To jsme bydleli v Modrých horách zhruba 5 let a tehdy, v druhé půli let sedmdesátých, se nám to kolem domečku divou zvěří jen hemžilo, hmyz nevyjímaje. Po okolí bylo tehdy domečků jen poskrovnu a okolní buš se svými divokými obyvateli jen neochotně ustupoval nové výstavbě.

A tak klokánci wallaby (Wallaby - Wikipedia Klokanovití – Wikipedie), goany (Goanna - Wikipedia Varan – Wikipedie ), různí hadi, moře ptactva a ještě více všelijakého hmyzu, mnohdy rozměrů až neuvěřitelných, jako třeba 25 cm velký „stick insect“ příbuzný to kudlance nábožné (Phasmatodea - Wikipedia) se nám kolem domečku jen hemžili. Navíc ty drzejší exempláře neváhaly a nastěhovaly se k nám do domečku. Nejčastěji to byly všelijaké ještěrky, občas myši a hlavně pavouci, kteří nám udržovali interiér bez nežádoucích komárů a much. Zpočátku jsme toho o zdejší fauně moc nevěděli, a tak když nedlouho po nastěhování Míla uviděla na stěně nad potomky chlupatého pavouka jako dlaň velikého, tak ho hbitě zavraždila. Později jsme se dověděli, že to byl neškodný a užitečný „huntsman spider“ (Huntsman spider - Wikipedia Maloočkovití – Wikipedie).

Jak je známo, tak skoro všichni pavouci používají ke svému lovu jistou formu jedu. Většina je člověku neškodná, avšak jsou i výtečníci, kteří donedávna dovedli zabít i člověka. Jako třeba „Sydney Funnelweb spider“ (Atrax robustus) ( Australian funnel-web spider - Wikipedia Sklípkancovití – Wikipedie ). Na kousnutí tohoto agresívního pavouka se ještě do roku 1981 zpravidla umíralo. Teprve v tom roce se konečně podařilo vytvořit protijed, tedy sérum na jeho nesmírně komplexní koktejl jedů působících jak na na srážlivost krve, tak i na nervový systém. Oběť se začala nejdříve potit, potom se dostavil nekontrolovaný třas, aby se prudce zvýšil krevní tlak, který stále stoupal, a nakonec se dostavil edém, tedy otok mozku, po kterém následovala smrt. Tito výtečníci se u nás v bydlíku ukázali jen dvakrát, kdy byli neutralizováni. Tento výtečník má jedovatá kusadla velká a tvrdá jako dýky a to tak, že proniknou i nehtem na prstu ruky či nohy.

Ovšem jiná to je přítomnost jiných, kteří patří mezi „černé vdovy“ a to je „redback spider“ (Redback spider - Wikipedia Odkaz Related: Hidden housemates: The redback spider ). Tento drobeček se rád zdržuje na temnějších místech, často a s oblibou v kadibudkách pod záchodovým prkýnkem k nelibosti poživatelů tohoto útočiště trpících. Tento drobeček býval už častějším obyvatelem v našem domečku. Je to poklidný pavouček a bývá nejraději zanechán svému klidu a šeru. Útočí, jen když je vyrušen a nebo překvapen. Jeho kousnutí je značně bolestivé a způsobuje otoky, zvracení a silné bolesti hlavy. Také prudké zvýšení krevního tlaku. Sérum vyvinuté před 50 lety se však podává jen těm obětem, které mají zmíněné příznaky jen velice silné. Na kousnutí této pavoučí dámy se umíralo jen velice zřídka.

Samečci jsou malinkatí, světle hnědí, 3 mm velcí a neškodní jedinci. Zato samičky, které mají zhruba 1 cm dlouhé tělíčko, aby i s nohama měřily 3–4cm, jsou černé a na prdelce mají oranžovou, až karmínově červenou skvrnu ve tvaru přesýpacích hodin. Proto mají v angličtině své jméno „redback“ – červená prdelka.

