Neviditelný pes

AKVARISTIKA: Příběh stařečka a malé rybky

30.10.2006

Jde totiž o to, že během chovatelské činnosti se akvarista seznámí s mnoha druhy ryb, se kterými stráví nějaký ten čas. Budu-li mluvit za sebe, choval a rozmnožil jsem za svoji praxi již téměř dvě stě druhů akvarijních ryb i jiných živočichů. Velmi důležité pro tento článek je ale to, že se ke každému chovanému druhu váže mnoho vzpomínek. Tanichthys albonubes

Je to ta část akvaristiky, která nejde opsat, koupit ani nijak jinak získat. Musí se prostě prožít! S každou novou chovanou rybkou se prožívá nové dobrodružství. Je to nádherné koření, které časem nabývá na vzácnosti a čím víc je vzácnější, tím víc Vám nedovolí tento krásný obor opustit.

Chtěl bych se vám svěřit dnes o vztahu jednoho starého pána k jedné malé rybce. Pro vědu i akvaristiku byla objevena v roce 1938 studentem, který měl to štěstí a dal jí dokonce i jméno. Tato rybka se jmenuje Tanichthys albonubes. Česky - kardinálka čínská. Jinak se jí také říká nepravá neonka, nebo starší název - Tanova rybka. Onen student se jmenoval Tan a objevil ji v Bělomračných horách. Jde o jižní Čínu, okolí Kantonu.

V každé knize se dočtete, že se jedná o rybku velmi nenáročnou, neproblematickou a doporučuje se začátečníkům pro své poměrně snadné rozmnožování. Kardinálka měří sotva pět centimetrů a je skutečně velmi krásná a nenáročná. Budete-li je chovat samostatně třeba i v menším akváriu, dočkáte se jistě i potěru. Tyto rybky totiž svoje mimina zas tak intenzivně nepronásledují a tak se často stává, že v hejnu plavou mimina i s rodiči.

Pochopitelně jde v tomto případě o náhodné výtěry a tak je počet mláďat nepatrný, ale jde-li o pohledové akvárium, bohatě to postačí. Zajímavostí je, že snesou poměrné nízké teploty a přes zimu se dají chovat i v teplotě pod 10° C. Má to svá pravidla, ale je to možné. Takto chované ryby jsou dokonce po zimě více plodné a intenzivněji vybarvené.

Tato rybka patřila též k mým začátkům a prožil jsem s ní mnoho krásných příhod. Nejintenzivnější je ale vzpomínka na mého přítele, stařečka, s kterým jsme často o této rybce hovořili. Trvalo to roky a až později si člověk uvědomí, jak se takový tvoreček, jako je nepatrná rybka, stane prostředníkem mezi dvěma cizími lidmi. Prostřednictvím Tanichthysky jsme se seznámili a později navázali přátelský vztah. Trvalo to roky.

Když se objevil v prodejně a já měl chvíli času, rád jsem ho pozval dál a v kanceláři jsme u kávy probírali vše nové kolem akvaristiky a hlavně o kardinálce. Postupně jsme si ale dokázali mezi řádky sdělit i jiné věci. Pomalu mi docházelo, že stařeček si potřebuje prostě popovídat. Důležité bylo to, že bylo o čem. Kardinálka byla prostředníkem a jakýmsi nosičem důležitých sdělení, která se postupně do našich čím dál důvěrnějších hovorů dostávala.

Dědulu, jak mu začali u nás v prodejně říkat, jsme měli všichni rádi. Vždy, když jsem ho spatřil přešlapovat v rohu prodejny u akvárií, bylo mi jasné, že si přišel popovídat. Byl to typ člověka, který by nikdy nikomu cizímu nezačal vyprávět o svých bolestech. Nakonec, spolu jsme se k jeho trápení dostali až asi po roce společných setkání. Bylo to právě prostřednictvím té malinké rybky.

