Předchozí díl najdete zde.

V pátek 4/10 ráno se budíme do šera a ticha. Teplo zrovna není a po vystrčení nosu ze dveří zjišťujeme, že přes noc napadlo asi 5 cm vlhkého sněhu a že ještě padá. Je to taková břečka, ale po tropických teplotách a vlhkosti před čtyřmi dny to je jako cihlou do hlavy. Zmůžeme se tak akorát na přeběh na hajzlík a asi v 8:00 přesun do jídelny, kde se už dávno fest topí.

Vchod do jídelny

Venku není absolutně nic vidět, mimo padajícího sněhu a občasného sesuvu stejného se střechy naší chajdy i protější. Totéž, jenže ve větším se děje na okolních kopečcích, a tak hřmot lavin se ozývá každou chvíli. Zajímavá zvuková kulisa, ke které se přidává skřípání a rachot velkého ledovce, který se nachází ve vlastnoručně vyhloubeném korytě asi 30m od chaty.

To ledovcové koryto je přes kilometr široké a „břehy“ jsou asi 100 m hluboké. Fšecko tu má jaxi megarozměry. To jsme zjistili při půlhodinové procházce po okolí v dešti. Ale ono v tej vejšce chodit v rozbředlém sněhu je dost namáhavé. To si stačí jeden zavázat pohorky a je zadejchanej. Tím nemyslím moji geriatrickou maličkost - já to všecko prožíval umocněně - ale omladinu mezi 20-30 lety.

Zvědavci na okraji ledovcového žlebu

A tak se raději celý den válíme na chatě, přesněji v jídelně, kde je teplo. Pokecáváme s ostatními a slezla se opravdu zajímavá sešlost. Mimo Martina a mě tam je ještě jeden Australan z Melbourne co je na cestách už 9 měsíců z Anglie přes přední Asii a hlavně Indii a Nepal domů. Dále jeden Švýcar, co furt hulí mařku, ale jinak se s ním dá slušně bavit.

Občas dojdou mokří lidi z Machapuchare Base Campu, co vylezli nahoru a doufali, že se to počasí umoudří. Voptimisti. Ti se jen usuší, dají si čaj a nebo něco k snědku a zase pádí deštěm dolů. Mezi nimi došli i naši staří známí z Nového Zélandu. Nevypadali vůbec nadšeně.

Počasí jako stvořené na stavbu huhuláků

Po obědě došla „expedice“ Američanů. Dva manželé, jejich asi pětadvacetiletý syn a ČTYŘI otroci. Teda oni to byli nosiči, kuchař a jakejsi sluha. Američani měli svůj vejlet zorganizovanej i se stany, které pro ně byly postaveny těmi votroky na plácku za chajdou. Hlava rodiny byla maximálně sebevědomá a autoritativní. Komandoval jak rodinu, tak hlavně ty votroky. Později jsme se od něj dověděli, jak nám „nenápadně“ naznačil , že je first deputy of attorney general of California.

Během odpoledne jim ti otroci donesli nerezové umývadlo plné horké vody na umytí a pak jim začli nosit chody. To jejich žrádlo jich mělo aspoň 6 či 8. Ode všeho nechávali spousty zbytků a na závěr si vymrčeli popcorn. My všichni, co jsme tam byli, jsme se jaksepatří bavili a litovali ty jejich otroky. Ti ale byli asi rádi, že si dobře vydělají.

V druhé půli odpoledne došel samotný Francouz, mokrej jako myš a v 48 letech v porovnání s ostatními žádnej mladík. Měl jen jednu chybu. Nemluvil a nerozuměl anglicky. Typickej arogantní a šovinistickej Francouz. Francie je pro tyto typy střed světa. Po rukonožní domluvě jsme si vzpomněli na našeho Švýcara, co zatím odešel se vyspat z marjánkovýho opojení. Ve Švajcu se šprechní i francouzsky, co kdyby... Tak jedna z holek ho šla vzbudit a ejhle, on uměl. Stárnoucí Frog obživl a pak se Švýcarem žvatlal celý zbytek dne.

Naše nocležna v ABC - Annapurna

Pochopitelně se tam ještě nacházela děvčata. 2 Angličanky a 1 Welšanka – teď už naše dobré kamarádky, taky Gabriella z Brazílie a jedna praštěná Američanka. Aby zábava byla zajímavější, tak tam bylo ještě 5 Židů - 2 kluci a 3 holky. Ti šprechnili po svojem, aby jim nikdo nerozuměl. Ale byli fajn, lehce vždycky přešaltrovali do angličtiny a zpět do hebrejštiny. S těma holkama z UK jsme měli dobrou pobavu, k jídlu jsme si objednali každej něco jinýho a pak jsme ochutnávali navzájem z různých talířů. Taky jsme si vyměnili adresy, až jednou budeme v UK, tak máme kam jít.

Rachel a Lorain pokračují cestou na Nový Zéland a v lednu 97 budou v Sydney a tak zase ony budou mít kam hlavu složit. Nia se vracela domů do Walesu, začínala jí univerzita. Dělá máster degree ve welštině. To je taky zajímavej jazyk. Pro cizince naprosto nepochopitelný, a zkouší-li něco welšsky říst, tak si beznadějně zasukuje jazyk. Náramně jsme si navzájem rozuměli. Máme přece společnou královnu, ne?

No a protože byl pátek večer a v té sešlosti bylo 5 Izraelitů, tak se večer kolektivně slavil Šábes, neboli Sabath. My jsme jenom čuměli a poslouchali, jak těch 5 povstalo, zapálili na stole svíčky, na kebulky nasadili jarmulky, jak se těm pokličkám na hlavu říká, a začli Hebrejsky pět posvátnej text. Melodie krásně hebrejsky táhlá a tklivá, svatá chvíle ve svatyni pod Annapurnou.

Pak koloval pro VŠECHNY kolem stolu chléb se solí a vínem. Za lavash (izraelský) chleba byla úspěšná náhrada v čapáti (indická obdoba) a víno měli svoje požehnaný. Sůl byla z kuchyně. Po této půlhodině se zase rozběhla zábava jako předtím. Stejně už bylo tma, venku se trochu ochladilo a z nebe se sypaly spousty sněhu. Vločky velké jako golfové míčky. Bílýho nesmyslu přibývalo, s okolních svahů hučely každé půl minuty jak sněhové, tak i šutrové laviny a my jsme se odebrali do naší cely k další noci ve svatyni Annapurny.

Foto: autor. Další obrázky si můžete prohlédnout níže nebo zde přímo na Rajčeti.