AKVARISTIKA: Rybí omyl a tajemství s ponaučením

Vánoční čas mě přivedl ke vzpomínkám a pochopitelně i k těm akvaristickým. Za celý život jich mám ve skladu vzpomínek mnoho a datují se vlastně už od začátku mého života. První akvárium jsem fakticky viděl již více než před padesáti lety a byl to můj děda, který vlastně tenkrát spáchal můj celoživotní vztah k akvaristice.

Už coby capart sotva stojící na nohou jsem na Žižkově přihlížel, jak mává pod hladinou vody v Olšanském rybníčku babiččinou punčochou a loví plankton. Je to s podivem, ale dokonce si pamatuji, jak babička ještě týž večer hledala vyprané punčochy, které ne a ne najít…

Dnes je na místě rybníčku sice sportovní hala, ale když projíždím kolem, vidím rybník a u něj pod starou vrbou dědu s plácačkou, jak jsem síti na lovení planktonu kdysi říkal.

Příhod kolem akvaristiky bylo mnoho a myslím, že první moje veliké zklamání ze školního prostředí bylo vlastně také skrze ryby a všeobecný zájem o zvířata. Jako prvňák jsem téměř pominul dětskou literaturu a vůbec, pohádky byly tenkrát v rozhlase a dokonce už i v televizi a moji dospělí velmi brzy přišli na to, jak mě připoutat ke čtení. A tak začali kupovat knihy hlavně o zvířatech. Dostával jsem jich tehdy mnoho, zaváděly mě do báječného světa a hlavně mezi moje nejmilejší ryby.

Vše jsem pochopitelně s veškerou vážností biologa probíral s dědou a dostával tu nejlepší rybí školu. Jasně, že se tak dělo i při výkladu rybí anatomie při štědrovečerní večeři. Vzpomínám, jak bábinka hudrala, abychom alespoň na Vánoce už konečně dali těm rybám pokoj a bavili se taky o něčem jiném. Marná sláva, říkal děda, k hodině rybí anatomie jsou přece jen Vánoce nejvhodnější. Pravda, katedrou se stal prostřený štědrovečerní stůl, za ním děda coby lektor, já v roli žáka a chudák smažený kapr jako názorná pomůcka. Ovšem spojení takové přednášky s kulinářským zážitkem bylo geniální a dnes mi je jasné, jak to děda tenkrát myslel a co tím sledoval.

Ale k té škole: Bylo to zrovna po Vánocích a já byl vyzbrojen novou knihou o zvířatech. Dodnes si pamatuji, jak jsem hltal ty obrázky. Čtení jsem tenkrát ještě plně neovládal, ale měl jsem nejbáječnějšího tlumočníka a tím nebyl nikdo jiný než právě děda. Byl jsem mu neustále v patách a vláčel s sebou tu velikou a těžkou knihu. A co je to? A tohle? A hele tady je něco…? No myslím, že jsem mu dával co proto. Dnes chápu bábinku a hlavně ten její lišácký pohled, když nás sledovala a tak divně hezky se na dědu usmívala.

Pochopitelně, pln nových poznatků a doslova nabyt vědomostmi, jsem po Novém roce vyrazil do školy a vysvětloval svým kamarádům úplně vše o zvířatech a hlavně o rybě, která je větší než škola! To bylo něco.

Hned po začátku vyučování jsme měli debatu, při které se dětičky svěřují paní učitelce se vším, co o takových Vánocích v rodině dělají a co dostaly od Ježíška pod stromeček. Nadšeně jsem se hlásil jako o život. No a přišlo, co přijít mělo. Když jsem se konečně dostal ke slovu, povídal jsem samozřejmě o zvířatech. Po několika větách jsem byl ale jak jinak, než u ryb a hlavně u té největší, která je veliká jako škola a jmenuje se myšák.

Záblesk v očích paní učitelky mě měl varovat, ale nestalo se. Vůbec mě v té chvíli nenapadlo, že je zle. Zapáleně jsem vykládal, ale při dalším nádechu jsem byl tvrdě přerušen s tím, že nemám dětem povídat něco, čemu nerozumím a vůbec, že jsem na to vše ještě moc malý. Bez dalšího vysvětlení jsem byl posazen a debata se měla ubírat dále. To ale zasáhlo mou badatelskou dušičku a vyrazil jsem do litého boje. Dnes již přesně nevím, co jsem tehdy ztropil, ale bábinka musela do školy a dodnes netuším, co tam vlastně vysvětlovala. Tenkrát jsem to nechápal, vždyť jsem tu rybu v té knize přece viděl a dokonce vedle ní stál člověk a byl takhle malý!

Samozřejmě, že nešlo o rybu myšáka, ale o obrovitého savce plejtváka myšoka, ale dnes už také vím, že nešlo o zcela korektní zásah paní učitelky a já to dodnes nesu jako křivdu.

Vše tehdy až doma napravil děda a já od té doby vím, že tito obdivuhodní savci se rybám pouze podobají, protože tvar jejich těla je zkrátka pro život v moři výhodný. Jak jsem již napsal, děda byl zkrátka pašák! A tak nezůstalo jen u tohoto vysvětlení, ale tenkrát se mi zároveň dostalo i zasvěcení do velkého tajemství dospělých, že není vše tak, jak se zdá na první pohled. Konec konců, v životě jsem se o tom potom mnohokrát přesvědčil.

Přeji tedy všem Zvířetníkům, aby vždy rozpoznali klam od pravdy a holedbání a přetvářku od skutečnosti, protože si myslím, že je to v životě velmi důležité.

Hezké Vánoce přeje všem Jiří Růžička, mamča a Píšek. (Už se těší na košíčky!)