29.3.2024 | Svátek má Taťána


AKVARISTIKA: Rodiče mají také jen jedny nervy!

13.11.2006

Má to ale také několik velmi prostých, podzimních důvodů. Jedním z nich je velmi krásná, téměř duchovní činnost, kterou považuji již za tradici a kterou bych z pochopitelných důvodů nerad jmenoval. Zkrátka, dozrávají jablka… a proto nemám až tolik času na psaní, kolik bych potřeboval.

Jako kluk jsem měl jednu hlavní zálibu a tou byla zvířata. Jedno jaká. Kdybych potkal uprostřed lesa běsnícího jelena, šel bych ho pohladit a bylo by mi jedno, jak se v tu chvíli chová. Psi byli mojí kořistí a ač jsem byl žižkovské dítě, vždy se "něco" našlo, co stálo za pomuchlování. A tak se mi podařilo příležitostně domu donést různá zvířátka a rodiče se mnou zažili nejedno překvapení. Ten až neskutečně nekritický přístup ke zvířatům mám mimochodem dodnes a jsem proto šťastný.

Stalo se to v době, kdy se mé roky počítaly ještě na prstech jedné ruky a proto si to osobně pamatuji málo, i když…Ale znáte to, historky se tradují a tak jsem tento horror vyslechl z úst různých příslušníků naší rodiny v minulosti mnohokrát. Jedno je jisté, když to vyprávěla mamka, vždy měla na krajíčku a její ruka na prsou s proslovem, že tenkrát z toho měla málem smrt, vždy dokreslovala situaci.

Naše chalupa, tedy chalupa dědy a babičky, byla v nádherné krajině Lužických hor a patřil k ní poměrně velký pozemek, na kterém děda hospodařil. Já měl s bratrem tedy ohromný rádius pro dětské radovánky a protože bylo téměř na celý pozemek z chalupy dobře vidět, dalo by se říci, že jsem jako dítě prožíval i jakousi svobodu. Zkrátka, nebyl jsem stále okřikován stylem, "tam nesmíš", nebo "vrať se" a podobně! Byla ale jistá zákoutí, která byla jaksi tabu a kde jsem se mohl skrýt před zraky rodičů, kteří snad drželi službu a stále mě s bratrem z okna hlídali. Bylo to husté a poměrně rozlehlé křoví v koutu zahrady, kde jsem měl dokonalý dětský bunkr a kde se odehrávaly zakázané dětské hry.

Jeden rok byl nezvykle vlhký a pamatuji si, že se přemnožili na zahradě šneci. Zkrátka byli všude. To bylo něco! To byl objekt pro moje bádání a hlavně jsem pochopitelně vymyslel hned zoologickou zahradu a stavěl si u křoví neskutečnou ohradu z dřívek a mnoha jiných součástí co zahrada dala. V jedné ohrádce byli pruhovaní, v druhé zase jinak zbarvení. Bylo jich opravdu mnoho a byli všude. Já pochopitelně nutně, ale nutně potřeboval, aby se rodiče přišli do ZOO, jak jsem tomu říkal, podívat. Nebyl ale klasicky čas. Práce na záhonech a pozemcích se musely stihnout do dalšího deště a tak jsem budoval osamocen, protože starší brácha to po chvíli prohlásil za pitominu a šel kopat do balónu.

Na druhý den se obloha umoudřila a vysvitlo hřejivé slunce. Nádherná příroda si ještě pohrávala s brilianty, které vytvořila rosa na listech rostlin a já letěl rovnou od snídaně do ZOO. Ale kde nic, tu nic! No, myslel jsem si, že na mně přes noc počkají a v dětské dušičce byl žal a zklamání. ZOO sice stála, ale zvířátka se ztratila. No to víte, že jsem to vymyslel. Vzpomněl jsem si na knížku, kterou mi táta četl. Bylo to o indiánech, kteří se maskují a slouží jim k tomu bahno z louží v pralese. Měl jsem plán, který se mi zdál dokonalý. Předešlý den jsem si totiž všiml, že když přidržím chvíli šneka na ruce, přisaje se a zůstane klidně na ní, jako by se nic nedělo. Tričko jsem odložil u ZOO a vešel do pralesa. Bahna bylo všude dost. Po celém těle jsem se po vzoru indiánů pomazal a nevynechal ani kousek. Poté jsem vyrazil na lov!

Šneků jsem posbíral mnoho. Jestli píšu mnoho, tak to myslím doopravdy. Měl jsem je všude. Lezli mi po rukou, nohou, po těle a snad jsem jich měl i několik na hlavě. Můj plán byl jasný. Budu-li je mít na sobě, už mi neutečou a dokonce je budu moci ukázat konečně i rodičům. Radostně jsem se rozběhl k chalupě.

Teď vlastně nastává ten okamžik, o kterém vám chci podat svědectví a z kterého měla moje máma, jak vždycky říkala, téměř smrt.

Stalo se to, na co jsem jako malé dítě nemohl ve své hlavě ani pomyslet. Zkrátka, maminka když mě spatřila z okna, jak běžím a volám ji, málem zešílela. Byla svědkem, jak k ní běží její milášek, ale jaksi poraněný, celý umazaný a po těle s jakýmisi vředy. Zkrátka, nemohla v ten moment vše pojmout tak, jak to skutečně bylo. Mámy to vždy vidí jaksi jinýma očima. Až později jsem se dověděl, co se v chalupě odehrálo. Já slyšel venku pouze jakýsi zoufalý křik a v zápětí vylétla máma ze dveří a za ní babička.

Děda s tátou dělali opodál na zahradě a vyděšeni se též blížili. Máma se řítila po mokré trávě ke mně a volala abych vydržel. Zároveň ale volala i na tátu. Sousedi na zahradě stáli a zvědavě sledovali přes plot, co se vlastně děje u nás za hrůzy. Já byl v klidu a bylo mi jen divné, že se všichni o ty krásné milé šnečky tak začali zajímat. Trvalo to okamžik, než mamka poznala o co šlo, ale jak jsem již psal, pro ni těch několik desítek metů bylo tenkrát nepřekonatelně daleko. Brečela jako kdyby se něco stalo a já to nechápal. Táta s dědou se smáli a já šel, tak jak jsem byl se vším všudy do bazénu, který používal děda na zalévání. Brr, to byla ledárna.

Dopoledne bylo ale krásné. Pamatuji si, že jsem byl u kamen zabalený do deky a babička mi dělala ty nejlepší palačinky.

Jiří Růžička