Jak jedinec stárne, tak se jeho myšlenky častěji a častěji stáčejí do vzpomínek. Ať už na zážitky pěkné, tak i ty méně pěkné. Kde jsou ty doby kdy jsme bývali mladí, silní, zdraví, nerozbitní a nesmrtelní.

Říkalo se, a dodnes někteří lidé scestně tvrdí, „sportem ke zdraví a síle“. No já nevím, ale spíš bych se klonil k parafrázi, „sportem k trvalé invaliditě“. To vše prosím z vlastní zkušenosti, vážně, nekecám. Už jako žáček jsem si tužil tělo v Sokole, než nám ho i s jeho vedoucími stačili komanči zavřít. Později jsem si ničil tělesnou schránku v lehké atletice a také sportovní gymnastice, abych v dospělosti jezdil na kole a potom i nosil na zádech neskutečně těžké krosny na různých výstupech ve velehorách. Toulání s krosnou na zádech mě neopustilo až do věku, kdy se většina normálních lidí věnuje odpočinku a hraní s vnoučaty.

Ve svých šedesáti letech jsem nevěděl nic moudřejšího než se toulat tam, kde ani lišky dobrou noc nedávají. Po nádherných horách na Ohňové Zemi, Patagonských Andách a Antarktidě. Jak jinak než s náležitě těžkou krosnou na zádech.

Navíc se toto odehrávalo v jinojazyčné zemi, a tak jsem zaměstnal i svoji mozkovnu a trochu se naučil španělsky, abych se domluvil a o chleba a vodu si uměl poprosit. Bonus byl, že do Antarktidy jsme se plavili na ruské lodi jménem Ljubov Orlova, po ruské filmové hvězdě, a tak jsem oprášil i moje znalosti ruštiny. Odkaz

Takže nejen vzpomínky na „družbu“ s ruskými námořníky nad stakany ohnivé vodky, tak i zážitky z království ledu, kde lidé trvale nežijí, ale zato zajímavá zvířena, byl můj poslední větší vandr. Za těch 60 dnů toulek jsme poznali hodně z divoké krásy Patagonských And, Ohňové Země a Antarktidy, ale i trochu města a městečka, jako Buenos Aires, Santiago de Chile, Punta Arenas, Puerto Natales, El Chaltén, El Calafate a podobně. Prošli jsme se po ledovcích a propluli Drakeovu úžinu, kolem mysu Hornova a zátokami Antarktického poloostrova. Nutno dodat, že obyvatelé Ohňové Země a Patagonie, ať už v Argentině a nebo v Chile jsou ohromně vstřícní a pohostinní, i když Chilané o trochu více než rezervovanější Argentinci. Životní rytmus je na příklad v Buenos Aires trochu jiný, než jsme zvyklí. Ospale se snídá mezi 10 a 11 hodinou, aby od 13 do 14 byla siesta, kdy nic nefunguje. Zato potom funguje vše do 3 – 4 hodin ráno. Večeře se začínají v restauracích podávat po 23 hodině a dávky jsou neskutečné, většinou samé různé maso bez přílohy. Pivo dobré, v jednolitrových láhvích a nebo i dobré víno. Večerka bývá mezi 3 – 4 ráno.

Protože cizí země by se měly poznávat nejen shlédnutím místních pozoruhodností, ale i nahlédnutím do života místních obyvatel, tak jsme s Petrem navštívili i místní stánky boží, tedy kostely a katedrály, a zúčastnili se bohoslužeb. Argentina i Chile jsou, a nebo aspoň v roce 2001, kdy jsme tam byli, země silně katolické. Mše svaté se v kostelech odehrávají nejen o nedělích, ale i ve všední dny, kdy jsou kostely plné věřících. Vážení, když říkám plné, tak zde myslím, nejen lavice k sezení, ale i místo k stání by se těžko hledalo. A to jak ve velkých městech jako Buenos Aires a Santiago de Chile ale i v městečkách a osadách jako Ushuaia, Puerto Natales, El Calafate a nebo El Chaltén. Španělština v obřadech nám nevadila, spíš připomínala bývalou latinu, ale chování kongregace bylo jiné.

