7.8.2020 | Svátek má Lada


AKVARISTIKA: Esperanto, válka a krásné barevné rybičky - (2)

25.9.2006 22:45

Najeli jsme s naší Barčou, tak se všeobecně říkalo naší avii, ještě dost kilometrů a konečně zastavili k odpočinku.

Další příhody z celkem zdlouhavé cesty by byly jistě použitelné v některém jiném článku, ale jelo se přece na slavnosti! Jestli jsem se zmiňoval, že o nás bylo v Polsku vždy dobře postaráno, tak to ale nebylo jen tak z čisté lásky. Celou pozornost jsme si vždy poctivě zasloužili a odsloužili. Již v Poznani se k nám přidal náš přidělený zástupce, manažer, který se postaral, aby se naše skupina náhodou ani minutku nenudila. A musím napsat, že se staral velmi. Tam jsem také poprvé v životě zažil trému, o které někteří hudebníci mluví jako o svazující. Co se stalo? 23ryby

Již před Poznaní, ještě než jsme se s našim průvodcem setkali, jsme pojali podezření na nějakou kulišárnu, protože několik kilometrů před městem byl na silnici tučný bílý nápis. Byl to název naší skupiny. Myslím si, že to někdo z nás dokonce vyfotil, ale bylo to rozhodně milé. Po roce…Zkrátka náš polský manažer nám připravil asi překvapení, říkali jsme si. Já ho pojmenoval Tadeáš. Nejmenoval se tak, ale od té doby se mu jinak neřeklo. Dodnes opravdu neznám jeho pravé jméno.

První náznak něčeho podezřelého nás zastihl při příjezdu do města. U silnice byl transparent a na něm opět tučně, ale již zcela profesionálně vyobrazen název naší skupiny a pod ním tučná šipka. Nervozita nás začala nabádat k opatrnosti a s napětím jsme postupovali podle několika takových nápisů a šipek a blížili se tak k centru. Lidí přibývalo a my se již nemohli plynule pohybovat. Naše auto bylo opatřeno plakátem skupiny a tak lidé chvílemi mávali a cosi volali. My mlčeli a jen zírali. Jako překvapení se nám to už vůbec nezdálo, ale netušili jsme, co se vlastně bude dít. Tak trochu jsem si připadal jako odsouzený středověký lump, kterého špalírem vezou na veřejnou popravu.

Barča se zastavila před náměstím a nemohla dál. V tu chvíli ale zahoukala policejní siréna a před autem se objevil policista na motorce. Zároveň se ozvalo bouchání na kapotu a my viděli našeho usměvavého manažera, jak se snaží dostat k nám do auta. Otevřeli jsme dveře. Tadeáš vstoupil a rychle za sebou zavřel. Kde jste?! Za půl hodiny hrajete! Vychrlil ze sebe a až teď nás začal srdečně zdravit. Pěkně podle řádů, jednoho po druhém, vždyť jsme se rok neviděli! Nato se vyklonil z okna a dal pokyn policistovi. Ten zapnul znova sirénu a vedl naše auto opatrně dál. Po chvíli nám to vše došlo.

Kdo jste byl v Poznani na náměstí, jistě mi dáte za pravdu, že nepatří zrovna mezi ty nejmenší. Bylo plné! Bylo plné jásajících lidí, kteří měli nad hlavou ruce a prostě vyváděli. Naše plakáty visely všude kolem a tam, vedle kostela, kde měl být střed náměstí, stálo improvizované pódium z několika vozů. Jako za Žižky, pomyslel jsem si. Až teď jsem si všiml naproti pódiu jakési věže, na které…proboha to jsou televizní kamery! On se zbláznil! Otočil jsem se a zvolal: "Tadeáši !?" Upřímný výraz v jeho obličeji a ústa od ucha k uchu mne ale odzbrojila. Co se dělo další dvě hodiny popisovat již nebudu. Zkrátka vyšlo to a předznamenalo to tu nejskvělejší šňůru.

Abych se ale příliš nevzdálil tématu. Třetí či čtvrtý den jsme se po mnoha koncertech konečně dostali do Plocka. Tady začíná příběh, který, když to malinko nadsadím, mohl ovlivnit celou naši cestu.

