29.3.2024 | Svátek má Taťána


AKVARISTIKA: Akvaristika a konspirace

14.8.2006 21:44

Historie mnoha úspěchů českých akvaristů byla tak svázána i s mnohým dobrodružstvím. Promiňte mi malou úvahu, ale myslím si, že také právě proto naši akvaristé slavili s chovem, i problematických druhů ryb, úspěchy. Bylo to zkrátka v tom, že když už se do českého akvária dostala nějaká ta novinka z vodní říše, akvarista pro ni dokázal obětovat cokoliv. Mnohé z toho, co budete číst dodnes nechápu a nikdy už nepochopím, ale zůstalo to ve mně jako velmi pikantní příhoda z dob dávno minulých. ryby1

V tu dobu jsem se zrovna poprvé pokoušel rozlousknout tajemství odchovu jednoho z klenotů, který se v akváriích vyskytuje. Jednalo se o tetru konžskou, Phenacogrammus interruptus. Je to zhruba deset centimetrů veliká africká characida, krásně podélně zbarvená zlatozeleně modrými pruhy s neónovým efektem. Toto zbarvení vynikne zvláště při dopadajícím slunečním světle, které mají tyto ryby velmi rády a při kterém se i vytírají. Pro úplnost ještě dodám, že žijí pouze v řece Kongo. To není ale pro náš příběh důležité.

Rychlé šípy, agent 007 a tetra konžská
Tenkrát jsem navštívil přednášku v Národním muzeu. Jednalo se o halančíky a byla velmi zajímavá. Ale znáte to. Košile bližší kabátu. Zrovna v tu dobu jsem neměl myšlenky na nic jiného, než na konga. (Tak se mezi akvaristy těmto rybám slangově říká.) Po přednášce jsem náhodou odcházel stejným směrem k domovu se starším kolegou a bavili jsme se pochopitelně o kongách. Byl mimopražský a mířil na hlavní nádraží. "Já mám taký konžácí, ale ještě sem je neuděál!"

Daleko víc než jeho přízvuk mě zaujal obsah jeho sdělení. Do odjezdu vlaku zbývalo více než hodinu a tak si dovedete představit, o čem že jsme vedli na nádraží celou tu dobu řeč. Ani jsme nezaznamenali, že nádražní rozhlas oznámil příjezd vlaku na pátou. Doslova v poslední chvíli jsem pomohl svému příteli do vlaku. Celou tu dobu jsme ale povídali. Těsně před hvizdem výpravčího můj kolega, již ze dveří vlaku, pronesl osudovou větu: "Jó a prej jsou už taky červený!" Ten pocit jsem znal. Sevřel se mi hrudník a mozek začal pracovat na plné obrátky. Co teď?! Vlak se dal do pohybu a já dál jednal již jen instinktivně. Naskočil jsem do vagónu a přibouchl za sebou dveře. "Co jé, kam jedéš?"

Nebyl to ode mě žádný hrdinský čin, protože jsem věděl, že vlak zastaví ještě na dalším pražském nádraží, ale ta informace se nedala jen tak přejít. Během těch několika minut jsem zjistil, že jeho švagr je také akvarista, ale že to nebere zas až tak vážně. Jezdí ale na montáže do Berlína a tam u jakéhosi kolegy akvaristy viděl údajně červenou kongotetru. No považte! To byla informace, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Nejen, že jsem v poslední době kvůli kongáčům téměř nespal, ale že existuje též červená forma, či podobný druh červeně zabarvený, jsem nikde ani nečetl ani se o ní nemluvilo. Cítil jsem, že bez červené kongotetry nemohu dál žít. Během dalšího měsíce jsem zorganizoval cestu do Berlína i s kolegou a jeho švagrem. Tedy švagr byl zrovna na montáži tamtéž a tak nás měl na určitém místě v určitou dobu čekat.

Den "D" nastal. Večer před odjezdem jsem pochopitelně nemohl usnout, dlouho jsem ještě jednou prohledával všechny mé odborné knihy a do čtvrté hodiny ranní jsem se vlastně jen tak převaloval. Konečně! Moje Škoda 1000 MB vyrazila od domu na pražském Žižkově. Kolegu jsem měl vyzvednout v šest hodin v jednom městě na severu. On na mně sice čekal, ale se ním také špatná zpráva. Jeho švagr byl odvolán do jiného německého města s celou partou k jakési havárii. Tenkrát ještě zdaleka neexistovaly mobilní telefony a kdo chtěl telefon normální, musel mít dost dobré známé, nebo hodně peněz….

