Lidstvo se na planetě Zemi množí více jako králíci a šíří zhoubněji než rakovina. Děje se tak díky až neskutečné přizpůsobivosti tohoto živočišného druhu. Dovede žít v pouštích kde občas není jen nedostatek vody, ale teploty dosahují až 50 °C a zrovna tak v severních šířkách na Sibiři a v Kanadě, kde zimní teploty klesají pod -50 °C. V této přizpůsobivosti danému prostředí jej předčí snad jen některé duhy hmyzu.
Jen za letošní rok přibylo více jako 38 000 000 lidiček, kterých po zeměkouli pochoduje přes 7 400 000 000. A všichni se chtějí najíst, napít a mít se dobře. Ano, pojem „mít se dobře“ je značně relativní, ale prázdný žaludek se hlásí o svoje u každého jedince téměř stejně.
Rozlohy, kde se dají pěstovat plodiny, co potom slouží jako různé potraviny, a chovat zvířectvo, které skončí na talíři a nebo přímo v žaludku člověka, jsou omezené a pohříchu konečné. Ke zvětšení rozlohy se Země nafouknout nedá. Oceány a různá moře jsou už úspěšně vylovena a co v nich zbývá, je většinou nejedlé.
Jak nakrmit neustále přibývající hladové žaludky a nepřistoupit na radikální snížení populace, které by bylo nejjednodušší, ale asi neproveditelné? Jak se zbavit několika miliard hladových žaludků? Babo raď. A tak nám nezbývá než začít uvažovat o alternativních zdrojích potravy.
Podle úsloví „všechno už tu jednou bylo“ hodování na různém hmyzu je už po dlouhá staletí ustáleno v Africe, Střední a Jižní Americe a samozřejmě v Asii. V Severní Americe a Evropě se hmyz nepojídá a pro většinu populace to je fuj – fuj, i když to je ve většině zdroj kvalitního proteinu. Hodně záleží na přípravě a prezentaci této potravy.
Velice časté je fritování a smažení. Pokud bychom chtěli být „ortodoxní“ a chtěli i k přípravě pochoutky použít hmyzí tuk, tak to není problém, tento se získává z vypasených muších larev. Jednou z nejoblíbenějších a také nejvýživnější hmyzí stravou jsou na celém světě sarančata. V Izraeli jsou velice populární, zrovna tak jako v Číně. Většinou se podávají fritovaná a některá i vylepšená máčením v různých omáčkách, čokoládě a nebo medu.
Kdo někdy projížděl autem mračnem sarančat, tak si jistě vzpomene, jak tisíce rozpláclých tělíček na předním skle je učinilo v okamžiku neprůhledným a béžová „omáčka“ stékala dolů. Silnice se stala kluzkou, jako když namrzne, a je lepší zastavit a počkat, až se mračno sarančat přežene. A toho proteinu, co při tom přijde nazmar!
Následné pucování automobilu potom moc zábavné není. Béžová „omáčka“ má konzistenci sádla smíchaného s lepidlem, takže i po několika týdnech nacházíme v záhybech automobilu kousky tělíček, nožky a křídla sarančat.
Hmyz určený k jídlu se zpravidla nesbírá a nebo neloví, ale chová se na hmyzích farmách ve velkém. Navíc, „vyrobit“ takto 1 kg kvalitního proteinu s porovnáním výroby stejného hovězím a nebo vepřovým dobytkem zatěžuje prostředí daleko méně. Je prostě ekologicky více než přívětivější. Navíc, mimo kvalitního proteinu, hmyz obsahuje „mikronutienty“ jako železo a zinek.
Nepotřebuje tolik prostoru jako dobytek a vylučuje jen zlomek skleníkových plynů v porovnání s dobytkem. Co však hmyz umí daleko nejlépe, je vysoce efektivní přeměna krmiva na jedlou hmotu. V porovnání s hovězím dobytkem, z 1 kg krmiva dovede saranče vyrobit 12x více jedlého hmyzího proteinu než kráva jedlého hovězího proteinu. A některé druhy hmyzu potřebují mnohokrát méně vody ke zdárnému životu než hovězí dobytek, prasata a nebo drůbež.
Další atraktivní prvek je skutečnost, že hmyz jde chovat a hlavně krmit zbytky potravy jak lidské, tak zvířecí, které se většinou vyhazují či končí v kompostu a mnohý hmyz si pochutnává i na dobytčím hnoji a nebo zdechlinách.
Takže se nedivte, když budete cestovat někde v Asii a nebo v Africe a dáte si nudle a nebo rizoto, že na vás z misky občas vykouknou očička nějakého hmyzu. Patří to k věci. Mezi oblíbené dobroty patří velcí chlupatí pavouci – tarantule, škorpióni, mravenci, cvrčci, vosí larvy, různé housenky, stonožky a velké larvy nočních můr, jako třeba witchetty grubs, tradiční pochoutka australských domorodců.
Tyto macaté ponravy žijí zpravidla v kořenech akácií. Jedinci, kteří mají rádi syrová slepičí vejce, jen odkousnou ponravě hlavičku, kterou vyplivnou, a obsah těla vysrknou jako to vejce, jehož obsah chuťově připomíná. Ovšem hodit hrst těchto ponrav na pánev s rozpáleným tukem je osmahne tak, že potom chutnají jako vlašské ořechy, jak mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit. Navíc takové ponravy mají tu výhodu, že z pánve neutíkají jako jiný nohatý hmyz. Tento je jistější nabodnout na špejli, ponořit do bublajícího oleje a řádně ofritovat.
Takže proč si nepochutnat na nějakém tom hmyzu, když u Francouzů s chutí pořádají hlemýždě, šneky, plže a podobné delikatesy, že ano, a při tom pomoci vyřešit dilema, kterak nakrmit přelidněnou planetu.
Psáno 19. 06. 2016.