Neměl nikoho. Neměl duši, se kterou by si popovídal a svěřil se. Ani to nešlo. Měl svoji ženu, kterou miloval a o kterou se sám staral. Trávil s ní veškerý čas. Sedával doma u její postele a vyprávěl. Ona si s ním ale popovídat nemohla. Nemohla reagovat na jeho výzvy a podělit se o bolest, s kterou oba žili. Byla již dlouhou dobu jednou nohou na druhé straně řeky. Byla v bezvědomí. Stařeček nesl tuto skutečnost velmi statečně a pamatuji si, jak se později zmínil, že měl možnost ji umístit do ústavu, ale nikdy by to neudělal.

Jeho rybky, to byla jeho veliká radost a když se o nich rozvyprávěl, jako by na chvilku na svůj těžký osud pozapomněl. Očka se mu chvílemi až šibalsky rozsvítila. Vyprávěl, že ten rod má již několik desítek let a chová několik generací.

Když jsem nebyl v prodejně, návštěvu mi většinou osobně oznámila žena. Když se jednoho dne objevila ve dveřích kanceláře, poznal jsem, že je zle. Jen mávla rukou a sevřela rty. Máš tu dědulu, řekla. Potom postavila konev s vodou na vařič a vrátila se do prodejny. Za okamžik se ve dveřích objevil stařeček. Z jeho tváře bylo jasné, že se stalo to, co se dříve či později stát muselo. Neměl kam jít, tak šel k nám. Ten den jsme dlouho povídali. Po jeho tvářích tekly slzy a hovořil o ženě. Muselo to ven a tak povídal.

Potom se delší dobu neukázal a já pro pracovní vytížení vzpomněl jen vzácně. Asi tak za měsíc přišel a v ruce držel plastikový sáček. "Přinesl jsem vám několik krasavců." Oznámil a pochlubil se s rybami.

Ještě dlouho k nám chodil, někdy jen tak, někdy s rybami, ale vždy připomněl, jak je to těžké. Bylo znát, jak velmi těžce nějaké skutečnosti sděluje, ale neměl jinou možnost. Měl již jen nás a ty ryby. Ono to není tak jednoduché vyslechnout starého pána jak s pláčem vzpomíná na ženu a říká jak se mu stýská. Měl jsem vždy dojem, že se za to stydí. Vždy ale odcházel jaksi osvěžen. Vypovídání a rozpravy o akvaristice mu daly alespoň na chvíli zapomenout na neúprosnou skutečnost. Jeho rybičky mu dávaly smysl dalšího žití. Dokonce si zařídil nové akvárium a rozšířil chov.

Když jsem ho viděl naposledy, povídal o své minulosti víc než jindy. Jeho vzpomínky sahaly hodně hluboko do dějin naší země a já jen zíral co všechno ve svém životě prožil a s čím se nikdy nesvěřil. Připadal mi klidný a vyrovnanější než jindy. Řekl že odjíždí kamsi na Moravu a že se jde rozloučit. Zjistil, že má kdesi příbuzné, o kterých ani nevěděl a tak, že se na ně jede podívat. Přinesl své ryby a nezapomněl připomenout, že je to jeho chov, který drží již třicet let, a že na ně mám dávat pozor. Když jsme se loučili, s úsměvem poznamenal, že se pro ně jednou vrátí.

Odešel a já ho víc nespatřil. Myslím si o tom všem své, již jsem to zažil. Vztah některých akvaristů ke svým chovancům je mnohdy až neskutečně osobní. Ať to bylo jak to bylo, v každém případě se tato malá rybička stala tím klíčovým tvorem, který umožnil komunikaci dvou lidí, kteří by si bez ní nikdy k sobě vztah nenašli.

Pochopitelně že dodnes tyto rybky chovám, ale nejsou to již potomci těch svěřených památečních. I když, kdo ví?

Je pozdě večer a já jdu zkontrolovat do líhně, zda je vše v pořádku. Zvláště jsem zvědav na jedno akvárium. Mám tam vytřené krásné ryby z rodu Tanichthys….

Foto: Tanichthys albonubes

Jiří Růžička


zpět na článek