Předchozí díl najdete zde.

Povodí řeky Grose není veliké a sama řeka je jen 54 km dlouhá, ale zachycuje srážkovou vodu horních pater Modrých hor, které občas dovede být neúrekom. Po a nebo za deště se řeka mění v bouřící a dravou, přes balvany skákající nekonečnou peřej. Jako jednou. To jsme byli s Waldou už „ubytováni“ v našem skalním bydlíku, kdy ve čtvrtek večer začalo pršet. Tam nám to nevadilo, byli jsme schovaní, ale v pátek ráno, kdy stále a vydatně pršelo, jsem si šel k řece pro vodu na čaj a zjistil, že hladina stoupla asi o půl metru. Za stálého deště jsem trávil den čtením a válením se na mojí skalní posteli. Občas jsem slezl k řece a sledoval stav hladiny, či její stoupání. Toto nebylo do dvou hodin odpoledne nijak alarmující. Avšak kolem čtvrté hodiny odpolední jsem zjistil prudký nárůst výšky hladiny. To asi výše v horách více zapršelo, a tak jsem začal sledovat řeku každou půlhodinu. Hladina utěšeně stoupala a prudký proud počínal hřmít. Na březích bylo cítit, jak valící se voda otřásá zemí, a situace se nelepšila, ale spíš horšila. Naše jediná úniková cesta mohla být zavalená proudy vody a tak po šesté večer jsem si sbalil fidlátka, uvázal Waldu na vodítko a za nastávajícího šera a stálého hustého deště, jsme se vydali k domovu.

Za slušného počasí to je od mého bydlíku k úpatí pěšiny vedoucí k cestě, kam se dá dojet terénním autem, zhruba 1 hodina cestou necestou. Dále potom po strmé pěšině nejméně další 1,5 hodiny k cestě, u které obvykle parkuju Lanďáka. Jenže tentokrát na této cestě žádné auto nečekalo, protože moje žena Míla nás, Waldu a mě, odvezla k pěšince a potom odjela domů.

Takže za hustého deště s těžkou, promoklou krosnou na zádech a Waldou na vodítku jdeme už skoro za tmy po pobřežních skalách bouřícího toku. Tento se k nám počíná proklatě blížit, až zanedlouho se brodíme prudce tekoucí vodou řeky. Jít výše po břehu je nemožné, jak je zarostlý a strmý. Walda, díky svému nevzrůstu, občas plave a jsem rád, že ho mám na vodítku, jinak by mně s proudem uplaval. Abych psa našel, tak si občas posvítím baterkou, docela se setmělo. Byla to moje věrná, malá blikající baterka z 2. svět. války, která byla vhodná svojí velikostí a váhou, i když světla moc nedávala:

(zdroj Odkaz)

Vody stále přibývá a tma je nyní dokonalá a tak si skoro furt svítím baterkou na cestu. Voda utěšeně stoupá, Walda teď už plave furt a než dojdeme k úpatí pěšiny, tak už se brodím po pás vysokou a prudkou vodou s Waldou pádlujícím mně po boku. Došli jsme právě včas.

Nyní se vydáváme po pěšině vzhůru. Nejdříve po téměř kolmých, asi 100 m vysokých skalách nyní deštěm jako namydlených. Waldu postrkuju a občas přenáším, baterka moc okolí neosvětluje, ale cestu znám nazpaměť, a tak se dostáváme na vlastní pěšinu. Zde zazářil Walda. Na vodítku přede mnou jde neomylně po pěšině, kterou já nevidím. To vše za vydatného deště, kdy jsme došli k cestě, kde obvykle parkuju Landrovera.

Odtud k nejbližšímu domečku to máme pouhých 10 km a tak si to štrádujeme deštěm a blátem, potmě k civilizaci. Kolem 10 hodiny večer docházím k prvnímu domečku, kde ještě svítí světlo. Stále utěšeně prší. Po zaklepání na dveře si majitel zapne venkovní světlo, by viděl, kdo to tak pozdě opruzuje. Pode mnou se už vytvořila velká louže, jak se mě, mého oblečení a krosny crčí voda. Po vzájemném pozdravu vysvětluji majiteli svoji situaci a prosím o možnost zatelefonovat mojí ženě Míle. Majitel ochotně telefon nabídl, ba i před dveře jej donesl, abych jim snad nezatopil domeček. Telefonát se vydařil a Míla se po několika jedovatých poznámkách vydala na cestu. Těch 20 minut její jízdy jsem jí šel po cestě naproti a tak jsme byli všichni před půlnocí doma. Vše mokré jsem nechal v garáži, čokla vytřel jeho hadrou do sucha a já zahučel do sprchy.

Takže z tohoto je vidět, že ne každý výšlap se musí vydařit podle představ.

George Švehla 12/01/2026.