Tito pavouci mají zajímavý svatební rituál, kdy sameček nejdříve signalizuje samičce svoji přítomnost zataháním za vlákna samiččiny sítě, to vysílá morseovkou, a po kladné odpovědi se přiblíží a opět jemnými dotyky, na samotné samičce, zkoumá, zda bude svolná. Pokud ano, tak nabídne samičce své břicho, do kterého ona vstříkne svoje zažívací enzymy, a sameček ve stejnou dobu svými tykadly umístí své spermie do samiččina rozmnožovacího ústrojí.

Po oplodnění vše záleží na samečkově svižnosti, zda se včas vzdálí bez vážné úhony, a nebo skončí jako samiččí jednohubka. Ano, sežrání samečka samičkou po oplodnění je daleko častější. Oplodněná samička potom, mezi zářím a květnem, naklade 3–8 váčků s vajíčky, každý se zhruba 300 vajíčky. Váčky s vajíčky jsou při prosvícení baterkou průsvitná a vajíčka se v nich přesýpají jako krupice. Po vylíhnutí je většina drobotiny sežrána buď svými sourozenci a nebo i maminkou. Pouze několik z nich dosáhne dospělosti ve 3–4 měsících. Takto jednou oplodněná samička si spermie schovává a tak následovně může vytvořit i několik snůšek oplodněných vajíček.

Tato dáma chytá svoji kořist do trojrozměrné sítě. Většinou to je různý a někdy i značně veliký hmyz, nenasyta ale nepohrdne ani malými myškami, ještěrkami a háďaty.

Nyní vzpomínka, která způsobila toto povídání. Černá vdova na mě svým nepochybným šarmem zapůsobila natolik, že jsem jednu macatou krasavici polapil a následně ubytoval ve sklenici od marmelády. V kovovém deklíku jsem nadělal několik malých otvorů, aby měla čerstvý luft, a jal se lovit všelijaký hmyz, převážně mouchy, které jsem jí servíroval do sklenice. Hmyz jsem jí, pokud to bylo možné, servíroval živý, abych pak pozoroval, jak si ho samička potom „loví“ a zamotává do pavučiny.

Eliška, jak jsem ji pojmenoval, se měla očividně dobře, žrát jí chutnalo tak, že jsem nestačil lovit i za pomocí Míly, a rostla před očima. Když dorostla obludné velikosti, tak jednoho dne v síti vytvořila váček jako kuličku zhruba 1 cm v průměru, ve kterém se jako krupice přesýpalo zhruba 300 vajíček. Nyní pohublá Eliška si váček s vajíčky bedlivě střežila a za čas se z váčku vyhrnula drobotina. Novorozenci byli velcí zhruba jako maková zrníčka a čile pobíhali po vláknech sítě. Jak šly dny, tak jich pozvolna ubývalo, jak se mezi sebou navzájem požírali, aby jim občas pomohla i maminka, kdy pár potomků slupla.

Protože to byla kráska, která na mě zapůsobila, tak jsem se rozhodl ji zvěčnit. Nachystal jsem si na stůl bílý papír formátu A4, nad něj umístil foťák s bleskem na stativ a vysypal Elišku na papír. Zde pocítila více volnosti a jala se pelášit tak, že jsem nestačil ji vždy zahnat zpět na papír. Při této její agilnosti bylo její focení nemožné, a tak jsem na papír nakreslil čtyřúhelník, do kterého jsem zaostřil foťák, a pak jen čekal, až bude Eliška pádit přes čtvereček, kdy jsem káblíkem zmáčkl spoušť. Výsledky jsou vidět na dvou snímcích na Rajčeti. Tato celá fotografická akce se setkala s nevolí mojí ženy Míly, s poukazem na naše malé chlapce, kteří se zájmem přihlíželi. „Co kdyby ti utekla, kde ju budem potom lovit??“ Vše dopadlo zdárně, Eliška pak ještě nějakou dobu bydlela ve sklenici, aby časem odešla k předkům.

