AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (6)

Předchozí díl najdete zde.

V úterý 1/10 jsme se vzbudili za úsvitu. Proti včerejšku bylo nějak moc světla. Jen jsme vystrčili hlavu ze dveří, tak jsme věděli proč. Bylo krásně jasno a na severu jsme viděli to, proč jsme sem jeli a šli. Vysněžené vrcholky Annapurny South (7219) a vpravo od ní Hiunchuli (6441).

Ráno před východem slunka - vlevo je občerstvovna a vpravo jsme spali

Tak pochopitelně honem pro foťáky, stativ a objektivy. Začaly fotografické orgie. Šlo o to co nejlépe zachytit první paprsky vycházejícího sluníčka na vrcholku Annapurny Sth. Dokonce se nám to i podařilo, jak jsme doma dodatečně zjistili. Hned bylo veseleji.

Ráno před východem slunka se nám ukazují kopečky

Zabalit, nasnídat se a o 6:30 jsme zaplatili AUD 1,- za nocleh a vydali se k těm lákajícím kopečkům. To ovšem znamenalo sejít dolů do údolí Modi Khola až na 1300 m n. m., pak jít nějakej ten kilometr proti toku ledovcové řeky Modi a obdivovat nesčetné vodopády řítící se z příkrých svahů. Přes potoky byly svérázné „mosty“. Obvykle 2 klády asi 10 – 15 cm v průměru, stažené houžvemi a v lepším případě na nich byly placaté šutry.

O adrenalin není cestou nouze - tento mostek byl kluzký jako led

Slovo zábradlí v tamním jazyku neexistuje. Takový mostek se patřičně houpal, byl asi 4 – 7 m nad bystřinou a pro zpestření klouzal jak namydlenej. S více jak 20 kg na zádech to byla lahůdka. Pak jsme došli k New Bridge (Nový most) přes řeku Modi. Ten byl asi 30 m dlouhý a lanový. Pekelně se houpal nad divokou vodou Modi.

Konečně u mostu

Na druhém břehu nám vypukly ty pravé radovánky. Cesta se opět změnila ve schodiště a šlo se pěkně nahoru. Taky se už schovaly kopce v mracích, ale na nás furt peklo slunko. Po půlhodině otročiny jsme došli k osadě Jhinu Danda (1700 m n. m.), kde jsme si dali pauzu. Odtud to je jen 10 minut k termálním pramenům a příjemnému koupání v teplé vodě. V našem stavu bychom spíš uvítali chladírnu, a tak jsme tam ani nešli.

Protože sluníčko peklo čím dál víc, tak jsme se vydali dál nahoru, po jakémsi žebru. Schody se změnily téměř v žebřík a za hodinku usilovného šplhání a funění jsme dolezli do osady Taglung (2100 m n. m.). Je to jen pár baráčků na žebru óbrovského kopce, takže je odtud nádherný výhled do dvou krásných údolí, kterými jsme ráno šli.

Taglung

Bylo už zase kolem poledne, tak jsme se zastavili v místní hospodě a poručili si na oběd velký Dal bath (nepálská specialita – vařená rýže s vařenou zeleninou a k tomu, aby to šlo spolknout, v misce nezahuštěná a značně vodová čočková polívka, kterou si to jeden přeleje. K tomu všemu se přikusují čerstvé chilli – feferonky pálící jako sto ďáblů). Má to výhodu, že je toho hodně, zadarmo jeden dostane nášup a tak doplní energii.

Výhled z Taglungu

My jsme si ještě navíc dali jako zákusek tibetský chleba, což je placka z těstíčka ofritovaná v kotli s horkým olejem. Je chutný, a když je čerstvý a teplý, tak pěkně křupe. Vypili jsme 2 velké konvice horké citronády a byli jsme ready popojít o další štaci.

Taky nás zase došli ti dva z Nového Zélandu. Vypadali překvapeně, že nás zase vidí před sebou. Mně začínalo být jasno, že to jsou rychlochodci, co se chvilku štvou a pak někde delší dobu odpočívají a popadají dech. To my chodíme pomalu, ale zato furt. Když to jde, začneme při východu slunka a dokud je chladno a nepeče pecen nad hlavou. Jde se do oběda, pak dlabanec v nějaké hospodě po cestě a asi po 45 minutách kratší odpolední část cesty.

