Neviditelný pes

105 PLUS: Smíření a naděje

18.3.2021

Jak to čas od času dělávám, když mě nic nenapadá nebo mám pocit, že začínám být silně monotónní, požádala jsem na facebooku o téma na zítřejší stopětku. Jako první zareagovala Blaňule (nebylo to poprvé, děkuju), napsala slovo „smíření“, vzápětí Petra Čermáková nabídla téma „naděje“. Jako třetí se přihlásil Ivo Janeček, se kterým jsem chodila přes uhlíky, dokud to šlo. Jeho zadání znělo „květák“ a na stopětku na toto téma se můžete těšit příští týden. Dnes si dovolím spojit smíření a naději do jedné stopětky, protože mám pocit, že k sobě neodmyslitelně patří.

Když Blaňule napsala „smíření“, měla jsem nejdřív nutkání se zeptat, zda má na mysli smíření se s někým či s něčím, ale pak jsem si uvědomila, že ať tak, nebo tak, vždy se musíme především smířit sami se sebou. Jestliže se dokážeme smířit sami se sebou, dokážeme se smířit i s čímkoli a kýmkoli; je jen třeba si uvědomit, že to automaticky neznamená, že se ten kdokoli smíří s námi. Když se dokážeme smířit sami se sebou, znamená to také, že dokážeme přijmout realitu, ať už její příčiny jsou jakékoli, a rovněž to znamená, že s onou realitou dokážeme zacházet.

Smiřování (se) k životu patří, provází nás od narození. Ne vždy jsme dostali dudlíka, když jsme ho postrádali, někdo jiný než my udělal hezčí bábovičku z písku, někomu Ježíšek přinesl hezčí panenku či autíčko. Máme jiné vlasy, oči, výšku, váhu a a jinou míru talentů, než bychom si přáli. S něčím se nedá dělat nic, můžeme to buď přijmout, nebo zatrpknout. S něčím se dá pohnout a je jen na nás, abychom zvážili, zda se nám chce držet dietu, šprtat cizí slovíčka nebo dřít v posilovně, tedy zda chceme za pokud o změnu zaplatit nějakou cenu, nebo se raději smíříme se svou nedokonalostí. Nebo se také můžeme naštvat na celý svět kvůli té nespravedlnosti, která nám nedopřála dlouhé zlaté vlasy, útlý pas a ňadra dmoucí. Nebo nám nadělila hendikep či nemoc, ať už naši, nebo v rodině.

Zvláště když třeba vidíme lidi, kdo zdánlivě nic netrápí, kteří mají všechno. Najednou ve srovnání můžeme nacházet další a další věci, které ostatní mají a my ne, a přitom nás trápí pocit, třeba jen letmý, že přece máme právo je mít také. A možná si v tu chvíli ani nedokážeme představit, že ten druhý má zase svá trápení, která nejsou navenek tak vidět. Že třeba nemůže mít děti, že se vyrovnává s nějakou ztrátou nebo si v sobě nese zlé zážitky z dětství.

Schopnost a síla vyrovnávat se s danostmi a sami se sebou se proměňuje v čase. Někdy trvá delší dobu, než se vyléčíme a než se vyrovnáme s tím, co nás potkalo. Když máme trápení, je vždy dobré přijmout všemožnou pomoc, přátelskou i tu odbornou, ale ta největší bolavá práce je na nás. Pocity křivdy, sebelítost, ublíženost, zkrátka role oběti dokáže každého potrápit a nadlouho odvádět od očistného přijetí nevyhnutelného i od odhodlání změnit to, co změnit lze. Smíření je také obtížné ve chvíli, kdy se problémy vlečou a kdy naskakují jeden za druhým. Lidé jsou bolaví a mají pocit, že jen přežívají, že živoří.

Řekla bych, že právě tohle se děje v posledním roce ve velkém. Omezení kvůli kovidu a kvůli nezvládnutí situace naší vládou, která jako by se jen snažila plácáním čepicemi uhasit zapálenou trávu vždy jen v místě, kde zrovna vyskočí plamínek, trvají už příliš dlouho. Bylo vysloveno už příliš mnoho příslibů, že se situace zlepší až… až… až… Jenže upínat se k nějakému AŽ vždycky znamená, že totálně vypouštíme TEĎ. Teď, které se už nikdy nevrátí. Proto si troufám říct, že je vždy lepší přijmout realitu a smířit se s dočasným nevyhnutelným a prožít si TEĎ v takové míře a v takové barevnosti, jak to jen jde. Protože jenom teď je ta chvíle, kdy mohu vyjádřit svou svobodnou vůli a kdy mohu udělat to nejdůležitější pro dobu „potom“. Tedy především uchovat si zdraví i zdravou mysl. Žít v bohatosti i přes omezení, která se týkají lidí po celém světě. Přijmout přece neznamená rezignovat. Můžeme přijmout a přitom doufat a věřit ve změnu. To platilo před kovidem a bude platit i po něm.

A k tomu nám pomáhá naděje. Naděje, která je velkým darem, stejně jako víra a láska. Žijeme v době, kdy fyzici i filozofové odkrývají tajemství kvantového světa, jehož jsme součástí. Mluví se o vizualizaci, o přáních vyslaných do vesmíru, a víře v to, že svět je takový, jaký si ho my sami každý den, každou chvíli vytváříme. Mluví se o lásce, kterou musíme mít sami k sobě, abychom mohli uvěřit v to, že svůj svět změnit dokážeme. Ale nic z toho by nebylo bez naděje, která nám dává sílu milovat a věřit. Naděje na to, že momentálně daná skutečnost se někdy opravdu změní. Naděje na to, že danou skutečnost uneseme, když v našich silách ani v silách vesmíru nebude ji změnit. Naděje na to, že dokážeme přijmout vše, co nás potká, a naděje na to, že každé odpírání si, utrpení i bolest nás do budoucna posílí a obohatí.

Naděje je mocné kouzlo, je to most, po kterém vždycky dokážeme přejít od teď k potom.

Naděje je dost pro všechny.

Naděje, která nás nikdy neopustí, když my neopustíme ji.

Předjaří 2021

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Vave Neviditelný pes


zpět na článek