Nemohl jsem se to tedy nijak dovědět. Nakonec, můj přítel akvarista se to sám dověděl až minulý den. Švagr mu telefonoval do podniku. Prokázal ale poctivého ducha tím, že kdybychom přeci jenom chtěli vyjet, smluvil nám s přáteli z Berlína schůzku v jedné restauraci a vysvětlil cestu. Vůbec nešlo v tu chvíli o to zda jet či ne! Plán byl jasný. Moje myšlenky se ale ubíraly jiným směrem. Já sám jsem němčinu ovládal velmi špatně. "Domluvíš se německy?" Zeptal jsem se kolegy. "Ani ťuka!" Oznámil mě známým přízvukem rozhodně. "No co, na koukání němčinu nepotřebujeme." Řekl jsem a po této krátké poradě jsme vyjeli vstříc dobrodružství.

Na hranicích jsme byli brzy ráno a tak na nás celníci měli dost času. Po krátké prohlídce auta se najednou vysoký, přísný úředník zeptal za jakým účelem že to do Berlína jedeme. "Nóó za babama né, hehe!" Ozvalo se ze sedadla vedle mě. Zesinal jsem. Pohled celníka si dodnes pamatuji. "A je po červenejch!" Pomyslel jsem si. Zachránil jsem to ale omluvou.

Další cesta proběhla celkem v poklidu a tak jsme již dopoledne stanuli před onou restaurací v Berlíně. Měli tam čekat dva kolegové, akvaristi. První problém byl na světě. Jak je poznáme? Jak se doptáme? Nebylo to ale zdaleka tak zlé, jak to vypadalo. Vešli jsme dovnitř a chvíli se rozhlíželi. Naštěstí bylo téměř prázdno. U stolu poblíž vchodu seděli tři hosté a pozorně si nás prohlíželi. Vlastně mi to hned napadlo, protože nikdo další podobný v restauraci nebyl. Zmátlo mě jen, že byli tři. Vtom se jeden z nich zvedl a mířil k nám. Oddychl jsem si. Teď se pozdravíme, oni zjistí, že neumíme mluvit německy a odvedou nás do bytu s akváriem, kde už jistě čeká ten zázrak... Jak jsem se ale mýlil!

Následovalo několik trapných chvilek, ale protože moje touha po vědění byla daleko větší než ostych, začal jsem komunikaci po svém. Po chvíli jsem si uvědomil, na co všechno se dají použít naše končetiny. Asi tak po hodině více či méně úspěšné komunikace jsme dohodli mimo jiné, že já se půjdu ještě s dvěma německými kolegy podívat na ryby a můj přítel zatím počká v restauraci se třetím hostem. Bylo mi to sice divné, ale byl jsem rád, že jsme se vůbec dohodli. Kolega mávnul rukou řka, že se potom vystřídáme. Vyšli jsme z restaurace, minuli asi dva bloky domů a vešli do průjezdu. Od té chvíle, až do našeho odjezdu zpět domů, se udály věci, které jsem dodnes nepochopil a myslím, že už nikdy nepochopím. ryby2

Asi tak v půlce průjezdu jsme došli k malým kovovým dvířkům, které jeden z mých společníků odemkl. Dveře zaskřípaly a já se musel hodně předklonit, abych mohl vejít. S nepříjemným bouchnutím za námi dvířka zapadla. Ocitli jsme se před schodištěm a šli po něm snad až do nebe. Potom schodiště končilo a my stanuli před chodbou temnou jako hrob. Další odemykání dveří, další nepříjemné bouchnutí. Půda byla neskutečně rozlehlá a na jejím konci další zamknutá dvířka. Tentokrát dřevěná, ale o to bytelnější. Za nimi nekrytý prostor, jakási terasa. Začínalo drobně pršet.

Z terasy vedl dlouhý žebřík do štítu protějšího domu, který byl o poznání vyšší než ten z kterého jsme stoupali. Já pochopitelně cítil, že něco není v pořádku, ale co teď? Zeptat jsem se nemohl a tak mě nezbývalo, než postupovat touto krkolomnou a nevysvětlitelnou cestou dále. Po mnoha minutách a různých schodištích jsme stanuli na jakémsi dvorečku. Já se cítil jako hrdina z Foglarových románů o Rychlých šípech. Jenže jsem byl několik set kilometrů od domova s úplně cizími lidmi, s kterými jsem se nemohl ani domluvit!

