20.10.2020 | Svátek má Vendelín


AUSTRÁLIE: Bohatýrské doby.

9.6.2020

V jednom emajlu nám kamarádi poslali starou fotku zachráněnou z vyhořelého domečku a ohořelého fotoalba. Fotku vzpomínkovou z roku 1983, kdy jsme ve většině zde měli malé děti, odvážné plány, chuť objevovat, vandrovat a překážky zdolávat.

Fotka v mojí geriatrické kebuli rozpoutala bouři vzpomínek na tyto doby, tedy zhruba od roku 1975 – 85. Tehdy jsme většinou vlastnili nějaké to bojové vozidlo do terénu, v té době převážně Land Rovery, a podnikali jsme v nich vyjížďky do zdejší kouzelné divočiny.

Nutno poznamenat, že naše tehdejší vozidla se od těch dnešních diametrálně lišila. Lanďáčky jsme si pořídili už značně ojeté, ale byly jednoduché a šly opravit i udržovat jen kladivem, kleštěmi, šroubovákem a nějakým tím drátem z plotu, kterým se dal upadlý tlumič výfuku přidrátovat. Vozidla jako na míru do zdejšího terénu dělaná. Navíc, v tehdejších bohatýrských dobách, se v případě potřeby v nich dal odvézt dav lidí. 12 i 18 osob v jednom nebylo výjimkou. V buši na divokých stezkách to šlo, na silnici však už ne.

Opěrné zdi a odvodnění na Devine's Hill

Opěrné zdi a odvodnění na Devine's Hill

Postupně jsme se s kamarády stejné krevní skupiny dali dohromady, poznávali jsme se postupně při různých akcích, které se konaly buď v lůně divočiny a nebo v nějaké útulné hospůdce někde v country, tedy na zdejším venkově. Hospodští k nám, imigrantům mluvícím podivným jazykem, byli převážně vlídní, zvlášť když kytaristi hrábli do strun a rozezvučeli svá dřeva.

Od počátku let sedmdesátých, kdy se také většina z nás množila, jsme každé velikonoce pořádali výroční celoaustralský potlach českých trampů v Klokánii. Jen o tomto fenoménu by se dala napsat historická kniha. V roce 1982 jsme zde dokonce pořádali 2. celosvětový potlach, který se pořádal každých 5 let a na který se sjížděli kamarádi z celého světa mimo těch, co byli zavření v kleci socialismu.

Také jsem vybral nějaké diáky z naší skautské anabáze. Klubovnu máme hned na naší ulici na konci v buši a oba naši kluci prošli skoro celým skautským životem. Od vlčat přes skauty až po venturers, jen rovery už nestihli, měli jiné zájmy. Já jsem 10 let vedl venturers, tedy dacany teenagery, co k uniformě nosí fialový baret. Vlčata zelenou kšiltovku a skauti obligátní klobouk. Vše pěkně odstupňované podle věku, aby bylo rozeznat, kdo který je. Mezi sebou jsme se znali pod různými přezdívkami, jako třeba v Rychlých šípech Červeňáček, Rychlonožka a podobně. Mně ti dacani začali říkat Indiana Jones, asi proto, že jsem pro ně vybíral trochu divočejší a dobrodružnější aktivity, než je v kraji zvykem. Takže jsme jako rodinka úspěšně integrovali do zdejší většinové anglofonní společnosti.

A tak jsem se ponořil do mého obsáhlého foto-archívu, ve kterém mám přes 20 000 fotek a diáků, a vybral některé z těch dob do vzpomínkového foto-alba na Rajče. Většinu fotek a diáčků mám již zdigitalizováno a tak to nebyl velký problém. Problém však byl, z té záplavy vybrat nějaké, které by naše tehdejší aktivity reprezentovaly a nebyla jich tisícovka.

A tak vzniklo foto-album o zhruba 200 fotkách, které jsem se snažil opatřit popiskami, aby bylo jasno, o co kráčí. To dalo nejvíce práce, při které jsem konzultoval své deníky z těch dob, abych snad nepsal bláboly. Nejen to, ale naše řady povážlivě řídnou. Hodně kamarádů, co se odebrali na věčný vandr tam, kde končí duha, nám už drží místo u věčného ohně a tak jen malé ohlédnutí do šerého dávnověku.

Přeju vám klid a pohodu při prohlížení tohoto ohlédnutí do našich zdejších dob bohatýrských, kdy jsme byli mladí, zdraví, silní, neprůstřelní a nesmrtelní.

Foto: George Švehla.

Album najdete zde na Rajčeti: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Bohatyrske_doby

Psáno 18/5/2020.