Patřím mezi ty, pro které je Svátek práce zejména volným dnem. Pravda, coby dítku školou povinnému i nepovinnému mi bylo nakázáno do prvomájových průvodů chodit, ale coby dospělý zaměstnanec jsem se tomu vždycky dokázala vyhnout. Oslavy Svátku práce byly a jsou pro mě zprofanované, pevně spojené s předlistopadovým režimem.

Tento týden jsem v autě vyslechla připomínku oslav Svátku práce, které ve Zlíně v roce 1924 zavedl Tomáš Baťa. Ať už byly jeho pohnutky jakékoli (nabízí se přinejmenším snaha konkurovat průvodům pořádaným komunisty), pro jeho zaměstnance to byl signál, že jejich práci zaměstnavatel oceňuje. A účast lidí na oslavách byla zase signálem, že si lidé své práce váží.

Začala jsem přemýšlet o tom, že už je zase doba, kdy si lidé většinou své práce váží, a to přesto, že často z nejrůznějších důvodů vykonávají práci, která je nebaví, která je nenaplňuje.

Jaký je vlastně rozdíl mezi posláním, povoláním a zaměstnáním? Ke všemu navíc běžně říkáme, že chodíme do práce, nikoli do zaměstnání. Ale práci, někdy i velice náročnou, přece odvádějí i lidé, kteří nejsou v žádném zaměstnání. Lidé, kteří pracují v nejrůznějších institucích jako dobrovolníci. Nebo lidé, kteří pracují pro nás všechny tím, že se starají o společenský život v obcích, o obnovu drobných památek, které by bez jejich péče zanikly, o úklid a zvelebení veřejných prostranství a okolní krajiny.

Zdá se, že právě tato neplacená a dobrovolná činnost dokáže lidi vnitřně naplnit i v případě, že do zaměstnání chodí především pro peníze, že je to pro ně nejen koníček, ale to pravé povolání, je to jejich poslání.

Samozřejmě, nejšťastnější jsou lidé, pro které je jejich zaměstnání současně jejich posláním a koníčkem, a rozhodně je vždy přínosné, když se věnují nějaké obecně prospěšné práci ve svém volném čase.

Myslím na dobu, kdy lidé nechodili do práce, ale pracovali. Pracovali v nájemném vztahu, na svém či i na obecním, a pracovali většinou sice těžce, ale s potěšením a radostí. Protože ta práce za nimi byla bezprostředně vidět, mohli se jejich výsledků dotýkat, kdežto dnes je to všechno daleko složitější a odcizenější.

Blížím se pomalu do práce a říkám si, že Svátek práce by se možná měl spíš jmenovat svátek zaměstnání, tak to bylo vlastně myšleno. A když se to takhle řekne, už to v sobě skrývá rozporné zájmy a potencionální střety.

Svátek práce je ale něco jiného. Je – nebo měl by to být hold všem lidem, bez kterých by se nám tady žilo mnohem hůř.