7.8.2020 | Svátek má Lada


AKVARISTIKA: Slavné útěky (3), příběh třetí - dokončení

23.10.2006

Ledový vítr jakoby vzbudil vzpomínky na včerejší večer. Při otevírání zámku u auta jsem se přistihl, jak pokradmu, přes rameno, otáčím hlavu a cosi vyhlížím. Jen lampa mě oslnila a slota záhy zahnala do auta. Sedím a ani si neuvědomuji mráz. Co mám dělat? Co podniknout? Byl to on, určitě to byl ten, co jsem si myslel. Ale ty oči! Ti pavouci ale…přece nemají červené… Moje ne zrovna titěrné tělo se s nečekanou obratností dalo do pohybu. Vykonalo několik podvědomých pohybů a já v mžiku odemykal obchod. Telefon! Řítil jsem se jako šílený do kanceláře a hledám v seznamu číslo. Ruce byly jako chvějící se list.

Zdlouhavé vytáčení! Sakra, prst přeskočil na voliči. Znovu. Obsazeno! Stojím se sluchátkem v ruce a v tu chvíli jsem si uvědomil co se se mnou děje. Tak moment! Klid a ještě jednou klid. Co blbneš?! Sám jsem se nepoznával. Mé chování se vydalo jinou cestou než obvykle a to se podepsalo i na mé bezradnosti. Klid, klid! Opakoval jsem nahlas. Prst se vydal na cestu po voliči čísel a já již o poznání klidnější seděl za stolem. "Haló!" Z obchodu se ozvalo volání. Trhl jsem sebou. "Haló, je tu někdo?"

Slyším kroky. Písek z posypu chodníku chrupal pod podrážkami příchozího. Ve dveřích se objevil strážník. Hrudník se mi sevřel i když jsme se znali. Jeho usměvavá tvář ale naznačila, že nepůjde o nic vážného. "Dobrý večer, vy asi máte dobré pojištění, že?" Zeptal se. "Vy jste ho viděl?!" Vyhrkl jsem nesmyslně, ovlivněn děním posledních hodin. "Koho?" Teď mi to došlo. "Ale nic." Zoufale se mi podlomil hlas. "Je vám něco?" Otázal se četník. "Já jen, že máte auto dokořán a nikde nikdo!" "Jé, já se asi zblázním. Jen jsem se vrátil zavolat a asi nechal dveře otevřené." Omluvám se. "No mně se neomlouvejte, ale dejte si na to pozor, poslední dobou se tady ztratilo několik aut." Řekl ještě, zasalutoval a odešel. Snad bych i to auto oželel, kdyby…, pomyslel jsem si.

Znovu vytáčím číslo. Konečně vyzvání! "Prosím?" Ozvalo se stroze. "Ahoj, volá ti jeden nešťastnej šéf akvaristiky." "No nazdar! Ty ještě žiješ? Já myslel, že tě sežral krokodýl. Co se děje?" Radostně mě přivítal přítel terarista, který celý život žije s pavouky. "Potřebuji nutně informaci." Hovořím překotně. " Jde mi o Theraphosu. Má červené oči?" "Proboha, jak tě tohle napadlo? Počkej, já teď hned…Musím se podívat ale myslím…jó, myslím, že jsem viděl takovýho obra a měl je skořicové. Na co to..." "Ne, červené!!!" Křečovitě jsem vyhrkl.

"Co je ti?" Ozvalo se starostlivě ze sluchátka. Musím se ovládat, pomyslel jsem si. "Hele, já prostě potřebuju vědět, jestli má nějakej hodně jedovatej, velkej, hnědej sklípkan červený oči! Ale červený rozumíš?! Svítivě červený! Ne skořicový ani růžový, ale červený, červený jako rubín!!" Ticho. "Po chvíli se ozvalo: "Jó kamaráde to je i docela možný, ale u pavoučků nikdy přesně nevíš..., ale proč…" Zbrkle jsem položil sluchátko. Ruce se mi chvěly. Co dál, co dál?

Další dny se pro mě staly utrpením a pozoroval jsem na sobě psychické změny. Ty změny byly tak markantní, že si jich pochopitelně všimla i moje žena. Nejdříve jsem jí nechtěl dělat starosti, ale nakonec se to již nedalo vydržet a tak jsem se svěřil. "No potěš tě…!" Řekla a dívala se mi bez pohybu do očí. Pravou rukou mi téměř něžně upravila vlasy a po chvíli řekla nahlas to, co se mi honilo hlavou a co muselo zákonitě následovat.

Dočasné uzavření obchodu a deratizace celého domu služeb! Operace zvící motostřelecké divize! No co, bude alespoň konec toho trýznění duše. Nikdy bych neřekl, že je psychická újma tak náročná i po fyzické stránce. Byl jsem zcela vyčerpaný! Zlehčování nebylo na místě, vždyť mohlo jít docela dobře o život, ženský z tiskárny tam mívají často malé děti a ty si na chodbě hrají… proboha! Bylo mi zle. Hned zítra půjdu na úřad a oznámím co se stalo! Musím!

