Předchozí díl najdete zde.

Cestu k mému skalnímu bydlíku obvykle razil bušem Walda, který dovedl najít tu nejméně zarostlou. Většinou se šlo po vrstevnici, ale jednou se cestou čokl náhle zastavil, ohlédl se na mě a odbočil doprava do hustého buše. Asi po 3 m odbočil opět do původního směru a po dalších asi 5 m se obrátil doleva na původní cestu. Během odbočky se Walda furt po mně ohlížel, asi jestli ho následuju. Po návratu na původní cestu mně to bylo fšecko jaksi divný a tak jsem se šel velice opatrně podívat, vo co go. Ozbrojen jsem byl, bez pořádného klacku se ani bušem projít nedá. Je vhodný k „čištění“ cesty, rozhrnování větévek keřů a podobně. Také je vhodný, pokud potkáte nervózního hada. Ano, i zde jsem na cestě našel hada, ale ne nervózního, avšak čekajícího v úkrytu pod několika listy na svoji kořist. Byl to death adder - Acanthophis antarcticus – tedy smrtonoš zmijí, jeden z nejjedovatějších hadů na světě. Další odkaz zde a zde.

Tento výtečník loví svoji kořist velice šikovně. Tělo ukryje pod listy a nebo suchou trávu, jen koneček ocasu nechá venku, nedaleko své jedovaté tlamy, jako návnadu. Tento koneček vypadá jako ponrava a had jím také občas pohne, jako že ta ponrava je živá a popolízá. Když nějaký pták a nebo zvířátko si přijde ponravu prohlédnout, tak skončí jako oběd hadovi.

Jednou jsem trávil svoji siestu v mém bydlíku ve skalním útesu, bylo horké, letní odpoledne, když Walda zneklidněl a neležel dál jako zcepenělý na chladném kameni. To upoutalo i moji pozornost a začal jsem se pomocí mého triedru 6x30 značky Meopta zajímat o okolí. Po chvilce pátrání jsem uviděl dva, ji a jeho, jak pomalu brodí řekou proti proudu. Byli asi 80 m daleko, zhruba na půl cestě mezi mnou a velkou tůní, kde asi tábořili. Zrovna dorazili k jedné z četných malých tůní, kde se u jednoho balvanu zastavili ve vodě zhruba do pasu, a začali se cukrovat. O naší přítomnosti neměli ani zdání. Cukrování se pozvolna měnilo v hmatatelnou milostnou předehru, aby vše vyvrcholilo podvodním sexuálním stykem. Holčička opřená pěkně zády o balvan a snažící se jedinec tvořil v tůni malé vlnobití. Příroda je mocná čarodějka. Raději jsem po chvíli odložil svůj triedr, abych snad odleskem světla v jeho optice na sebe neupozornil a také abych snad z celé té podívané nedostal v tom letním hicu infarkt. Ostatně i obavy, že upozornění na moji maličkost, by mohlo vést ke vzniku nechtěné gravidity zúčastněné dívenky.

Ihned pod mým skalním bydlíkem byla na břehu řeky malá, asi 3x3 m velká minipláž a v korytě tři tůně stejných rozměrů. Voda jimi jen mírně proudila a okolní balvany poskytovaly i potřebný stín. A tak při teplotách kolem 40 °C nebylo nic příjemnějšího než se ponořit do tůně. Dokonce tam byl pod vodou i balvan na sednutí, a tak, sedě po ramena v pomalu proudící vodě, jsem si obvykle něco četl. Walda se bavil po svém a proháněl místní rybky. Za čas se z něj stal docela dobrý potápěč. Klid jsem však v tomto ráji neměl.

Pochopitelně, v tomto prostředí jsem se koupal v rouše Adamově, a když jsem tak v klidu seděl na tom balvanu a čet si, tak malé místní rybičky nezahálely a ožužlávaly mě všude po těle. Ty větší jsem raději odháněl, maje obavy o jisté partie mé anatomie. Žužlání těch drobňásků docela šimralo a později jsem se od rybářů dověděl, že mě zbavovaly odumřelé kůže, na které si pochutnávaly. Takže jsem z tůně vystupoval jako znovuzrozený, čistý a voňavý.

Obrázky na Rajčeti na tomto odkazu. Psáno 12/01/2026.