Stalo se to hned ten večer, co jsme do Plocka přijeli. Jestli si někdo myslí, že jezdit po zemi a koncertovat je zábava a povyražení, tak se prostě mýlí. Kdo to zažil dá mi za pravdu, že to je prostě dřina. A jak jsem se již zmínil, náš Tadeáš nás opravdu dokázal využít! Hráli jsme tři koncerty denně a pokaždé jinde. Je třeba dodat, že organizačně to měl vymyšlené dokonale.

Tak že, pozdě odpoledne jsme přijeli na ubytovnu do Plocka a bylo nám oznámeno, že hrajeme až druhý den dopoledne. To abychom si odpočinuli. To oznámení nám v tu chvíli připadalo jako největší odměna!

Po dokonalé koupeli jsme se rozmýšleli co dál. Někdo měl své představy a někdo ještě ne. Já ale věděl! Oznámil jsem, že se vrátím včas a vypadl co nejrychleji z ubytovny. To proto, abych dříve nepropadl různým lákavým návrhům a svodům! Měl jsem totiž jednu velkou slabost. Vždy, když jsme vyjeli s kapelou do ciziny (ono to nebylo zase tak často) a náhodou měli večer volno, procházel jsem se neznámým městem. Tedy staré domy, uličky, dvory… a čím starší, tím lepší. Moje fantazie v těch chvílích pracovala na plné obrátky a děly se věci!

Šel jsem po břehu mocné řeky Visly a vzpomínal na svého kamaráda ze školy, který nám hrál na klavír vždy před hodinou zpěvu skladbu "Ó Vislo má".

V zamyšlení jsem prošel kolem jakýchsi rezavých sloupů a došel k uličce, která vedla od řeky mezi domky a zahrady. Už byla téměř tma a jen několik pouličních, dá-li se to tak nazvat, lamp spoře osvětlovalo cestu přede mnou. Vítr si pohrával s širmy a jejich skřípavý zvuk se zarýval do citlivých částí mozku a chvílemi tahal za vlasy. Nevím, ale možná toto byly ty chvíle, pro které jsem vycházel osamocen do neznáma. Šel jsem teď již kolmo na proud řeky, minul zahrady a blížil se tak do středu města. Temné a mocné dunění Visly pomalu sláblo.

Ulička, prozatím travnatá, se měnila v úzkou dlážděnou cestu mezi téměř zchátralými řadovými domky. Jak se ale moje kroky vzdalovaly od řeky, na domech přibývala patra a já jako bych se vracel do historie. Cesta pana Broučka…, napadlo mě. Stanul jsem v místě, kde se stará dlažba dělila na dvě cesty. Jak se rozhodnout? Nikde nebyl žádný život! Nikdo nešel na procházku se psem.

Ale v tu chvíli si mé oči povšimly jakéhosi černého otvoru v domě přede mnou. Byl to rohový dům, který cestu rozděloval a v jehož čele zel tmavý průchod. Pamatuji si, že pocity, které se mi vkrádaly na mysl, nebyly moc příjemné, ale ta zatracená zvědavost. Z otevřeného okna nad průchodem se linulo slabé žluté světlo, které slabě oslňovalo a zabraňovalo tak ve výhledu do černě otvoru. Cinkání příborů do ticha noci mě zklidnilo. Vítr v ulicích mi byl v tu chvíli snad jediným společníkem a z dáli se připomínal proud staré řeky.

No co, nakouknu a půjdu dál. Došel jsem až k průchodu a chvíli zaváhal. Jak se ale mé oči přizpůsobovaly temnotě, zahlédl jsem za temnotou slabé světlo. To rozhodlo! Krok, dva. Z temné chodby bylo cítit vlhko a chlad. Mé nohy opatrně hledaly pevný podklad a krok za krokem postupovaly dál do neznáma. Pod podrážkou zavrzal písek. Srdce mi bušilo. Na konci průjezdu jsem zjistil, že se ve dvoře za průjezdem docela dobře orientuji. Dvorek byl spoře osvětlen.Ale nic zvláštního ani pozoruhodného tam nebylo. Nohy se automaticky daly na ústup. Už už se dávaly do pohybu, když tu dostaly povel stát! Mozek vyslal jasný příkaz. Oči spatřily cosi, co obrátilo sled událostí.

