14.11.2019 | Svátek má Sáva


AUSTRÁLIE: Australský sport

13.10.2015

Jako mnoho jiných i tento se vyvinul z každodenní aktivity, umu a úsilí. Když první bílí osadníci stanuli v některých oblastech Klokánie před vzrostlým bušem, tak jim nezbylo než si plivnout do dlaní a začít s dřevorubectvím, o kterém se jim dosud ani nesnilo.

Dřevo zdejších stromů, převážně eukalyptů, je nadmíru tvrdé, ocelové nástroje se rychle tupí a některé stromy jsou i přes 100 m vysoké s kmeny o průměru několika metrů. Ano, dřevo to je ke stavbám obydlí, mostů, přístavních mol a všeho ostatního nadmíru vhodné a trvanlivé, ale jak ho manuálně, pomocí sekery, pily, koní a volů těžit?

V 18. a 19. století nebyli osadníci v Klokánii žádné bábovky. Co si sami neudělali anebo nepřišli na to, jak to udělat, to neměli. A tak i dovednosti přivezené ze staré dobré Anglie byly modifikovány místním poměrům. Vznikala různá chytrá udělátka usnadňující bílému muži a jeho ženě život v přírodě nedotčené, ale i nebývale drsné, většinou v odloučení v krajině bez cest a jiných komunikací. V těch lepších případech cesta za nákupem různých nutností anebo dětí do školy, znamenala několikahodinovou jízdu na koni obtížným terénem bez cest.

Osadníci přišli brzy na to, že dřevo ze zdejších stromů se dá i výhodně zpeněžit, a tak dlouho netrvalo a začalo kácení zdejších lesních velikánů ve velkém. Když se na to vše podíváme dnešními zelenými brýlemi, tak nás nad tou zkázou jímá hrůza. Stromy, co rostly 500 – 1000 a nebo i více let, padaly jeden za druhým, jejich zdroj připadal osadníkům nevyčerpatelný.

Velká část osadníků se tehdy živila těžbou dřeva a dřevorubec (timbergetter a nebo woodchopper) bylo časté řemeslo, na které byli jeho příslušníci nadmíru hrdí. Postavit se 100 m vysokému velikánovi jen se sekerou, pilou, silou vlastních paží a pomocí koně či vola, vyžaduje jistou odvahu, odhodlání a také řemeslné umění. Takový drobeček někdy dal i přes 100 m kubických dřeva. Toto však bylo potřeba nejen porazit, ale i připravit k transportu a pak odvézt do počínající civilizace k dalšímu zpracování, které se zpočátku konalo také ručně. Jedna z nejhorších prací na takové pile byla stát ve vykopané jámě (pit) a tam usilovně tahat za pilu, kterou se kmeny rozřezávaly na trámy, fošny, prkna a latě. Jeho protějšek byl nahoře na kmeni a činil podobně, ovšem s výhodou, že na něj nepadaly piliny a mohl se nadechnout čistého vzduchu. Z tohoto vznikl jeden ze zdejších idiomů „In The Pits“ k popsání toho, když se jeden špatně cítil, měl smůlu anebo šlo něco špatně, či měl neštěstí.

Porazit strom jen sekerou a pilou, který má průměr kmene přes 2 metry, není procházka růžovým sadem. Kmen se u země rozšiřuje do obludných rozměrů a tak je nutno nalézt vhodné místo, kde by bylo nejvhodnější drobečka porazit. Toto místo bývalo obvykle 3 až 5 metrů nad zemí, kde už měl kmen rozumný průměr, dejme tomu jen 2,5 m. K tomuto pracovnímu místu se dřevorubec dostával chytře a jednoduše. Do kmene několika seky sekerou vytesal jakousi kapsu žádoucího tvaru a do té zasunul jakési prkno k tomuto účelu zhotovené (jigger board). Na toto si stoupl a zhruba 1 m výše vytesal další kapsu a tak dále, až byl v požadované výši, kde počal strom kácet. Proto když dnes jdeme bušem, kde se takové dřevo před 200 lety těžilo, tak nacházíme 3 až 5 metrů vysoké pařezy se záseky pro tato prkna.

Tato činnost nevyžadovala jen pouhou sílu, odhodlanost, vytrvalost a odvahu, ale i dobrou znalost dřevin, přesnost a umění si připravit nářadí co nejvhodněji. Každý druh dřeva vyžadoval trochu jiné nabroušení seker a pil. Takže nejen k poražení stromu, ale i k dalšímu zpracování sloužily pouze ruční nástroje. Jen různých seker bylo více než dva tucty druhů, velikostí a tvarů, každá určená ke specifické práci. O různých pilách ani nemluvě. Na příklad k otesávání povrchu trámků anebo pražců sloužila „tesla“, zde se jí říká adze. Malá sekerka do jedné ruky se zde zve hatchet, aby ta velká na dvě ruky se volala axe. Dobrý tesař dovedl pouze ze dřeva bez jediného vrutu anebo hřebíku postavit vůz nebo domek. Tesařina byla řemeslo vážené a dobře placené.

