105x148: Růže bez trní
Původně jsem chtěla tuto stopětku nazvat Hudba motorů II - to proto, že mě k ní asociačním řetízkem dovedla poznámka čtenáře J. Pechouše pod stejnojmenným pondělním článkem od Dede. Ale nakonec jsem zvolila jiný název. Nerada bych pana J. P. zklamala podruhé, protože F1 se má úvaha dotýká jen okrajově.
To jen slova „hudba motorů“ ve spojení s F1 mi připomněla nedávný článek, kde se psalo, že si diváci F1 stěžují, že po odhlučnění motorů to už není ono, formule jsou příliš tiché a divákům chybí ten dramatický vytočený řev, bez něj se cítí být ošizeni.
Uvědomila jsem si tehdy, jak nerozlučně některé věci patří k sobě, jak často některou dobrou věc doprovází něco, co s lehkostí ohodnotíme jako její negativní součást a jako takovou se ji snažíme napravit či odstranit. Například hlučnost závodních aut. Nebo třeba trny na růžích.
Ale nepřinášejí růži její trny jedinečnost? Je obtížné se jí nešetrně dotknout, aniž by se člověk poranil. Mají ty trny vzbudit náš respekt, nebo spíše vzbudit naši něhu, jako se to stalo Malému princi s jeho růží?
Když vypěstujeme růži bez trnů, jistě budeme ve větším bezpečí, ale neochudíme ji o něco a neochudíme tím i sami sebe? Není lepší se snažit uvidět v růži onu růži bez trnů jen svým srdcem?
Jistě, klade to větší nároky na člověka i na jeho čas. Ale právě v tom je ta podstata věci, to je to, o čem mluví liška s Malým princem: „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá.“
Kéž bych si to uvědomila pokaždé, když se na své cestě potkám s nějakou růží.
