Je kouzelná lokalita ve vnitrozemí Jižní Austrálie. „Městečko“ leží nedaleko povětšinou vyschlého koryta potoka Cooper (Cooper Creek) ve kterém obvykle bývá několik tůní vody, která občas svým podivným odérem ke koupeli zrovna neláká a tak aspoň zbývá na vaření a praní.

Název Innaminca vznikl sloučením dvou slov z místního domorodého jazyka. „Yenie“ (ina) – Tvůj a nebo Váš a „mincai“ (minka) – domov a nebo útočiště, útulek. Vyslovuje se Inaminka.

Bílým mužem byla nejdříve tato lokalita pojmenována 17. dubna 1890 Hopetoun, to podle tehdejšího guvernéra Viktorie, pana hraběte, Earla z Hopetounu, ale název se mezi místními neujal a 28. ledna 1892 byla prohlášena „Town of Innamincka“ (městem Inaminka), přesto, že zde tehdy, zrovna jako dnes, stálo v nedozírné poušti jen pár chatrčí z vlnitého plechu. Dnes ve „městě“ žije 15 stálých obyvatel a do hlavního města Jižní Austrálie – Adelaidy to mají cestou necestou 821 km daleko. Nejbližší větší město leží v NSW a je to Broken Hill s dnešními 17 500 obyvateli, které je vzdáleno pouhých 760 km po cestách, na kterých se auta rozpadají. Další nejbližší „sousedé“ jsou ve „městě“ Lyndhurst, který měl v roce 2016, 24 obyvatel a do kterého to mají po cestách stejné kvality pouhých 365 km.

Cesta do oblasti Innamincka, Austrálie

Krajina v okolí Innamincky bývala územím domorodého kmene Yawarrawarrka po mnohá staletí, a také důležitou křižovatkou cest těchto nomádů. Prvním bílým mužem, který tudy prošel, byl známý australský cestovatel Charles Sturt v roce 1845. Záhy jej v roce 1858 následoval A C Gregory a potom i výprava, která špatně dopadla, pánů Burke and Willse v roce 1860.

V roce 1882 zde byl vytvořen policejní tábor, který umožnil vznik malé osady. Od 7. dubna 1890 spojoval jednou za 14 dnů osadu s civilizací – městečkem Farina – 550 km vzdáleném, velbloudy tažený poštovní dostavník, který později nahradil velice exoticky vypadající náklaďák – automobil. Díky extrémní izolaci a okolní poušti městečko nikdy neoplývalo velkou populací. Mělo však hospodu, policejní stanici a obchod se vším všudy, pravý, nefalšovaný koloniál. Policejní stanice fungovala až do roku 1901, kdy vznikla australská federace, i jako celnice k vybírání celních poplatků z dobytka hnaného z Queenslandu do Jižní Austrálie. V roce 1928 zde Australian Inland Mission (A.I.M.) součást Royal Flying Doctor Service of Australia (R.F.D.S.) vybudovala nemocnici jménem „Elizabeth Symon Nursing Home”. Tato sloužila spíše jako ošetřovna, ale také jako místo, kde se setkávali různí pocestní a také obyvatelé okolních, extrémně izolovaných dobytkářských farem. Jakési společenské středisko či kulturní dům, kde byla k dispozici i malá knihovna, kde se dala vypůjčit nějaká ta četba. Takže oáza nejen zdravotní, ale i spirituální, kulturní a společenská.

Cesta do oblasti Innamincka, Austrálie

Obdivuhodně morálně silní jedinci zasluhují nesmírnou úctu za to, jaké dědictví nám zde zanechali a zemi vybudovali takovou, jaká dnes je. Tehdejší farmářské rodiny měly mnohdy několik set kilometrů k nejbližším sousedům, o osadě nemluvě, po cestách – necestách, třeba kamenitou pouští „gibber“ jako v okolí Innamincky. Tyto rodiny měly zpravidla 3 – 12 dětí. Pacholata, která v klínu divoké přírody vyrůstala, jezdila na koni dříve, než se chodit naučila, a později, když už flintu uzvedla, tak v okolí škodnou ničila. Když povyrostla, tak školu zvládala za pomocí rodičů korespondenčně a později od roku 1950 „school of the air“, školou ze vzduchu, tedy rádiem.