Po rozhovoru s moji ženou se mi ulevilo. Ne, že bych si již nedělal starosti, ale bylo tu řešení. Bylo sice neuvěřitelně složité a nákladné, ale bylo! Tu noc jsem se konečně vyspal a ráno odevzdaně odcházel do práce. Ještě ve dveřích mě manželka zastavila a podívala se mi do očí. "Neboj, zvládneš to jako vždycky. Bude to dobrý! Uvidíš." Dělá to vždy, vždy když vidí, že je mi ouvej a vždy to pomůže. Ony to prostě tak umí.

Cestou do práce jsem si připadal jako člověk, který nemá jiného východiska a jde se přiznat k hroznému činu. Postupně se mi vybavovalo, co se bude dít, až oznámím tu velkolepou novinu. Jistě vznikne petice za uzavření prodejny, budu pranýřován! Také bych nadával, protože uzavření živnosti je pro každého spojeno s problémy. A že jich tam je… Pane Bože!

Byl čtvrtek a venku se vyjasnilo. O to větší byl mráz. Na parkovišti před obchodem jsem vystoupil z auta a pod nohama zachroupal zmrzlý sníh. Několik kroků a vítá mě moje království. Ještě před obchodem mě ale pozdravila sousedka z květinové síně. Dnes čeká náklaďák plný zboží, jako každý čtvrtek. Mám se zmínit? Ale zatím ne, co když… Cvaknul zámek. Bublání vody v akváriích mě zklidnilo a příjemné teplo pohladilo. Vzpomněl jsem na ranní kávu. Vyčerpán a bez života se připravoval na ortel. Znova a znova prohlížím pozorně kouty v místnostech.

Sklad, kancelář, chodbu, přípravnu, prodejnu a jako každý den nic. Téměř automaticky se dívám za stojan s akvárii, do šuplat, pod pulty a už se zase hlásí to sevření na prsou, ten zoufalý a beznadějný pocit. Teď! Rozhodnutí padlo a já se najednou cítil osvobozen. Jdu! Zámek v prodejně zašramotil a vešla kolegyně. "Dobrý den! Nic?" Jako každý den se ptala již ve dveřích. "Nic, nic." Jako každý den odpovídám. U sousedky zavrčel náklaďák. Přivezli kytky, říkám si v duchu a oblékám si kabát. "Vy odcházíte?" Ptala se prodavačka. "Jdu to prásknout! Nedá se nic dělat. Musíme zavřít a…" Vysvětloval jsem, co nás v příštích dnech čeká. "No pane jo, to bude fuška." Bude, bude, odpovídám odevzdaně, ale nedá se nic dělat. Kolega se zrovna dobýval do dveří, když se to stalo.

Jekot, který tahal za vlasy! "Co to je?" Téměř zakřičela kolegyně. Šlo to z chodby. A znova: "Pane Růžičkóó, pane Růžičkóóó!" Znělo chodbou jako kdyby právě začalo hořet. Je to tady! Ať je to jak je to, je to tady! Proběhlo mi hlavou. Rozrazil jsem dveře na chodbu. Ze zadního vchodu květinovky vyběhla sousedka a spatřila mě, jak jí již jdu naproti. "Pojďte rychle!" Vzala mě za ruku a táhla do útrob prodejny s květinami. Tam odtud se ozýval ten neskutečný jekot.

V další místnosti se nám naskytl divotvorný obraz. Uprostřed stála prodavačka a ječela jako siréna při náletu. V jedné ruce držela koště a v druhé plechovou konvici na vodu. Okolo se povalovaly balíky svázaných kytek tak, jak je nosili z auta. Řidič náklaďáku utekl ven. "Podívejte, podívejte na tu potvoru, křičela na mně květinářka. To je mrcha, co? To teď vylezlo z těch kytek. Voni to dneska vozej bůh ví vodkaď a potom se divte! Můžete "s tím" něco udělat?"

Beze slov jsem se otočil a chvatně doběhl do kanceláře pro sklenici, v které jsem ho dostal. Ve vteřině jsem se vrátil a poklekl ke sklípkanovi. Sklenicí ho přiklopil a podstrčil pod ní kartónový papír z obalu, který se válel poblíž. "Zaplať pánbůh!" Oddechla si sousedka. "Vy jste ale šikula!" Mlčel jsem, v ruce držel sklenici s pavoukem a už už se chystal vysvětlovat.

Zaplať pánbůh, opakoval jsem si v duchu, zaplať pánbůh! Sklenici jsem podržel v úrovni očí a podíval se na pavouka. Jeho zářivě červené oči na mě upřeně hleděly a já znovu neměl zrovna příjemný pocit. Mlčet je zlato, napadlo mě. Nechal jsem si tedy čas na rozmyšlenou a tiše odešel do své kanceláře. Ve dveřích stáli moji kolegové a bylo na nich znát, že si oddechli též.

