrdne ani myškou. Jako zákusek si dá nějakou tu kytku nebo nektar. Prostě všežravec. Téměř nepije a skoro veškeré potřebné tekutiny získává z potravy.

Agamy Pogona Vitticeps žijí zde mezi klokany v pouštích centrální Austrálie, v polopouštích a na skalách v našem okolí v Blue Mountains žijí jejich sestřenice, Pogona Barbata. Dříve, když jsme si vystavěli domeček v buši, byla u nás tato agámka častým hostem. Nyní, když už je okolí předomečkováno, je hostem vzácným.

Tyto agamy jsou také často chovány jako pet ve viváriu. V zámoří častěji než v Klokánii, kde se prohání volně v přírodě. Dožívá se 10 - 15 let. Když si taková krasavice myslí, že je v nebezpečí, tak se hbitě vyšplhá na nejbližší strom. Snadno si zvyká na lidi, kteří se k ní vlídně chovají, a i ta „divoká“ po čase žere z ruky. Dokonce, když má možnost, tak si i vybírá, jak jsme jednou na výletě v buši zjistili. Sedli jsme si na skálu, že zakousneme, co jsme si donesli.

Jen jsme se uvelebili, tak zpoza šutru na nás začaly vykukovat dvě tyto agámky. Jedna větší a jedna menší. Hodili jsme jim kousek chleba. Okamžitě bylo po ostražitosti, vylezly k nám na skálu a chleba v mžiku sluply. Tak jsme jim hodili kousky sýru a pak i salámu. Žraly jako nenažraný a my jsme se nestačili divit. Ke konci, kdy sežraly polovinu našich zásob nyní už přímo z ruky, jsme jim opět nabídli jen chleba. Tímto nyní pohrdly, ale salám se sýrem žraly dál. Takže i taková agámka není blbá, že ano.

Jak velectěné čtenářstvo ví, tak mně před časem náš pes Ferdinand zdemoloval pravé koleno. Od té doby se koleno stále a velice pomalu hojí a naše vycházky bušem se na nějakou dobu zastavily. Takže jak Ferdinand, tak i Maxmilián měli absťák, o páníčkově raději slušně pomlčím. Asi před čtrnácti dny jsem se rozhodl začít s krátkými procházkami lehčím terénem. Vést ta dvě hovada na vodítku nepřipadalo v úvahu, a tak jsem je vždy naložil do auta, dojel k buši a hovada vypustil. Pak jsem se začal pomalu ploužit po pěšině v buši, kde hovada lítala jako dělové koule.

Psiska v buši s čumáky u země četla noviny v poklusu. Blížili jsme se od skalních útesů k domkům, kde byl buš vyčištěn od podrostu před nadcházející sezónou požárů. Je to tady dobrým zvykem. Psouni v kalupu jaksi přehlédli, že na zemi se sluní pěkně vzrostlá agama vousatá. Hodil jsem okem po čoklech, kteří měli o cosi zájem asi 30 metrů daleko, a pomalu popošel k agámce.

Když jsem byl od ní asi tři čtvrtě metru, tak zpanikařila, a než jsem se stačil vzpamatovat, tak mně seděla na hlavě. Poblíž nebyl zrovna žádný strom, na který by se uchýlila, a dřevo jako dřevo, že jo. Ještě že byla vychovaná a vyšplhala se mně po boku a nikoliv přes pupek a ksicht. Dokonce ani škrábaneček nezanechala svými zdravě vyvinutými drápky. Na hlavě se usídlila, chytila se vlasů a břicho přitiskla k hlavě. Asi se jí tam líbilo, hlava byla teplá.

S agámkou na hlavě jsem opatrně zkontroloval, kde jsou čokli, a vydal se k nejbližšímu stromu, asi pět metrů daleko. Tam jsem svého hosta opatrně s hlavy sundal a posadil na útlý kmínek stromku, po kterém se hned šplhal výše. Psi mezitím zjistili, že se něco neobvyklého děje, ale přišli s křížkem po funusu. Akorát mě jaksepatří „vyluxovali“, takže agámka asi neodolatelně voněla.

Pak ještě hodnou chvíli čuměli na strom a s čenichy v prvním poschodí nasávali onu neodolatelnou vůni.

Kdo má zájem o více obrázků této agamy, tak nějaké krasavice jsou zde: Odkaz Odkaz Odkaz a moudrosti v češtině o těchto agámkách tady

Foto: commons.wikimedia.com, licence 3.0