Ono je to tak: labyrint, podle kterého dostali lezounovití lidový název, je vlastně rozšířená dutina žaberního oblouku, kde silně prokrvená sliznice umožňuje jemnými cévními vlásečnicemi vstřebávat atmosférický kyslík. Ale POZOR! U mnoha jiných ryb, např. u známých sumečků z rodu Corydoras, se doplnění kyslíku děje jinou cestou! Tam k tomu dochází v některých částech střev, jejichž stěny jsou též silně prokrveny a umožňují tak ze vzduchových bublin, které sumečci polykají, potřebný kyslík vstřebat.

Podobné chování ryb při lapání po vzduchu na hladině ale nepoučeného pozorovatele přivede k tomu, že tyto skupiny ryb chybně spojuje a říká jim současně čichavci, což není správné.

Dobrý pozorovatel vám ale potvrdí, jak někteří sumečci vypouštějí občas z konečníku malé bublinky. Je to v podstatě zbytek po bublině, která posloužila ve střevech jako zásobárna kyslíku. Tento akt je všeobecně u chovatelů pojmenován dosti přímočarým názvem….

Je zajímavé, že poslední zásah do systematiky Anabantidae, ji rozdělil na čtyři čeledi: 1.Anabantidae, 2.Belontiidae, 3.Helostomatidae, 4.Osphronemidae. Budete-li někdo potřebovat, napište si o jednotlivé rody těchto čeledí. Z praktického, akvaristického hlediska, ale zůstaneme u dělení, které bere v úvahu geografické rozšíření. Tedy dělení na asijské a africké labyrintky.

Lezounovití jsou blízce příbuzní s okounovitými, od kterých se liší právě svým přídavným dýchacím orgánem, labyrintem. Labyrintky žijí ve vodách chudých na kyslík a tak je můžeme najít v rýžovištích, v různých malých, vodních útvarech, například zatopených šlápotách větší zvěře, v loužích i ve vodách bahnitých.

Zajímavé u této skupiny oblíbených ryb je rozmnožování. Samci mnoha druhů staví totiž pěnová hnízda na různých místech a v různých hloubkách. Toto hnízdo je utvořeno mnoha tisíci bublinkami, které sameček ukládá tlamkou na jedno místo a vznikne tak jakási pěnová houba, do které potom ukládá jikry. Některým postačí volná a klidná hladina, jiní samci staví pěnové hnízdo pod listy plovoucích rostlin. Pěnová hnízda jsou ale též umísťována do různých hloubek. Např. pod list vodní rostliny. Některé druhy se třou do volné vody a jejich jikry se volně vznášejí na hladině. Děje se tak díky mikroskopickým kapičkám tuku, obsaženým na obalu jiker, které je nadnášejí.

Je velmi zajímavé pozorovat tření různých druhů labyrintek pod pěnovým hnízdem. Sameček mnohdy pronásleduje jikry vypuzené samičkou, které padají na dno akvária, bere je opatrně do tlamky a vynáší je na hladinu do pěnového hnízda. Tam je udatně brání proti vetřelcům.

Není výjimkou, když sameček po tření ubije samičku při obraně jiker. Je dobré s tímto počítat a samičku po tření odlovit. Je možné zařídit třecí nádrž také tak, že připravíme samičce dosti úkrytů v podobě plovoucích rostlin, či jiné dekorace. Lépe je ale samičku přece jen odlovit, protože u některých druhů samička doslova samečkovi "pod nosem" jikry ukrádá a cpe se jimi. Jikry labyrintních ryb se vyznačují tím, že jsou většinou velmi malé a taky takový je potom vykulený plůdek.

Tam potom nastává problém s jeho odkrmením. Většinou se s úspěchem používá jako první potrava čistá kultura nálevníků. (Návod na chov bude v pokračování o potravě pro ryby) Tou se plůdek krmí prvních 3-5 dní a po této době většina druhů přijímá čerstvě vylíhlou Artemii či živé, prachové krmivo. (Též v dílech o potravě)

Je velmi důležité vydržet u potěru krmit drobnou potravou, prachem, či umělou, i když se zdá, že plůdek je již dosti velký. Je to z toho důvodu, že v době od tří až čtyř týdnů (podle druhu)se u plůdku začne tvořit labyrint a v té době se mnoho rybek požitím velkého sousta zadusí.