V této společenské atmosféře padla v roce 1870 první sázka ($ 50) mezi dvěma dřevorubci, kdo první porazí strom. Sázka o tyto velké peníze, mzda dovedného řemeslníka byla tehdy $ 2 za den tvrdé práce, padla v Ulverstonu na Tasmánii. O 21 let později, v roce 1891 se ve stejném místě už konalo první mistrovství světa v umění, kterak vládnout sekerou a pilou. V tomto místě dnes stojí Australian Axemen’s Hall of Fame and Timberworks, tedy jakási dvorana slávy australských dřevorubců a muzeum, připomínající vznik tohoto sportu, kterým je woodchopping dnes.

Tento sport se z Klokánie rozšířil nejprve na New Zealand a pak dál do Kanady a USA, kde se také kácely stromy velikáni ve velkém. Dnes je woodchopping mezinárodním sportem se svými světovými šampionáty. Přeborníci nejsou žádní drobečci, mají zpravidla kolem dvou metrů a 150 kg, ale byly zřízeny i kategorie pro ženy. Tedy vážení, od takové přebornice bych po čuni dostat nechtěl. Asi by mně uletěla palica.

Sportovní nářadí, tedy sekery a pily určené k soutěžím nejsou levné. Přijdou na $ 500 až $ 2000 za kus a každý soutěžící jich má aspoň tucet. Přepravuje je v pouzdře jako housle a má je nabroušeny tak, že se s nimi může denně holit. Navíc, ovšem každou sekeru jinak, každou na jiné dřevo, které je v Klokánii eukalyptové, tedy náležitě tvrdé. Soutěžní kulatiny se zde jmenují „blocks“ a ty mají standardní rozměry. Průměr obvykle bývá 375 mm. Nejčastější kategorie soutěží bývají: na čas přesekat kulatinu v horizontální poloze, další to samé v poloze vertikální a pak pro diváky nejzajímavější, imitace porážení stromu a to znamená přesekat vertikální kulatinu o standardním průměru z prkna zhruba 3 m vysoko na kmeni – sloupu. Wikipedie vysvětluje a dvě následující videa ukazují, o co zde jde. První video zde, druhé zde.

Až letos koncem ledna se podařilo překonat 50 let starý rekord v přesekání kulatiny o průměru 300 mm. V roce 1965 to na Tasmánii dokázal Stewart Clayton za 13,7 vteřin. Jeho syn Errol vypsal cenu $ 50 000 tomu, kdo rekord překoná.

Toto se podařilo soutěžícímu jménem Glenn Gillam za pouhých 12,12 vteřin. To znamenalo, že musel udělat 6 záseků z jedné strany, otočit se o 180° a udělat 6 záseků z druhé strany, tedy každý zásek v méně než vteřině, na milimetr přesně umístěný a pod 45°, jinak, při více stupních, by se sekera zakousla, anebo, při méně stupních, by odskočila nebo se svezla. (O rekordmanovi více zde.)

Tyto soutěže se v Klokánii konají zpravidla na zemědělských výstavách v regionálních městech a ta největší, jakýsi woodchopping Wimbledon, se koná na Velikonoce v Sydney na Royal Easter Show (kterou dnes navštěvuje skoro milion návštěvníků) už od roku 1823. Pořádá ji The Royal Agricultural Society of NSW, tedy Královská zemědělská společnost Nového Jižního Walesu. Na výstavišti je k tomu vyčleněn extra stadion, jak ukazují videa, a tribuny jsou také zaplněny. Je to zde prostě populární sport.

Jako například o víkendu 29. a 30. srpna 2015 se zde u nás pod kopcem v městečku Penrith konala regionální výroční show. Tedy městečko, či vesnička středisková to byla v roce 1972, kdy jsme stavěli naši chaloupku v buši a čítala méně než 5000 duší. Dnes to je předměstí metropolitní Sydney, které se svými satelitními vesničkami co rostou jako houby po dešti, čítá už téměř 40x více. Takže na výroční show, kdy počasí přálo, se konaly i populární soutěže ve woodchoppingu. O tom svědčí 10 000 návštěvníků, kteří přišli povzbudit svoje favority.

Psáno 1. 09. 2015.

Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.



SOUTĚŽ: Zapojte se do velké fotosoutěže o hračky Fisher-Price
SOUTĚŽ: Zapojte se do velké fotosoutěže o hračky Fisher-Price

Milé maminky, letos jsme si pro vás opět připravili velkou fotosoutěž se značkou Fisher-Price! Vyfoťte své děťátko s jeho oblíbenou hračkou, nahrajte ji do soutěže a získejte hodnotné ceny.