Nebylo to daleko a hlavně se už nešlo do kopce, ale asi po 1 km se začalo sestupovat širokým schodištěm. Ale to už jsme v Chhomrongu, v osadě zajímavé tím, že je ve svahu a první domky, na které jsme narazili, byly nové a samé hospody a hotýlky pro turisty. Tak teda nový Chhomrong je 2100 m n. m. To široké schodiště je vlastně hlavní ulice a nebo náves. Je tam čilý provoz (prochoz?), jak chodci, tak osli, mezci, krávy a podobně.

Při výstupu do Cchomrongu se ohlédneme na mohutné údolí Modi Kohla - ráno jsme byli tam, kde je křížek

Obdivovali jsme, jak místní krávy dovedou čiperně cupitat do těch schodů a nebo s nich dolů. Tak jsme taky scupitali asi o 250 m do starého Chhomrongu a tam zalezli do hospody ke Kapitánovi. Byla nám doporučena a taky jsme se nespálili. Pěkný, čistý a prostorný pokoj se dvěma postelemi. V předzahrádce 2 čistý hajzly stylu 2 šlapky, díra v zemi, kýbl s vodou a před čumákem košík s použitým hajzlpapírem, dámskými vložkami a jiné lahůdky. Nedoporučuji na tato místní sociální zařízení chodit bezprostředně po jídle. Je to opravdu silný zážitek. Oni každé ráno košík vyprázdní a obsah pálí.

Pak tam byla sprcha s teplou vodou ohřívanou sluníčkem. Tyto solární ohřívače na vodu tam jsou velice populární. Protože bylo něco kolem 14:00 hod., tak jsme si nejdříve hodili tu sprchu, pak si vyprali, co jsme měli na sobě, a vydali se na procházku po osadě. Ta se táhla ještě dolů kolem potoka – bystřiny a vodopádů. Vodu sváděli koryty z kamene jak na rýžová políčka na terasách, tak domečkům, které, jak jsme zjistili, byly minimlýny na zrno a kukuřici.

Hodně domků mělo stěny i střechy z rohoží ze štípaného bambusu a ostatní stěny poskládané z kamenů a střechy doškové z rýžové slámy. Jenom hospody a „Lodges“ byly ze šutrů celé, včetně velkých břidličných placáků místo šindele. Dokonce tam mělo i pár hospod, včetně Kapitánovy, elektrické světlo.

Procházka Cchomrongem

To svítilo furt, neboť elektřina byla „zdarma“. Díky velkým výškovým rozdílům stačilo natáhnout asi 150 m plastové trubky k maličké Peltonově turbině s generátorem. Tuto technologii jim tam darovali Japonci. Oni sami by na to prachy neměli.

Odpoledne mně přestal fotit foťák na fotky a zbyl mně jen ten na diáky. Měl jsem z toho velkou radost. Také jsme se bavili s místními a od nich jsme se dověděli, že nahoru ještě nešlo moc lidí a tak že tam bude spousta místa v hospodách a chatách.

Tak jsme zracionalizovali naši výbavu. Stan, vařič, kanystr na petrolej, nefungující foťák a všechny filmy do něj plus pár drobností jsme dali do pytle a nechali v úschově u Kapitána. Každému se nám asi o 3 kg ulehčilo a to bylo vítané, protože nás čekalo dalších více jak 2000 m výškového rozdílu.

Také už začali docházet lidi, co už byli nahoře. Potvrdili, že je tam místa habaděj a že to tam je fantastický. Mezi jinými došla i jedna praštěná Američanka se svým dvanáctiletým synem. Hulila jedno žváro z mařky za druhým a furt kecala nesmysly. Když ji většina lidí ignorovala, tak se nakonec sebrala a odešla do sousední hospody.

My jsme si dali bohatou večeři smažených nudlí s vajíčkem za AUD 1,50 na osobu, pokecali jsme se Šerpou (jsou to zvláštní lidi, jiní než ostatní, mají víc tibetských rysů a jsou podsaditější), co byl podle řeči na 5 osmitisícovkách, a upadli do spacáků.

Foto: autor. Obrázky si můžete prohlédnouti přímo zde na Rajčeti.