Černá vdova Eliška, říjen 1977

Ve svém rozsáhlém archívu jsem po popsání této události objevil popis napsaný před více jak 20 lety. Pro zajímavost, zde je jeho kopie.

Už to je aspoň 30 let. To jsme měli mimo našich kluků Petra a Martina i jezevčíka Waldemara a dvě andulky. Protože nás bylo furt jaxi málo, tak jsem si pořídil další „pet“.

V garáži a na zahradě se hojně vyskytovali pěkní černí pavouci s červenou prdelkou. Redback spiders. Blízcí příbuzní černé vdovy a stejně jedovatí. Jeden pěkný exemplář asi 3 cm velký jsem si odchytil do půllitrovky od medu, nadělal do víka nějakou tu díru aby měla holka čerstvej luft a začal se školit na lapače živých much. Dostala jméno Elizabeth. To po naší královně. Že to je samička jsem věděl podle velikosti. Samečci dorůstají jen 3 mm a stejně po manželských radovánkách hynou, samičky si na nich pochutnají. Zato samičky rostou a sílí, nabývají na velikosti a na kráse. To ovšem chce a lot of TLC (tender loving care). Nejen pravidelný přísun čerstvých, živých a šťavnatých much, ale i pravidelné procházky.

Vždycky jsem si počkal až si ve sklenici chytí čerstvou mouchu, zabalí ji do pavučiny a pořádně se nadlabe. Pak nebyla tak divoká a rychlá. Vysypal jsem ji ze sklenice na stůl v kuchyni a milá Eliška se proháněla jako po execírplacu. Taky jsem si ji fotil makročočkou. Byla to zajímavá operace. Na list čistého bílého papíru jsem si nakreslil čtvereček, pak nachystal Olympus na stativ, blesk a všecko zaostřil a připravil na ten čtvereček. Pak vypukla ta správná zábava. Přimět pádící Elišku aby mazala právě přes ten čtvereček a ve vhodný okamžik stisknout spoušť. Povedlo se a tak mám pár pěkných portrétů na památku.

Elišce svědčilo a její černá barva nabývala krásného lesku, rudá prdelka zářila a Eliška tloustla. Jednoho rána se ve sklenici v pavučině objevila béžová kulička asi 1 cm v průměru. Bylo to hnízdečko upředené z pavučiny a v něm kolem 300 vajíček. Stěny byly poloprůhledné a tak i vajíčka bylo trochu vidět jak se při nahnutí sklenky přesýpají jako písek na pláži. Pyšná matka seděla, nyní značně pohublá, nedaleko a hlídala si svoje potomky. Za nedlouho se v kuličce objevila dírka a v pavučině bylo jako naprášeno. Mláďata velikosti kovové špendlíkové hlavičky, průhledná a čilá.

Děti jsme však na svobodu nepustili a tak jak začla trochu sílit, tak si jimi Eliška zpestřovala jídelníček až je slupla do jednoho. To se do roka ještě 5x opakovalo a pak Eliška odešla k předkům. Následovala Elizabeth the II a Elizabeth the III. Pak jsem se milé společnosti osminohých kamarádek vzdal. Za tu dobu jsem se naučil dost zručně chytat mouchy a hlavně nahlédl do života černé vdovy.

Na závěr bych se ještě měl zmínit o neškodném krasavci, který občas zdobí naši zahrádku. Je to „Saint Andrew’s Cross spider“ (Odkaz), česky něco jako křižák Kyserlingův. Tento si uprostřed své sítě vytvoří jakýsi kříž z jemných vláken, na který se potom usadí a čeká, až se něco do jeho sítě chytí. Pak vyrazí ze středu sítě k oběti, aby ji znehybnil a následně si pochutnal.

Zde je fotoalbum, které doprovázelo moje povídání „Pavouci kolem domečku“ v roce 2022. Fotky jsou od zdejšího amatéra fotografa, který se věnuje makrofotogafii, převážně hmyzu.

Pavouci kolem domečku – George Svehla – album on Rajče

a zde moje nové album na Rajčeti: Odkaz

George Švehla 10/10/2025.