21.9.2019 | Svátek má Matouš


AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (11)

13.12.2016

Předchozí díl najdete zde.

6/10 je neděle, ale nemůžeme dospat a vstáváme o 4:30, ještě za tmy. Je nějaký neobvyklý chladno. Při návštěvě sociálního zařízení zjišťujeme, že je všecko zmrzlé na kost. Tím pádem ta místnůstka ztratila svoje typické aroma. Na malém teploměru je -15 stupňů. Nabalení do termálního prádla a deep pile oblečení zůstáváme venku a obdivujeme nádhernou oblohu.

Svítí skoro půlka měsíce a okolní hřebeny září stříbrným světlem. Nádherná viditelnost v průzračném a řídkým vzduchu umožňuje výhledy jako za dne. Je to jako ve strašidelné pohádce. Naprostý klid, jen sníh křupe a vrže pod nohama. Asi po půl hodině, značně prochladlí zalízáme, začínáme balit a také si chystáme foťáky a filmy na východ slunka.

Annapurna 1 - 8091 m těsně před východem slunce

Annapurna 1 - 8091 m těsně před východem slunce

Pomalu se začíná dnít, za Machapuchare bledne obloha a my znova vylézáme do mrazu, tentokrát i s kamerama, filmy a objektivy. Našli jsme si pěkné místo na balvanu za chatou, odkud je vidět vše kol dokola. Začínáme fotit ještě těsně před východem slunka. Čtyřkilometrová jižní stěna Annapurny1 má zvláštní ledové kouzlo, hodné záběru. Vyšlo to jen tak tak. Za necelou minutu špička tohoto nejvyššího kopce se rozhořela oranžovou barvou.

Sluníčko postupuje

Sluníčko postupuje

Jak my, tak dav lidí okolo čuměl na tu nádheru víc hledáčky kamer, než prostýma očima. Sluníčko bylo schované někde za hřebenem Machapuchare, ale ohnivá barva na Annapurně kvapem stékala s vrcholu po úbočích a po jižní stěně do údolí k ledovci. Bylo to úchvatné divadlo s fantastickými světelnými efekty. Barva se pozvolna měnila ve žlutou a zlatou.

Všechny vrcholy v okolí se postupně rozžíhaly podle své výšky. Až zářily všechny a zlato slunečních paprsků se opřelo do ledovce v údolí, byl čas k ústupu do tepla jídelny. Chaty byly ještě na delší dobu ve stínu a všichni jsme byli jaksepatří ztuhlí. Avšak šťastní, že jsme mohli spatřit toto velkolepé divadlo.

Zamrzlé jezírko v ABC je zatím ve stínu

Zamrzlé jezírko v ABC je zatím ve stínu

Dali jsme si snídani, pokecali ještě s tím Šerpu, zaplatili za 2 a půl dne a tři noci pobytu a stravy (2300 R – AUD 52,- což na tu vejšku za dva bylo levné) a ještě vypadli ven projít se po okolí teď už v záplavě slunečního jasu, bodajícího do očí i přes tmavé brýle. Vzduch byl stále proklatě studený, ale na sluníčku bylo příjemně, až horko. Jaxi to tu víc peče.

Tak poslední fotky a pohledy po té Boží kráse, pak krosny na záda a po rozloučení scházíme opatrně po zmrzlých schodech dolů do údolí, ve kterém končí sníh. Asi po 400 m odbočujeme z cesty k ledovci, na poslední pohled do vyhlodaného megakoryta. Je to úchvatný pohled na tu zemětvárnou sílu ledové masy. Tady si jeden uvědomí, že je nic. Narazili jsme tam na malou mohylu s pamětní deskou. Je tam na památku japonské expedice na Annapurnu 1 jižní stěnou v zimě 1987-88. Byla úspěšná. Dva dosáhli vrcholu 20. prosince 1987 a při sestupu jim upadla těla. Bylo jim 34 a 22 let.

Svatyně obětem japonské expedice

Svatyně obětem japonské expedice

Pak pokračujeme dál až k Machapuchare Base Camp, kde se opět noříme do stínu tohoto štítu. Stáčíme se doprava a známou cestou hlubokým ledovcovým údolím lehce scházíme do tepla a hustšího vzduchu. Výhledy na okolní štíty jsou fantastické. Strmí přímo nad námi a zase si připadáme jako mravenci. Se stěn hučí nesčetné vodopády, jak sluníčko rozpouští čerstvý sníh. Asi po 3 hodinách se opět noříme do deštného pohádkového lesa, kde vládne smaragdové příšeří.

