Předchozí část najdete tady.

Na středu vyšla návštěva Gibraltaru. Trošku jsme trnuli, neboť do Británie byla již 14 dní v platnosti povinná registrace pro vstup (ETA) a dlouho se nevědělo, zda se bude týkat i Gibraltaru. A překvapivě to nevěděli ani úředníci, ani umělá inteligence na oficiálních webech, ba ani velké cestovní kanceláře. Nakonec mi z britského velvyslanectví v Praze napsali, že ETA povinná pro vstup na Gibraltar nebude. Nebyla.

Celník na španělsko-britské hranici nás překvapil. Po kontrole pasů si ještě nechal stáhnou okýnka, podíval se na Viléma a s vážnou tváří pravil: „Ahoj, jak se maš?“ Ten nezaváhal a s úsměvem anglicky odpověděl.

Maják na Gibraltaru, duben 2025

Já a děti jsme vystoupili u lanovky, Pepa s Yodou pokračovali na nejjižnější cíp, kde je jednak volné parkoviště a jednak přeci jen vhodnější prostory na psí procházku. Na samotnou Skálu totiž pes nesmí – kvůli makakům je psům vstup přísně zakázán.

Na lanovku jsme čekali jen chvilku – ale za námi se již začala vlnit dlouhá fronta a autobusy a mikrobusy navážely další a další turisty. Už dítka pochopila, proč jsme je tak brzy budili.

Opičky byly největším zážitkem, Gibraltar, duben 2025

No a pak radost největší. Makakové. Oprásklí, polodivocí, předvádějící se. A je jich nahoře opravdu hodně. Jasně – nebylo to jen o opicích, navštívili jsme i krápníkovou jeskyni sv. Michala, „skleněnou“ vyhlídku, prohlédli si i staré opevnění, výhledy na Afriku i zpátky na španělské pobřeží… prostě jsme si to užili. Ale opičky byly nejlepší.

Pohledy na “Skálu

I skleněné lávky jsme přešli

Svítilo sice sluníčko, ale foukal ledový vítr a bylo chladno. Při čekání na lanovku směrem dolů jsme dost mrzli. Pepa nás naložil, opustili jsme Gibraltar, oběd jsme zvládli v rychlém občerstvení už zase na španělské půdě a vydali se na pláž.

Užíváme si na pláži u Santa Margarity, výhled na Gibraltar, duben 2025

Sluníčko svítilo, dlouhé krásné pláže u Santa Margarity ale byly úplně prázdné. Ono totiž moře bylo ledové. Ale nám se to obří pískoviště pod gibraltarskou skálou moc líbilo. Spousta mušlí všech velikostí a barev, odvážlivci namočili chodidla, ta nejotužilejší smočila i lýtka. No a Yoda si to užíval nejvíc – opět chvíle svobody – lítal, trýskal, hrabal a blbnul…

Zpátky jsme jeli po pobřeží. A sledovali jeden hotel vedle druhého, jeden apartmánový komplex vedle druhého… už ne jen v jedné řadě u pobřeží, ale i ve druhé, třetí… ubytovací kapacity rostou geometrickou řadou, ale pláže jsou stále stejně dlouhé…

Kousíček od domu byla odbočka na „mirador“ – místní vyhlídku. Bylo rozhodnuto, že je počasí vhodné na daleké výhledy a na uzoučkou silničku jsme odbočili. A dojeli jsme stádo koz. A kozy byly všude kolem. Yoda po chvilce začal ječet, ať už ty kozy vypadnou pryč od „jeho boudičky“… No, nakonec jsme se dočkali a z vyhlídky se kochali pohledy na okolní vesnice i kopce.

Foto: Xerxovi. Podívejte se do pěkné fotogalerie!