Nemohu si dovolit, i když jsou tato povídání pouze informativní, opomenout uvést nejznámější zástupce lezounovitých.

Tak jako jsem u cichlid uváděl skaláru, u teter neonku, tak musím u labyrintních ryb uvést rájovce a betu. Jsou to ryby, které přečkaly v našich nádržích doslova staletí. Vždyť rájovec byl rozmnožen v Evropě již v druhé polovině devatenáctého století. Bylo to ve Francii. Když jsem poprvé před lety sledoval tření rájovců, seděl jsem na malé stoličce před akváriem a doslova hodiny se nemohl odtrhnout. Věřím pevně, že tyto ryby daly mnoha akvaristům impuls k dalšímu rozvoji jejich krásného koníčka. (Že, Mr.Tjf!)

Je dobré se též zmínit o malé náročnosti těchto chovanců na prostor. Nemáte-li mnoho místa pro větší nádrž a toužíte přec po akváriu, jsou labyrintky přesně ti chovanci, které si můžete bez problémů dovolit. Postačí zarostlé 40-50 litrové akvárium.

Na potravu nejsou nároční a postačí i kvalitní suchá potrava, i když stále platí, že živá je živá. Jsou to všežravci a tak krmíme stravou pestrou.

Vzpomínám si na jednu příhodu, která se stala naštěstí již v dobách dávno minulých. Tenkrát se akvaristé, když chtěli obohatit svou sbírku a chov, museli stát zločinci, pašeráky. Stalo se to tak, že v Berlíně, v hlavním městě NDR, byly akvaristiky, které čas od času prodávaly importované ryby ze zemí, o kterých se nám jen zdálo. Starší kolegové již měli zavedený, doslova konspirativní systém, který umožňoval sem tam nějaký ten klenot do republiky dovézt. Dělo se to tak, že kolegové, akvaristé z NDR, dávali echo našim akvaristům, kteří byli neustále v pohotovosti.

Zkrátka, když zatelefonoval nějaký německý akvarista našemu, že jsou ryby v prodejnách, jelo se! U nás v ČSSR, byl také podobný systém, ale mnohem více jaksi sektářský. Chci tím říci, že se k importům dostalo jen velmi, velmi málo akvaristů a do prodejen se v podstatě žádné ryby nedodávaly.

Začalo to již v noci, kdy jsme starou škodovkou vyjížděli s tím, že přespíme na hranicích u našeho kolegy, akvaristy, a hned ráno vyrazíme do Berlína. Nevím proč, ale od samého začátku akce jsem si připadal jako špión. Už když jsme přejížděli hranice do NDR jsem měl velmi podivný pocit kolem žaludku a to jsme ještě nic nevezli. Můj kamarád měl tenkrát již zkušenost, protože jel pro ryby již několikrát a já poslouchal celou cestu příběhy, které jsem nakonec znal z klubu.

Já si ale stále opakoval, že to přece není možné, že až tak daleko lidská hloupost nemůže dojít, byl jsem zkrátka příliš mlád. O co šlo? Šlo v podstatě o to, že akvarista prožije několik dní hrůzy z toho, jak jeho vysněné ryby nějaký uřvaný celník lije do kanálu a přitom ještě hrozí doživotním vězením. To se mimochodem mnohokrát stalo a můj "spolupašerák" vyprávěl dokonce příběh o tom, jak jeho přítele drželi na hranicích přes noc a vyslýchali ho jako zločince.

Ale když jsem na druhou stranu vah položil překrásnou rybí novinku, která by se mohla objevit v mém akváriu, neváhal jsem. V Berlíně jsme tenkrát opravdu nakoupili. Úžasné, viděl jsem ryby, které se mi zjevovaly pouze v mých knihách a snech. Pochopitelně byly také příznačně oceněny a tak jsem vybral dva druhy, které se mi zdály nej. Procházeli jsme ještě jinými prodejnami a viděli mnoho ryb, které pro mě byly neskutečně přitažlivé, ale bohužel již nedostupné.

