Děti byly tehdy malé, Kačka ťapala coby malá roztomilá holčička a Kubu jsem vezla na golfáčku. Šli jsme na procházku po starém Brně i s mou maminkou. Na Václavské před Zverimexem mě zastavila paní a zeptala se: "Nechcete ryby?" Na můj nechápavý pohled dodala vysvětlení: "Koupila jsem tu dva černé skaláry a naše domácí ryby je nesnesou. A tady mi je nechtějí vzít zpátky. Tak si je vemte, tady je máte." S tím mi vrazila do ruky igelitový pytlík a odešla.

Zůstala jsem stát a zírala na dvě elegantní rybky. Moje maminka se potutelně usmála a řekla: "Půjčím ti flašku od okurek. Tak máš ryby. Teď už jen pořídíte akvárko, osvětlení, rostliny... to tě ty dvě rybky vyjdou hrozně levně." Na mou chabou námitku, že ryby jsme s manželem neměli a ani nechtěli, se zatvářila věštecky a dodala: "Kája to tak nenechá." Nevěřila jsem, ale měla jsem.

Navečer si nás můj muž vyzvedl a se zájmem si prohlédl dva krasavce v pětilitrovce. Cestou domů prohlásil, že v zavařovačce by se rybky trápily. A tak jsme ráno (byla sobota) odjeli koupit akvárium, vzduchování, osvětlení, rostliny, krmení... jen písek si hodlal nahrabat odpoledne na procházce v potoce. Dědeček ryby kdysi měl, takže jisté zkušenosti nepostrádal. Písek byl nahrabán a údajně se musel přepéct, aby se vydezinfikoval. Nevím, co v něm bylo, ale přestože byl několikrát propláchnutý, smrdělo to strašně. Bylo rozhodnuto přistoupit ke koupi akvarijního štěrku v hobby marketu.

Dvěma skalárům by prý bylo smutno a přibyly další rybičky. Přikoupili jsme i literaturu. Časem se objevilo další menší akvárium a malá nádržka - elementka - coby karanténa.

Jednou v létě jsme na dovolené navštívili Zverimex v malinkém městečku, kde vyprodávali ryby, jaké jsme ještě neviděli, a to za 5 -7 Kč za kus. Nakoupili jsme je, protože se jich chtěli zbavit, a část nám jich dali zadarmo. Na chalupě jsme sestrojili jakési vzduchování, ale ani tak část rybiček nepřežila.

Když jsme je dovezli do Brna, začali jsme zkoumat, co to vlastně máme. K našemu údivu jsme identifikovali dost drahé cichlidy a halančíky. Jenže se stalo, že z nedostatečně zakrytovaného akvária vyskakovali, takže jsem ráno došla na práh pokoje, obhlédla koberec a poslala manžela posbírat mrtvolky.

Část cichlid přežila a koupili jsme si další, tentokrát o dost dražší. To už jsme na inzerát investovali do dalšího velkého akvária, protože jsme se poučili jako většina lidí, že velké akvárium znamená překvapivě méně práce. Bohužel jsme pak s koupenými dánii přivlekli rybí tuberkulózu a většina akvária vymřela. Na tabulce s příznaky rybích chorob jsem i spávala a neustále hodnotila stav osazenstva: mají zježené šupiny? krvavé podlitiny? propadlé břicho? a co skřele? Neustále jsme tam nalévali nějaké léky, až nás to přestalo bavit.

S posledními rybkami odešla i naše vášeň pro exotické ryby. Akvárium jsme vydezinfikovali a nechali asi dva měsíce vyschnout. Nakoupili jsme na sádkách kazové zlaté karasy - mají např. nestandardní vybarvení nebo tvar ploutví. Jsou krásně barevní a ve velkém akváriu nadělají spoustu parády. Mají jen jednu chybu - jediné rostliny, které nesežerou, jsou umělé...

Ilustrační foto - Jiří Růžička