A.I.M. měla stavby „bush hospitals“ tedy nemocnic v té době vymakané. Hlavní konstrukce budovy byla z železobetonu, krytina střechy vlnitý plech. Budova byla podsklepená a sklepem mimo jiné vedla chodba 2x2 metry v průřezu sloužící jako vzduchovod. Vzduch do něj vstupoval nedaleko mimo budovu, přirozeným prouděním. Vstup vzduchu byl navržen tak, aby se do něj nedostala srážková voda a také ptáci, zvířata a hmyz. Byl kolem metru nad povrchem okolní země opatřený síťovinou, obrácený směrem dolů a nebo do boku. Dále ve vzduchovodu byly strategicky rozmístěny dřevěné rámy opatřené pytlovinou, která byla u podlahy ponořená do korýtka s vodou, která vzlínavostí vlhčila celý povrch pytloviny v rámu. Zde se voda odpařovala a podle zákona termodynamiky teplota vzduchu klesala. Čím byla teplota okolního vzduchu vyšší a jeho relativní vlhkost nižší, tím toto zařízení lépe chladilo. V poušti tak pracovalo toto zařízení bezchybně. Navíc tyto rámy s pytlovinou sloužily i jako vzduchové filtry k zadržení všudepřítomného rudého pouštního prachu. Takto ošetřený vzduch, ochlazený a přefiltrovaný, pak postupoval vzduchovody do jednotlivých místností v přízemí, ve kterých byly u podlahy difuzéry, ze kterých čišel vzduch dýchatelnější než ten okolní z pouště. Jak se ochlazený vzduch v pokojích ohříval, tak postupoval k průduchům u stropu do pokojů v prvním patře a pak dále až do půdy, kde byla sítěmi opatřená odvětrávací okna. Takže vše fungovalo automaticky stále a bez elektřiny, jen bylo třeba udržovat pytlovinu ve vzduchovodu ve sklepě čistou a vlhkou.

Cesta do oblasti Innamincka, Austrálie

V této „nemocnici” (bush hospital) byly veškerým odborným personálem vždy 2 zdravotní sestry, které však dělaly vše, 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu po celé 2 roky trvání jejich kontraktu. Takže se nejen staraly o pacienty, zašívaly rány, vydávaly léky, napravovaly zlomeniny, uklízely, vařily, praly, zuby trhaly, děti rodily a mnoho jiných, navíc i duševní útěchu rozháraným jedincům poskytovaly. Dokonce i svatební a pohřební obřady vykonávaly. Velice podobně jako zdravotní sestry v bývalém SSSR na Sibiři, kde v malých „děrevňách” konaly podobně, jak od jedné takové z jejích dlouhých vyprávění dobře znám. Zdravotní, spirituální a společenské služby, které tyto neohrožené ženy všem potřebným v okolí 300 km poskytovaly, byly nesmírně ceněny okolními osadníky i domorodci. A na té Sibiři také.

Jedna z těchto neohrožených sester, městská dívka narozená v Melbourne v roce 1904, Elizabeth Burchill, odešla dobrovolně sloužit v roce 1930 na dva roky do Innamincky. O této své zkušenosti napsala útlou knížečku s titulem „Innamincka”, ve které vynikajícím stylem popisuje vše co v této době prožila. Surovou pouštní krajinu a slasti cestování tou místní, kamenitou „gibber desert“, která pneumatiky přímo žrala. Příhody a události, které tam zažila, a hlavně všechny ty nevšední lidi, se kterými se tam potkala. Ve svém vyprávění často také používá slovník tehdejších tamních obyvatel, tedy hantýrku a nebo argot či slang, kterým se mezi sebou dorozumívali, a tak si čtenář i slovní zásobu rozšíří.