Byl jsem tenkrát vděčen za to, že se mi dostalo této možnosti a ani si netroufl postěžovat. Po vyčerpávajícím pochodu Berlínem jsme nakonec sedli do auta. Držel jsem si na klíně dva plastové sáčky s pokladem. Všehovšudy to bylo deset ryb. Pět kusů sumečků z rodu Agamyxis a pět kusů labyrintek z rodu Ctenopoma. Oba druhy byly tenkrát u nás vzácné novinky a já bych za ně položil život. S tím jsme se blížili ke státní hranici. Ale čím více jsme se blížili, tím více jsem se přesvědčoval o tom, že "TO NENÍ PŘECE MOŽNÝ!", aby takovou krásu někdo vylil do kanálu.

Slunce sedělo jako koblížek v rozpáleném oleji na obzoru a my se přikodrcali na hranici. Kolega měl ryby ukryté v termosce na kávu a já, nemaje termosku jsem vymyslel geniální skrýš. Uvažoval jsem logicky, najde-li jeden sáček, druhý třeba ne a tak jsem je rozdělil. Sumce jsem nechal pod lehkou bundokošilí, jakoby ledabyle pohozenou na zadním sedadle a labyrintky se mi vešly do rukávu jakéhosi pracovního kabátu, který měl kolega pověšen u zadního okénka. Něco vám řeknu. Když jsme přijeli na hranici, ač před tím hrdina, klepal jsem se po celém těle. Nikdy bych tomu nevěřil. Nic jsme přece neprovedli… Představoval jsem si svoji popravu a jako její vrcholný bod bylo vylití MÝCH miláčků do odporně páchnoucí stoky!

Konečně jsme zastavili ve frontě a čekali na odbavení. Nikomu bych vám nepřál zažít to napětí. Ale jako optimista jsem si stále nepřipouštěl tu hrůzu domyslet až do konce. Zrzavý celník s velmi, ale velmi přísným obličejem natáhl ruku a my v domnění, že se nám snad povede to co řidiči před námi, toho totiž pustil bez problémů, jsme se již těšili, když tu nás nekompromisně natažená ruka celníka odkázala zajet na stranu, mimo jízdní pruh. Každý, kdo projížděl v tu dobu hranicemi ví, co to znamenalo. Důkladná a velmi nepříjemná prohlídka! Kolega pomalu zajel na stranu a jen jsem zaslechl z jeho úst proceděnou poznámku "A je to v …"

Představoval jsem jak utíkám přes protější kopec s dvěma sáčky pod trikem a jak mě na jeho vrcholu dožene kulka. Ale co ryby?! Vydrž, zněl příkaz zevnitř, VYDRŽ!

Seděli jsme a čekali na ortel. Celník volným krokem došel k autu a přikázal nám, abychom vystoupili. První, na co sáhnul byl onen pracovní kabát, který visel vzadu na okénku. No to snad není možný!? Jak to ví!? Myslel jsem si, ale bylo pozdě. V rukou se mu ocitl sáček s rybami a já málem omdlel. Onen druh se jmenuje celým jménem Ctenopoma ansorgei a každý, kdo ho zná ví o čem mluvím. Je to překrásně zbarvená rybka, která je obdařena nádhernými barvami.

Onen celník zvedl ruku se sáčkem do vzduchu a já zahlédl proti zapadajícímu slunci, jak se jejich barvy v lomu slunečního světla ještě více rozzářily. Ta chvíle trvala velmi dlouho. Kolega mluvil dobře německy, já každé desáté a tak jsem nemohl ani prosit, ani argumentovat. Pak se ale stalo něco, s čím jsme ani ve snu nepočítali. Kamenná tvář celníka jakoby ožila a nastala neskutečná proměna. Jeho oči se rozzářily a on se širokým úsměvem řekl: "Sehr schon!" (Velmi pěkné) Podal kolegovi sáček a ukázal velmi výmluvným gestem na silnici do Čech.

Co potom ještě řekl kolegovi, jsem se dověděl cestou na naši hranici. "Byl to akvarista a jen nám ještě popřál šťastnou cestu. Jó, a máme v pořádku dovézt ryby domů!"

Příště se dovíme něco o potravě.