Brodíme se bahnem, kterého po deštích přibylo. Placama jdeme sice po cestě, ale ta se změnila v koryto potoka. Pohorky zatím drží a máme nohy v suchu. Tady jsem se potkal se štíhlou, sportovně vypadající dívkou. Ona si to čárovala do kopce, a jak mě uviděla, tak hned „dobrý den“. Martina potkala před pár minutami a poznala českou krosnu.

Jak uviděla mě, taky s krosnou od Dernera, neodolala. Slušně jsem jí odpověděl. Pomož pámbu do teho kopca, milostivá. Asi na 10 minut jsme se zastavili a splkli. Byla z Hradce Králové, ale jméno jsem už při své skleróze zapomněl. Po poledni procházíme Himalayan Lodge a také nás chytla vydatná přeháňka. Lilo jako z konve. Aspoň jsme využili naše Gore-texové bundy. Pracovaly výborně. Za tu cenu by taky měly.

No a něco po třetí odpoledne jsme došli k Bamboo Lodge, s marjánkou před vchodem. Už jsme měli gumová kolena a tak jsme si najali pokoj, dali si „HOT bucket bath“ – kýblovou koupel horkou vodou a jali se zvykat na „nížiny.“ Dnes jsme „spadli“ o 1500 m a teplej, vlhkej vzduch nám moc nesvědčí. Jaxi jsme se cítili uondaní a tak jsme si dali večeři už v 18 hod a o 19 jsme nevěděli o světě.

Opustili jsme oblast sněhu

Opustili jsme oblast sněhu

V pondělí 7/10 jsme se vstáváním nespěchali, čekala nás jen relativně krátká cesta do Chhomrongu ke Kapitánovi. Ráno bylo jasné, ale ne chladné. Už jsme dost nízko a vzduch je spíš vlhký. V klidu jsme se nasnídali, sbalili, zaplatili a vydali se blátivým chodníkem dolů údolím. Teda relativně dolů. Asi 200 m od chajdy vedly schody, po kterých tekla malá bystřina, strmě vzhůru svahem. Asi 200 m výškového rozdílu. To jen abychom nevyšli ze cviku a měli po ránu trochu aerobického cvičení.

Při výstupu se občas otevřely výhledy zpět do údolí a na krásné kopečky, od kterých jsme se vzdalovali. Martin šel rychleji napřed, zajistit pokoj u Kapitána v Chhomrongu. Vysněžená Machapuchare se strměla nad zeleným údolím a tak se zase fotilo.

Základní tábor Machapuchare

Základní tábor Machapuchare

Při tom mě došli 3 rafani s krosnama, co vypadaly jaxi jinak. Oni taky. Omšele. Usoudil jsem, že by to mohli být nějací z těch, co se sápali na Annapurnu 1. Jen jsme si řekli NAMASTE a oni zmizeli přede mnou. Asi po 15 minutách jsem došel ke kontrole, kde jsme se zase museli zapsat. Ti tři zrovna skončili a chystali se k odchodu. Žbrblali Rusky. Rychle jsem vymetl pavučiny z mozkových závitů a vylovil zapadlé znalosti tohoto jazyka a řek jim dobrý ráno a jak se mají.

Jako kdybych píchl do vosího hnízda. Nechali krosny krosnama a hned kolem mě a odkud že su. Tu Austrálii mě nechtěli věřit. Uklidnili se až jsem jim řek, že před skoro 30 lety jsem bydlel v zemi, ze které jsem odešel právě díky jejich spoluobčanům. Až jsem se divil, jak byli přátelští a nepokrytě rádi, že vidí bratra Slovana. Ještě mi stačili říct, že jsou část ukrajinské expedice na Annapurnu 1. Chtěli ji udělat tou nejobtížnější cestou Direttissimou v Jižní stěně. Pro spousty čerstvého sněhu a laviny to v 7000 m vzdali.

