My do kina už dlouho nechodíme, ale byly doby, kdy jsme chodívali rádi a často. Já byla v kině naposledy v roce 2002, při návštěvě Prahy. Tenkrát mě bratr pozval do Slovanského domu na Tmavomodrý svět. Film běžel v jednom z několika menších kinosálů. Bylo v něm šero, sedadla byla pohodlná, mírně vysouvací křesílka. Řady šly do kopečka, takže bylo krásně vidět na plátno. Film byl skvělý a s bratrem jsme si pak ještě užili krásný zbytek večera. Přesto ve mně malý kinosál nezanechal zdaleka takový pocit kulturního zážitku, jako když jsem chodila do kina v dětství a mládí.

Vyrostla jsem v Praze v Žitné ulici a do ZDŠ jsem chodila do Štěpánské. Cestou domů, po zahnutí do Žitné, jsem pozorně pročítala kulturní plakáty vylepené na zdi. Doma jsem pak hlásila, co se kde hraje, na co bychom mohli jít (do kina nebo do divadla). Přednost jsme dávali biografům na Václavském náměstí, kde byl bohatý výběr. A hlavně jsme mohli chodit pěšky, protože jsme se často rozhodli jít (spíše běžet) na poslední chvíli. Nejbližší bylo kino Blaník, o kus níže Alfa. V obou se promítaly filmové premiéry a jako první kina měly širokoúhlé plátno. Kino Alfa pak dokonce ohromné 70mm plátno, což byl tenkrát úžasný zážitek. Premiérové filmy na širokoúhlém plátně byly dražší, přesto byly většinou rychle vyprodané. Chodila se vystát fronta pro lístky na jiné dny, nebo na další týden.

Dostupné bylo i kino Světozor, později dočasně upravené na Kinoautomat, dodnes si ten zážitek pamatuji. Další kina na Václavském nám. byly Lucerna, Jalta, Praha, Paříž, Pasáž a Hvězda (ta hrála non-stop). Na Příkopech pak kino Sevastopol, o kus dál Kotva. Možná si vzpomenete na další, na které jsem zapomněla. Pěšky se dalo dojít na Vinohradskou do dvou kin – Květen a Bio Illusion (tam hráli skvělé staré filmy). Nebo u náměstí Míru bylo kino Varšava. Jinak dvě, tři stanice tramvají jsme se dostali do dalších kin, třeba oblíbeného velkého kina Flora. Pokud někde běžel film, o který jsme moc stáli, neváhali jsme jet třeba na druhý konec Prahy.

Nejčastěji jsme chodili ve třech – maminka, bratr a já. Tatínek s námi šel jen výjimečně. Cestou domů jsme o shlédnutém filmu živě debatovali, často ještě několik dalších dnů. Pamatuji si, že mi spolužačky maminku v tomto směru záviděly. Ty jejich prý s nimi do kina nechodily, a když už ano, rozhodně děj nijak dlouze nerozebíraly. Samozřejmě jsem chodila do kina i s kamarádkami, někdy nás šla i skupina a později jsem chodila se svým chlapcem. Nejraději jsem ale chodila s maminkou nebo ve zmíněné trojici.

Jít do biografu býval příjemný zážitek. Měla jsem ráda zvuky lidského hemžení plnícího velký kinosál, napjaté očekávání, když se setmělo a sál ztichl. Jako první běžel Týdeník. Ano, byla to především socialistická propaganda, návštěvy různých papalášů, ale měli jsme ho rádi. Televizi jsme doma neměli a tohle byla jediná možnost „živě“ vidět, co se jinde v zemi (nebo i ve světě) děje, jak to kde vypadá. A také poznat, kde a jak se co vyrábí, sklízí úroda, horníci fárají z (do) dolů atd. Týdeníky pro mne byly v tomto směru poučné. Po nich šel často krátký film a teprve pak hlavní program.

Když jsme se (nuceně) přestěhovali do Zahradního Města, maminka předplácela brožurku Kulturní přehled (Přehled kulturních pořadů), kterou vydávala PIS. Tam byly programy kin, divadel, výstav apod. na celý měsíc. V něm jsme zaškrtávali možnosti „na co jít“. Když jsme se narychlo rozhodli pro nějaký film, raději jsme se telefonem u pokladní ujistili, že jsou lístky (někdy je pro jistotu i zamluvili), abychom cestu ze ZM nejeli zbytečně.

1967, autokino ve West End | foto: commons.wikimedia.org

V Americe jsme s manželem také byli častými návštěvníky kin. A prvně jsem se tu setkala s „drive-in“. Kino v přírodě, kde film sledujete z vlastního auta zaparkovaného na ohromném prostranství s mamutím plátnem. Mikrofony jsme dostali zároveň s lístkem, po zaparkování je zapojili do el. sloupku vedle auta a zavěsili do okna. Nebo na sloupu už byly, stačilo je jen odháknout a zavěsit. Později místo mikrofonu stačilo autorádio naladit na odpovídající vlnu. V jednom bydlišti jsme měli drive-in blízko a jezdili tam často.

