Pro osoby mého založení je roční období, kdy je zataženo, chladno a sychravo, krátké dny a dlouhé noci, jak dělané k návštěvě tety depky. Tělu se to zrovna také moc nelíbí a bolí všude, kde to jen trochu jde. Prostě období na draka.

Ano, vím, že by mohlo být daleko hůř, mám pár přehršlí kamarádů, vrstevníků, kteří jsou ještě naživu a které sužují neduhy daleko vážnější než ty, kterými oplývá moje tělo ve své bezmála osmé dekádě. Přesto považuju za nutné tělu občas popustit otěže a dovolit mu menší lumpárnu, jako například dnes ráno.

Ráno chladné, upršené a u nás i mlžné, či jsme byli v mracích, v horách jeden nikdy neví. Přesto všecko se náš pes Maxmilián dožadoval ranní šoulačky bušem. A to prosím i přesto, že do auta už nevyleze a musí být manuálně naložen a do schodů mu musí být někdy pomoženo. To i přes to, že požírá prášky proti bolesti stejně jako jeho pán. Kdyby se snad někdy stalo a na prášky bylo zapomenuto, tak my už si to s Maxem vzájemně připomeneme.

Aby snad jednoho neovládla depka zcela, tak mi z čista jasna začnou umírat ti kamarádi a vrstevníci, kteří jsme ještě zbyli. Ba co dím, i ti o hodně mladší. Asi podle anglického rčení „final justice“, něco jako „konečná spravedlnost“, i když se také říká „supreme justice“, a to by bylo asi „nejvyšší či svrchovaná spravedlnost“.

Než jsem se stačil vzpamatovat ze smrti Libušky Šafránkové, tak mně stačil na svůj poslední vandr odejít kamarád na moravských úvalech, aby ho záhy následovala kamarádka. Aby snad nebyla Smrtka nařčena ze sexismu, tak si nedávno skosila i jednoho našeho zdejšího kamaráda, aby ho zanedlouho následoval zdejší oblíbený TV moderátor Mike Bailey. Tento zemřel po krátké nemoci – mozková mrtvice, ve věku 71 let ve zdejší místní nemocnici, bydlel také tady u nás v Modrých horách.

Nu a dnes ráno mně moje žena Míla oznamuje: „Víš, kdo umřel?“ Na moji odpověď, že vím a že jich bylo tento měsíc už snad dost, mi odpovídá: „Nina Divíšková.“ To mně tedy dodalo, s Ninou jsme se znali od mala, Divíškovi bydleli nedaleko a toto jsem o nich ve svých „Vzpomínkách starého zbrojnoše“ kdysi napsal:

V této poválečné době jsme přímo zbožňovali jednoho správnýho chlapa, co bydel se svojí rodinou ve vilce kousek výše na Slepé ulici. Byl to takový prototyp úspěšného muže a sportovce. Chlapi mu mezi sebou říkali Tunal. Jinak pro nás to byl pan Karel Divíšek. Mimo toho, že provozoval svoji autoškolu, tak se ještě potápěl v Moravském Krasu v Punkvě za účelem jejího průzkumu a závodil na lyžích ve sjezdu. Že měl v garáži mimo červené aerovky také motorku, na které jezdil, že skákal na lyžích i padákem a že také létal v letadle, jaksi už se rozumělo samo sebou. Prostě pro nás kluky superman.

Co jsme ale oceňovali nejvíce, že vlastnil Jeep, co zbyl z války. Do tohoto nás vždycky, smečku kluků, naložil a pak vyjížděl a sjížděl s námi „smrtelňák“, jinak prudký svah na konci ulice Kladivové. Někdy s námi dokonce jel i na „Plandu“ čili Planýrku, v prostoru dnešní Ponavy, kde se jezdilo terénem křížem krážem k radosti všech zúčastněných. Opět, v otevřeném Jeepu nás bylo nejméně 10, žádné pásy a nikomu se nepodařilo vypadnout.

Prostě pan Divíšek to s námi kluky uměl. Možná proto, že doma měl samý ženský, manželku a dvě dcery. Starší Tamaru, dnešní keramičku a mladší Ninu, která je dodnes známá herečka. Tehdy to byly půvabné dívenky o pár let starší než my. Jejich maminka, Elmarita, učila okolní dívenky, kterak se graciézně pohybovat, a dávala jim hodiny rytmiky. Měla kde, v posledním patře jejich vilky byla taková malá tělocvična.

Doufám, že noví majitelé vilky, kterou postavili Divíškovi, ve zdraví užívají i malou tělocvičnu v posledním patře. Tedy jen v tom případě, že ve vilce stále nebydlí Tamara.

Díky tomu, že zde máme nyní zimu, nevlídno a smutno, období, kdy se dají jíst i dobroty, které by jednoho ve zdejším létě zabily, si moje tělo po této smutné zprávě řeklo o chlapskou snídani, a tak jsem si ke kafi dal krajíc chutného domácího chleba, co upekla naše schovanka Blanča, patřičně namazaný vynikající škvarkovou pomazánkou, co mně dovezl manžel Blanči, Miloš. Na svých cestách po Sydney narazil na české řeznictví, kde tuto dobrotu dělají.

Pomleté škvarky se sádlem jsou na voňavém kmínovém chlebu k snídani vynikající. Špetka soli a troška čerstvé zelené cibulky a nebo stroužek šťavnatého česneku k tomu je už jen třešničkou na dortu. Na cholesterol či hříchy nevěřím a tělu to udělalo dobře i radost.

Psáno 23. 06. 2021.