Touto stěnou se sápala ukrajinská expedice

Touto stěnou se sápala ukrajinská expedice

Řekli, že v příští osadě na mě počkají u jídla. A taky že jo. Když jsem došel do Sinuwy, tak jim zrovna nesli na stůl nějaké vaječné omelety a už tam měli malou placačku s rumem. Hned jsem si musel odložit moji zátěž a dát si aspoň „5 kapek“ (byly to balšoje russkye kvapky) na zdraví, život a přátelství. Nedalo se odmítnout. Vyptali se, kde budeme v Chhomrongu spát, a že by tam taky zůstali a že večer si budeme muset udělat sedánek.

Sinuwa - občerstvovna

Sinuwa - občerstvovna

Ze Sinuwy to už bylo jen hodinku ke Kapitánovi. Nejdřív hodně s kopce, po lanovém mostě přes Chhomrong Khola a pak pro změnu zase hodně do kopce, jak je v této zemi dobrým zvykem. Když jsem došel, tak Martin byl už zabydlenej ve stejným pokoji, ve kterém jsme spali cestou nahoru. Bylo kolem 13 hod a svítilo sluníčko. Tedy dost horko.

Spáchali jsme velké prádlo v koutě v předzahrádce na velikým šutru, kde tekla z hadice furt voda. Dokonce nám na to půjčili kýbl. Pak i teplou solární sprchu jsme si dali. Ještě jsme si vyzvedli věci, co jsme si u Kapitána nechali, když jsme šli nahoru, a taky vyměnili nějaké dolary za rupie. Kapitán se ukázal jako businessman a místo 44 rupií za náš dolar nám dal jen 35. Věděl, liška podšitá, že nemáme na vybranou. Vyměnili jsme si jen minimum, aby nám to vyšlo do Pokhary.

Tam dolů jdeme

Tam dolů jdeme

Než jsme to všecko zvládli, tak došli Russkye braťja. Věnovali se podobné činnosti jako my. Taky došel ještě čtvrtý do jejich partie. Byli 2 Viktoři, Igor a Sergej. Rusové, žijící na Ukrajině v Oděse a Charkově. Viktor č. 1 byl nejstarší, málo přes 50. Sergej 46, Igor 32 a Viktor č. 2 28. Dali si večeři a po chvilce pozvali i nás ke stolu venku v předzahrádce na zeleným pažitě. Tak nás sedělo kolem stolu 6, svorně jsme dlabali a kecali o všem možném.

Pak se na stole začala objevovat piva a placačky z rumem. Zábava nabývala na srdečnosti úměrně s počtem vypitých placaček rumu. Nejvíc se připíjelo na bratrství a hlavně na život. Bylo na těch chlapech vidět, že jsou rádi, že se dostali dolů živí. Potřebovali se odreagovat po delší době maximálního stresu a námahy. Dověděli jsme se kde co. Jak tu Annapurnu vzdali nejen pro blbé počasí, ale i pro neshody v expedici.

Viktor č. 1 je archeolog a nikdy neměl čas se oženit. Už se 35 let toulá po světě a furt se ještě necítí na usazení. Prostě se narodil s toulavýma botama na nohou. Viktor č. 2 je mladý inženýr, Igor doktor a o Sergejovi, který už je dost zmožený, kamarádi říkají, že profesionální horolezec, spisovatel a bývalý geolog. Podle toho, co navykládali a podle jeho knihy výstupů, by byl lepší než Messner, o kterém říkali, že když on uviděl Sergejovu knihu, tak se nestačil divit. Jenže on Sergej je introvert, neinzeruje se a má docela normální starosti se třema dcerama. Největší s tou nejstarší, 19 letou, kterou furt nabízel Martinovi.

Ten chlap vylezl všechny osmitisícovky a některé několikrát. Annapurnu 1 už 2x a Direttissimou 1x. Teď to zkoušel podruhé. Většinu nejtěžších technických stěn v Alpách, Ťan Šanu, na Pamiru a Kavkazu. A většinu na první pokus, což se o Messnerovi říct nedá. No a tak v družné zábavě jsme si ještě přiobjednali vařené kartošky, dali si k nim českou paštiku z jejich zásob a pak Igor přišel na nápad objednat si grilované kuře. Taky nám ho si po hodině přinesli. Bylo to náležitě tuhé, vytrénované horské kuře, co jistě ještě toto odpoledne pobíhalo po svazích Chhomrongu.

Pak jsme všichni svorně, namazaní, zmožení jídlem a náročným dnem, zalezli do svých pokojů a upadli do říše snů.

Foto: autor. Východ slunka v ABC najdete zde a cestu dolů do nížin si můžete projít zde.



Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.