S šarmem jí vlastním nepopisuje jen tvrdé prostředí života ve vnitrozemí Klokánie počátkem třicátých let minulého století, ale i mezilidské vztahy těch, se kterými tam přišla do styku. Lidé byli na tomto konci světa na sebe hodní a vzájemně si pomáhali, kde to jen šlo. Na četných místech v knize připomíná, jak rozpačití, galantní, kavalírští, gentlemanští a uctiví byli tehdejší muži, které tam potkala. Ani se jim nedivím, když poprvé po několika letech samoty uviděli živou bílou pětadvacetiletou ženskou, že se jim zapotily dlaně. A naopak, pro ženskou bylo potěšením spočinout zrakem na vysokém, šlachovitém, sluncem ožehnutém chlapovi s širokými rameny a útlým pasem, na hlavě s tradičním velkým kloboukem s širokou stříškou. Jakpak se asi cítila sestra, když podávala šálek čaje do roztřesených rukou rozpačitého sympaťáka? Knížečku vřele doporučuju k přečtení, nudit se jistě nebudete.

Nezapomínejme, že jsme v poušti, a tak nejlepším zdrojem pitné vody byla dešťovka, čili srážková voda nachytaná se střech do velkých nádrží. Tato však dlouho nevydržela, průměrně zde za rok naprší 200 mm, a tak nedaleko budovy nemocnice byl vyvrtán artéský vrt. Tento byl pro jistotu, kdyby přestal sám od sebe vyvěrat, opatřen pumpou, čili čerpadlem poháněným větřákem. Tato voda chutí připomínala spíše kyselku, jak byla nabita minerály, které za statisíce či miliony let, co proudila podzemím, stačila nasbírat. Často se stalo, že při vaření čaje se voda ve varu zkalila. Minerály v ní obsažené vyvločkovaly a výsledný čaj byl potom kalná břečka chuti nevábné. Ano, s vodou se šetřilo, byla převážně na vaření, a až když zbývalo, tak bylo možno opláchnout si i tělo či vyprat prádlo nasycené všudepřítomným rudým pouštním prachem. Stávalo se však také naopak, když v Queenslandu hodně napršelo, tak se vody hrnuly dolů na jih i Cooper Creekem, který barvou připomínal bílou kávu a rozléval se do šíře několika desítek kilometrů. To vše se dělo v době bez elektřiny, klimatizace a spojení s civilizací, než sem také dorazilo radiové spojení.

Cesta do oblasti Innamincka, Austrálie

Tehdejší rádio vysílače/přijímače představovaly velké skříně opatřené lampami – elektronkami a poháněné převážně stejnosměrným elektrickým proudem. Baterie v úvahu nepřicházely. Jejich tehdejší technologie a údržba včetně nabíjení se na odlehlé farmy nehodila. Mladý technik Treager však elegantně vyřešil nepřítomnost elektřiny na australském outbacku tak, že sestrojil malý generátor poháněný pedály, podobně jako jízdní kolo. Takže ten, kdo chtěl vysílat a přijímat zprávu, musel být fit a umět šlapat do pedálů a zároveň ovládat morseovku. Vysílače i přijímače pracovaly jen na dlouhé a nebo krátké pípnutí, které se vytvářelo telegrafním klíčem. Takže dobrá koordinace neuškodila, když jedinec šlapal a navíc ovládal telegrafní klíč. Jistě vhodná činnost pro zdravotní sestry, zvláště když se okolní teploty pohybovaly kolem 50 °C.

Po 2. světové válce byla nedaleko zřízena vegetace a kamenů zproštěná prašná přistávací dráha pro malá letadla, takže rychlá pomoc v době nouze byla zajištěna „Royal Flying Doctors Service“, (R.F.D.S.) létajícími lékaři .

Bezvýhradné nasazení personálu v těchto nemocnicích – bush hospitals, v dobách zvláště minulých, zasluhuje nesmírný obdiv. V extrémním podnebí a extrémní izolaci dokázal poskytnout ošetření a útěchu všem potřebným.

Dnes je Innamincka destinací anebo jen křižovatkou pro ty turisty, kteří se toulají po australském vnitrozemí, tedy převážně pouštích. Jak to tam nyní vypadá, můžeme vidět zde: Innamincka photos - Google Search

George Švehla 21/08/2021.

Foto v textu jsou z alb přátel z vandru v tamější oblasti, která najdete zde a zde.

Informativní ilustrace najdete na Rajčeti zde.