Vyzařovalo větší sounáležitostí, vstřícností a úsměvnou pohodu. Co nás zpočátku přímo zarazilo, tak když si věřící během obřadu pokoje, který následuje po modlitbě Páně, tedy „Otčenáši“ a před svatým přijímáním symbolicky vyměňují znamení pokoje. Jak v Kotlince tak i u klokanů se toto zpravidla děje vzájemným podáním ruky, kývnutí hlavou, úsměvem a pohledem z očí do očí. V Argentině a Chile to je, a nebo možná bylo, vřelé a těsné objetí a zrovna tak i vřelý polibek ze rtů na rty. V našem blízkém okolí stálo i hafo pěknic a tak obřad míru a pokoje vyvolal ve zvrácené mysli šedesátiletého dědka hříšné myšlenky. Jak jinak, když ho uchopila velice dobře vyvinutá pětadvacítka, přitiskla si ho na svoji bujnou hruď a ještě mu vlepila polibek hraničící s milostnou předehrou.

Co bylo zajímavé, jak jsem během po celou dobu našeho toulání zapadl do společnosti podobně praštěných, avšak zhruba o 30 let mladších tuláků a tulaček. Asi to je spíš stav mysli než těla. V městečku Ushuaia, na Ohňové Zemi, jsme sdíleli bydlení – hromadné pro mladé tuláky – s bývalou norskou učitelkou Indegard, které bylo tehdy 74 let. Jen tak sama se toulala po světě. Občas jsme si tam vařili společně různé speciality podle původu těch, kteří zrovna vařili, a tak jsme ochutnali lahůdky z různých koutů světa, aniž bychom opustili ubytovnu. A ujišťuji vás, že „Scotch on millenium ice“, tedy „whiskey na tisíciletém ledu“ z ledovce chutná báječně.

Nádhera provandrovaných krajin se popsat nedá, proto jsem dal nějaké fotky jsou na Rajče, jsou to většinou vyňatá políčka z videa, kterého jsem tam natočil kolem 16 hodin a doma pak z něj udělal tříhodinové video. Kamarádům se to docela líbilo. Výstup na hřeben hor nad Ushuaiou na Ohňové Zemi nám poskytl pohled na město jako z letadla. Východ sluníčka nad Cerro Torre v Patagonských Andách nám zůstal v srdci navždy. Hra barev od růžové přes červenou do zlaté byl dech beroucí. Impozantní stěna Fitz Roye se nám schovávala za záclonou mračen. V Antarktidě, blízká setkání s kosatkami, lvouny, lachtany, tuleni, velrybami a různými ptáky, byl mnohdy až spirituální. Flora je v těchto krajích jako z jiného světa, jako třeba Pantoflíček. Odkaz Zvířena v Antarktidě se lidí nebojí, ale je spíš zvídavá a tak o blízký kontakt není nouze.

Když se mi začala blížit 70, tak tělo signalizovalo, že bylo navrženo vydržet do 45 – 50 let a ne déle. To tedy za předpokladu, že bylo jaksepatří používáno. Nastala doba za veškerou tu prožitou krásu a dobrodružství zaplatit. Nejdříve mně byl vyměněn pravý kyčelní kloub za endoprotézu. Potom následovala úprava sešroubováním páteře v kříži a spojení dvou obratlů, další endoprotéza, tentokrát na levé kyčli a titanová síťka pod pupíkem, která zabraňuje vyhřeznutí střev tam, kde jsem měl pupeční kýlu, následovaly dva stenty v srdečních cévách, aby se předešlo infarktu Odkaz, a zcela nedávno přidaný budík – kardiostimulátor, který říká, kdy a jak má srdíčko tepat, aby pumpovalo, a kdyby snad zastávkovalo, tak tam je zmontován i defibrilátor, který by v tom případě vyslal silný elektrický šok do srdečního svalu, aby ho znova nahodil. Jak mně bylo řečeno, jen dodání a zamontování tohoto udělátka, má hodnotu 40 000 AUD. Ano, ano, tak to vypadá, když se se sportovci nějakým omylem dožijí půlky osmé dekády.

Z tohoto popisu je patrné, že moje tělo oplývá značnou dávkou titanu a jiných vzácných kovů, káblíků a elektroniky, tak jsem vlastně cyborg. Odkaz Nedej Bože, aby se o tom dověděli někteří nepřizpůsobiví spoluobčané, ti by jistě neváhali mě klepnout a takto získané vzácné kovy a budíka výhodně prodat do sběrných surovin a nebo na černém trhu.

George Švehla 15/02/2026. Doprovodné fotky k toulkám po Argentině, Chile, Antarktidě a Ohňové zemi najdete zde na Rajčeti.