Co dodat. Rozhodně co dodat je. Tento příběh, ať se vám zdá jakkoli podivný, ještě podivněji skončil.

Ihned po odchytu jsem volal kolegovi teraristovi. "Přijeď, hned přijeď, něco pro tebe mám!" Lákal jsem ho na vějičku. "Jó kamaráde, za chvíli jedem s klukem do nemocnice na příjem, jde na mandle a potom musím ještě do práce!" Všichni máme starosti, pomyslel jsem si. Tak já ti ho večer přivezu ukázat." "Koho?!" Vyhrkl. "Aha, promiň. Mám toho sklípkana, to budeš koukat!"

Domluvili jsme se na večer a já položil sluchátko do vidlice. Jestli jste někdy zažili to, čemu se říká totální euforie, tak víte o čem píšu. Byla to ta nejhezčí služba, jakou jsem prožil. Ještě jsem zavolal domů, abych oznámil tu radostnou novinu a poděkoval ženě za útěchu. A vůbec jsem ten den děkoval kde komu. Jen sklípkana jsem měl neustále na očích. Víčko bylo po obvodu pečlivě omotáno izolepou.

Odpoledne se ale zatáhla obloha a z nebe se sypaly hromady prašanu. Vítr neustával a my jako vždy odcházeli z prodejny za tmy. Silná fujavice mi šlehala do tváře a sníh tento efekt ještě zesiloval. "Tak ahoj zítra!" Ahoj, ahoj. Kráčím k autu a dávám si velký pozor na to, abych po čerstvém sněhu neuklouzl. Jednou rukou pod kabátem přidržuji sklenici s pavoukem a v druhé klíče od auta.

Sám jsem byl zvědav, co mi o něm přítel Babouk, jak jsme mu mezi přáteli říkali, řekne. V pořádku jsem se dosmýkal k autu a po paměti odemkl. Bezděky jsem se přitom ohlédl přes rameno. "Cože?!" Vyhrkl jsem. Směrem ke mně se pohybovala postava. Hlavu v klobouku zaraženou mezi rameny, vlající plášť a po sněhu jako by plul. Ale to je přece…To snad není možný! To ne, ne, ne! Strnul jsem.

Podivná postava stanula těsně u mne. Přišlo to, čemu jsem se několik posledních dní bránil. Kolem podivné hlavy v klobouku se, tak jak dýchal, povaloval opar z jeho dechu a ten jeho pohled! Neskutečný, chladný, hypnotizující. Co bude!?

"Děkuji vám, moc jste mi pomohl." Řekl monotónním hlasem a natáhl ruku. Podávám mu láhev s pavoukem a bez jediné otázky říkám: "Prosím." Ač jsem se tomu bránil sebevíc, naše pohledy se setkaly. Do smrti na ten okamžik nezapomenu. Jeho tvář v sobě měla něco hrůzného. Červené, doslova rubínově svítivé oči blízko u sebe a nos téměř mezi nimi. Pod tím vším široká ústa obrostlá jakýmisi chloupky. Ale to přece není možný, to je přece…!? Byl jsem ohromen a zcela mimo sebe.

Vnímal jsem ale události tak, jak pokračovaly. S užaslým a nechápavým pohledem jsem sledoval, jak podivný muž odchází. Pod paží svíral sklenici s pavoukem a přikrýval ji pláštěm. Fujavice vrcholila a pouliční lampa celou tu scénu osvětlovala jako na tajemném jevišti. Divadlo po chvíli skončilo a i jeho klobouk, který byl tak podivně nasazen na jeho strašlivé hlavě, zmizel za zasněženými keři, které lemovaly parkoviště.

Po chvíli jsem se probral a celý ztuhlý odešel zatelefonovat příteli. Omluvil jsem se s tím, že mu to později vysvětlím. Ještě jeden hovor mě čekal. Vytáčím číslo. Ahoj, prosím tě, postav na kafe, už se na tebe strašně těším, jedu domů.

Doslov:

Jsem si ale jist, že jsem to pavoučí dobrodružství neprožil náhodou. Od toho dne mám podstatně větší vztah nejen k pavoukům, ale i ke všem ostatním zvířatům. Daleko víc jim rozumím, daleko víc se dovedu vžít do jejich pocitů i utrpení. Ten pohled, i když jsem se mu tolik bránil, ten pohled ve mně něco velmi důležitého zanechal. Byla to odměna a dar za moji "pavoučí službu".

Jiří Růžička


Vyzkoušeno: Jak zabodovalo pokračovací mléko Little Steps 2 u našich nejmenších?
Vyzkoušeno: Jak zabodovalo pokračovací mléko Little Steps 2 u našich nejmenších?

Podívejte se, jak u maminek, které navštěvují eMimino, a hlavně u jejich dětí dopadl test pokračovací mléčné výživy Little Steps 2 od Nestlé Baby.