Nostalgický večer, autokino Yatala | foto: commons.wikimedia.org, NJM2010

V Německu jsme žili několikrát, naposledy po revoluci na šest let v Bavorsku. Do Čech, hlavně na Šumavu a okolí jsme jezdili skoro každý víkend. Po ubytování a večeři jsme se šli projít, a když jsme měli náladu, podívat se, co hraje místní kino. Když náhodou běžel anglický nebo americký (nedabovaný) film, užili jsme si ho oba. Manžel ale se mnou šel ochotně i na české filmy, které jsem jinak neměla možnost vidět. Chybějící titulky mu nevadily. Kina byla málokdy plná, spíše poloprázdná. Mohla jsme mu tiše překládat, aniž bych rušila ostatní. Jemu ale většinou stačilo v kostce říci, o co jde, a nechal mě film nerušeně sledovat. Několikrát jsme dokonce zažili situaci jako ve filmu Kolja. Nesešlo se dost lidí a film se nepromítal. Nebo se hrálo, ale v sále nás seděla jen malá hrstka.

Sunset, autokino | foto: commons.wikimedia.org, FabSubeject

Postupně jsme přestali do kina chodit. Požitek z filmu nám totiž kazila neukázněnost amerických návštěvníků. Jako by si lidé nedovedli představit shlédnout film bez krabice popcornu či jiného občerstvení (často v šustícím sáčku), bez kelímku s pitím. U prodeje v hale kina bývala fronta, otevřeno měli celý film a návštěvníci tak raději přišli o začátek filmu, než by opustili frontu a vzdali se svého jídla. Opožděně pak courali na svá místa v době, kdy film už dávno běžel. Někteří si dokonce později, třeba uprostřed filmu, nutně museli jít něco dokoupit. Nutili nás nebo ostatní v řadách před námi vstát (pravda, s omluvou) a i přes vyklánění hlav jsme v ten moment neviděli na plátno. Tahle bezohlednost nám děsně vadila, okřiknutí (nejen naše) nepomohlo. Přestal to pro nás být příjemně strávený večer. A to bylo ještě v době před rozmachem mobilů.

O filmy jsme ale ochuzeni nebyli. Jako spousta ostatních jsme v té době už měli doma videopřehrávač a několik půjčoven kazet, později DVD s velkým výběrem kousek od domu. Jenže jak se elektrotechnika rychle vylepšovala, všechny půjčovny postupně a nevyhnutelně zavřely. Nahradil je Netflix, domácí kina, později streaming filmů. A ploché TV-obrazovky různých velikostí. Také jsme se přizpůsobili. Koupili jsme si větší obrazovku, předplácíme Netflix, využíváme výběru filmů na streaming.

Naše knihy o filmech - tři tlusté bichle | foto: Marička Crossette

Není to dřívější společenský zážitek, ale svoje výhody to nesporně má. Můžeme si sami načasovat, kdy se na vybraný film dívat, můžeme ho kdykoliv zastavit, na určitou dobu přerušit. Za velkou výhodu považujeme i možnost anglických titulků. Ty jsou především myšleny pro špatně slyšící, ale třeba u skotských, irských, nebo jiných filmů s regionálním dialektem titulky velmi oceníme i my. U DVD zase bývají zajímavé bonusy, kde se rádi dozvíme více podrobností o filmu.

Máme tu celkem nedaleko jedno „drive-in“ kino, takže nás dva v autě by nikdo nerušil. Jenže zase nehrají filmy, o které bychom stáli. Ale hlavní důvod je ten, že jsme po letech v tomto směru zpohodlněli. Sice už do kina nechodíme, ale zůstáváme věrni našemu skvělému divadlu v Montgomery. Co tu bydlíme, každoročně kupujeme abonentky na všechna jejich přestavení. Před každým začátkem jsou návštěvníci žádáni, aby laskavě vypnuli svoje mobily, případně si předem vybalili donesené bonbóny. Přesto se v průběhu představení vždy jeden, dva mobily rozezní (naštěstí opravdu krátce) a zašustí něčí sáček. Popcorn ani jídlo se tam neprodávají. Pití ano a je povolené vzít ho do hlediště. Ale pouze to koupené ve foyer.

Vím, že většina zmíněných pražských biografů je už dávno zavřených nebo zrušených. Některá kina sice dále nesou svá původní jména, v jejich prostorách už je ale něco docela jiného. Možná moje vzpomínky nejsou zase tak nostalgické. Možná nejen v Praze, ale i v menších městech či vesnicích velké kinosály dále přežívají tak, jak si je pamatuji. A návštěvníci do nich chodí stejně rádi jako kdysi já. Jestli ano, jsem tomu ráda.