Něco důvěrně známého a uklidňujícího. V okně vedle jakési kůlny, která byla přilepena na dům, jsem zahlédl známý obraz na stropě pokoje, jehož světlo osvětlovalo dvorek. Bylo to vlastně z boku nade mnou. V prvním patře se na stropě vlnil světelný odraz vlnící se vody! Světlo v místnosti bylo docela intenzivní a tak bylo jasno! To musím vidět, je tam akvárium a ne jedno! Zazvoním prostě u dveří a ….a co? A nic. Nikdo mě tu nezná a ani mi nebudou pořádně rozumět. Co teď. Jak se ale mé oči rozkoukaly, viděl jsem docela snadný přístup ke střeše kůlny po zemi.

Vedl k ní svah, který se šikmé střechy téměř dotýkal. Vystoupil jsem na ni, otestoval pevnost a po ujištění, že se neprobořím, jsem opatrně postupoval až k oknu. To, co jsem spatřil mě ohromilo. V místnosti bylo mnoho akvárií a dokonce byl slyšet známý bublavý zvuk! Je to líheň! Zajásal jsem a rukou se podržel parapetu, abych lépe viděl. Již jsem rozeznával určité druhy ryb a říkal si, že to má kolega v pořádku. Moc se mi líbily jakési živorodky, které nebyly zcela obvyklé. Celý svět se v tu chvíli soustředil a smrskl do jediné situace, do chvíle, kdy mé oči spatřily za sklem samé krásné, barevné rybičky.

Nevím kolik minut jsem tak zíral. Jako bičem mě najednou probral ostrý zvuk a zrovna tak ostré světlo. Někdo neskutečně ječel pode mnou na dvoře a šajn z baterky mě oslnil. Několik oken se rozsvítilo. Z protějších dveří vyběhla postava a držela v ruce jakousi mačetu. Teď jsem si uvědomil, v jaké situaci se vlastně nacházím. Proboha, teď mě zastřelí! Už zase! Nastal zmatek a na dvorku se již objevilo více lidí.

Pokřikovali na mně a cosi výhružně volali. Já, abych zklidnil situaci jsem volal, že se jen dívám na rybičky. No, zaprvé mi nerozuměli a nakonec, ani by nevěřili. Pode mnou bylo již asi deset lidí, ale kupodivu nebyli nijak divocí. Po krátké chvíli jsem pochopil proč. Ozvala se siréna. Netrvalo ani dvacet minut a já seděl v jakési škaredé místnosti za zamčenými dveřmi. Bez pasu, protože jsem pochopitelně z ubytovny "vylít jako kominík", jak říkala naše babička.

Mohl bych pokračovat dále, ale to bych se dostal do zbytečných podrobností. No zkrátka je to tak, že byť v dobré víře někdy uděláme věci, za které můžeme sedět za zavřenými dveřmi.

Nakonec dopadlo vše jak mělo. Při našich koncertech stáli u pódia pozvaní policisté, ano zrovna ti, kteří mě vyslýchali a při odjezdu jsem si odvážel nádherné živorodky Poecilia nigrofasciata. Tenkrát ještě poměrně málo známé. Ale blížila se státní hranice…..

Protože ale nemám rád otevřené konce, napíšu, jak to dopadlo i tam.

Pochopitelně, že na hranici stál Napoleon! Byl v dobrém rozmaru, protože si myslel, že dostane pivo, ale nedostal nic, protože pivo došlo! Rozpřáhl tedy ruce, usmál se a na kolegu basáka mimicky namířil prst. Byl si moc dobře vědom co se mohlo stát, bylo mu to vidět na výrazu tváře. Ukázal na samopal, zavěšený ledabyle na rameni a pohrozil na něj prstem. Po chvíli jsme uháněli již po českých silnicích a těšili se na české pivo!

Jiří Růžička