Před měsícem, 13. 10. 2016 jsem ještě napsal:

„Každé ráno, pokud neprší, jdu s Habsburky na výšlap do buše. Za deště by to sice šlo také, čokli by šli a já taky, ale vrátili by se jako ta prasata, a kdo je má pak koupat, že ano? Tedy abych upřesnil, patnáctiletý Ferdinand a já pajdáme a šmatláme, jen sedmiletý Maxmilián lítá bušem jako dělová koule.“

Ferda před rokem a půl, po mozkové příhodě

V sobotu, 5. listopadu jsme byli ráno na výšlapu v buši, kde vše probíhalo jako obvykle. Zrovna tak i přes den doma. Zrovna dojel náš starší syn Petr se svým malým synem, Tomáškem. Dali jsme si společný oběd a odpolední pobava probíhala v pohodě. Ferda byl očividně rád, že Petra i Toma vidí, i když většinu času strávil na svém pelechu. Když Petr s Tomem odjížděli, tak jsme jim řekli, aby se s Ferdou rozloučili, že v poslední době bývá občas apatický a v jeho věku – 105 lidských let, kdo ví, jestli tu s námi při příští návštěvě ještě bude.

Ten večer přestal Ferdinand žrát, jen se napil a odmítal i mňamky, které jindy s chutí schlamstl.

Oba Habsburci spávali v garáži, a když jsem je v neděli 6. listopadu ráno vypouštěl na zahradu, tak oba čile vyběhli. V garáži byly Ferdovy vodnaté tmavohnědé zvratky, ale nic moc. Po úklidu zmíněného jsme šli na výšlap do buše, kde Ferda nebyl živý jako obvykle.

Ferda před půl rokem

Normálně ty dvě obludy habsburský každodenně šmátrají svými raťafáky u země a „čtou“ si, kdy, kdo anebo co zde šlo anebo bylo. Kytky je ani v nejmenším nezajímají. No co, svůj k svému, ne? Toto ráno se mi Ferda držel u nohy a jen sem tam si čmuchnul, aby se neřeklo, ale na skalních útesech, odkud je výhled do hlubokého údolí a na západ na Modré hory, si ještě zaskotačil, až jsem měl strach, aby mu neupadlo tělo do hlubiny.

Po návratu domů Ferda nesnídal jako obvykle, ale zvracel tmavohnědé hleny a vodu. K poledni dostal i průjem podobné konzistence a barvy jako zvratky, ale občas se ještě napil a jinak vypadal spokojeně a většinu času ležel na pelechu, odkud nás pozoroval.

A tak nám nastal čas neveselého, ba bolestného loučení. Míla ještě večer vybrala na zahradě místo na Ferdinandův hrobeček.

V pondělí 7. listopadu ráno vypouštím z garáže na zahradu pouze Maxe. Ferda jen leží na pelechu a vedle auta jsou opět vodnaté tmavohnědé zvratky. Nyní už ani nepije. Jen si k vodě čichne a odejde. Tak mně nezbylo, než kolem osmé hodiny ranní zavolat Erice, naší zvířecí doktorce, a kolem deváté jsme jí Ferdu s Mílou dovezli. Konstatovala selhání ledvin, doporučila co nejdříve poslat Ferdu do říše snů. Byl dosud sice v pohodě, bdělý a ve střehu, ale bylo nám řečeno, že v jeho těle začnou přibývat toxiny a potom mohou nastoupit bolesti a jiné radosti s otravou spojené.

S Erikou jsme se domluvili, že Ferdu dovezeme navečer po sedmé hodině. Na cestu dostal injekci proti zvracení, aby měl poslední den hezčí. Byl krásný jarní den a Ferda ho strávil poleháváním na zahradě, pak na pelechu u počítače a před odjezdem k Erice ještě vylezl schody, prošel si kuchyní, kde jsou misky na žrádlo, pak i obývák, a tak se rozloučil s místy, kde byl 15 let doma. Přes den Míla vykopala Ferdovi vzadu na zahradě hrobeček, já mám zrovna teď ruce nepoužitelné.

Moje rozpadající se tělesná schránka mně téměř veškerou práci brutálně zatrhla. Skoro mně zchromla pravá ruka (jsem pravák a levou nic neumím) a různí ranhojiči zkoumají, čím to je a co se s tím dá dělat. Doporučují mi zatím udržovat ruku v klidu a pokud možno auto neřídit a nic s rukou nedělat. Od zápěstí k prstům jsem ztratil veškerý cit a dlaň mně „usychá“, svalstvo a maso se ztrácí... Poměrně rychlá atrofie. Doufám, že přijdou na to, čím to je a jak to napravit, než mi ruka uschne docela, podobně jako svatým mužům v Indii, kteří drží ruku v jedné pozici furt, až jim docela uschne.

Nezbylo mi, než si na počítadle předělat myš na levou ruku a učit se ťukat do klávesnice jen levačkou. Jde mně to jako psovi pastva.

U Eriky vylezl Ferda z auta a došel do ordinace, kde jsem ho zvedl na stůl, Erika mu tam nachystala velký ručník, na který si spokojeně lehl. Všichni tři jsme Ferdu hladili a drbali, bylo vidět, že si to užívá. Erika mu zatím oholila levou přední, do injekční stříkačky natáhla barbituátovou dobrotu a Ferdovi ji nepozorovaně vstříkla do žíly. Ten párkrát ještě vydechl a do třiceti vteřin byl za duhovým mostem.

Kvetoucí kalisténie

S Erikou jsme odnesli tělo Ferdy do auta a doma uložili k věčnému spánku na zelený a květinový polštář, který mu do hrobečku Míla nachystala. Stejným byl potom Mílou i přikryt, než na něj navršila hlínu. Příští den koupila pěknou kvetoucí kalisténii, které se správně říká melaleucea a kterou Ferdovo místo věčného odpočinku ozdobila.

Psáno 12. 11. 2016.

P.S. Po odeslání tohoto povídání došla poštou kondolence od naší veterinářky Eriky, kterou se pokusím převést do češtiny.

Drahý Georgi a Mílo,

přijměte můj upřímnou soustrast nad smutnou ztrátou vašeho kamaráda Ferdy. Vím, že pro vás oba hodně znamenal a musí vám velice chybět. Ferda měl štěstí, že měl u vás láskyplný a soucitný domov po jeho celý dlouhý život.

Vše nejlepší, Erika.

Foto: autor. Další obrázky jsou tady na Rajčeti.