Když jsme lezli přes zídku na druhou stranu dvorku, nevydržel jsem to a výmluvným gestem jsem pokynul na kolegu. Udělal rukou jakýsi uklidňující pohyb a naznačil, abych ještě počkal. Další schodiště, další půda. Cestovali jsme již minimálně půl hodiny. Největší překvapení na mně ale čekalo v dalším domě. Ocitli jsme se opět na jakési terase, kde jsem slyšel přes domy rachot aut z ulice, ale výhled byl pouze na dvory, které byly rozděleny zdmi. Ocelové schody vedly na jeden z nich. Tam v dřevěné kůlně jsme se sešli s několika velmi divnými lidmi.

Zdaleka nebyli oblečeni ve vycházkovém a už vůbec nehovořili přátelským tónem. Stál jsem tam jako náhodný pozorovatel a byl velmi zvědav, co se bude dít. V té chvíli jsem již na červená konga téměř zapomněl. Kde byly Rychlé šípy?! Teď již jsem byl agent 007, ale nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděl proč! Po chvíli dohadování, kterému jsem pochopitelně nerozuměl, se jeden z "kravaťáků" obrátil na mně. Ten tón jsem znal z válečných filmů. Řval na mně tou nepříjemně akcentovanou němčinou, jako kdybych mu právě zastřelil bratra. Jeden ze dvou mých společníků na něj velmi zle pohlédl a zřejmě ho dosti nevybíravě oslovil. To slovo jsem si snad jediné pamatoval. Dnes již vím co to je, ale z pochopitelných důvodů ho zde nebudu uvádět.

V té chvíli jsem mohl čekat cokoliv. Moje vědomí bylo zmateno a nervy povolily. Vypadla ze mne jen tři česká slova.. "Já vám nerozumím!" Zařval jsem. Najednou bylo ticho. Byl to až neskutečný obrat. Chvíli se po sobě všichni jen koukali. Potom beze slova jeden z "kravaťáků" sáhl do náprsní kapsy jakéhosi tmavého kabátu, vyndal papírový balíček a podal ho jednomu z mých průvodců. Tím vše skončilo.

Po další půlhodině krkolomného cestování, jednu chvíli jsem dokonce nad sebou slyšel dunění z rušné ulice, jsme se dostali do malého půdního bytu, kde na dřevěné skříňce stálo asi tak stolitrové, rámové akvárium. Stanuli jsme před ním a kolega akvarista teď vítězoslavně pokynul rukou a přistavil k akváriu nízkou stoličku. Byl jsem zmaten, sedl si na štokrle a zahleděl se do akvária. Kolegové si mně pozorně prohlíželi. Vtom jeden z nich řekl: "Rot kongotetra". Červená kongotetra.

Nebyla to červená kongotetra, nebyla dokonce vůbec červená. Tu rybu jsem znal. Byla vzdáleně kongotetře podobná, dokonce pocházela také z Afriky. Jediné co na ní bylo červené byla oční rohovka. Tak, jako to známe u mnoha jiných druhů ryb. Jednalo se o málo známou, ale také krásnou rybu s názvem Arnoldichthys spilopterus. Již tehdy měla český název - tetra červenooká. Já ji do té doby v reálu neviděl, ale s jistotou jsem ji poznal. Výmluvným gestem jsem naznačil, že se nejedná o kongotetru a na kousek papíru jsem jim napsal latinský název.

Nebudu popisovat co se dál stalo. Jen to, že jsme normálně domem po schodech sešli na ulici a za půl hodiny jsme došli k oné restauraci, kde na nás čekal můj přítel. Byl sám a moji dva němečtí společníci se také rychle rozloučili. Čekalo mě mnoho vysvětlování. Musel jsem odpovídat na otázky, které jsem neuměl zodpovědět, měl jsem též vysvětlit, proč jsem se vrátil až za téměř čtyři hodiny. Mnoho věcí jsem zamluvil už proto, že jsem se v nich sám nevyznal.

Nikdy jsem se to nedověděl, ale velmi mě v tu dobu zajímalo, u jaké firmy a co vlastně dělá švagr mého přítele akvaristy. Jedině tam totiž mohl být klíč k té záhadě. Mnohokrát jsem se zajímal, kdy přijede z montáží onen švagr, mnohokrát se mi dostalo jen částečné odpovědi. Nikdy jsme se nesešli a tak to vše zůstalo, až do dnešní doby, mým nevysvětleným tajemstvím. (Foto nahoře: Phenacogrammus interruptus, foto dole: Arnoldichthys spilopterus)

(Moje žena právě prohlásila: "Tohle až si přečte Tojefuk, tak ho z toho klepne!")

Jiří Růžička