Z. Vave 8.5.2019 0:43

Děkuju vám za milé komentáře.

Právě předěláváme topení a tak nestíhám víc reagovat.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 7.5.2019 19:19

další moc pěkné zamyšlení Vave

a take to znám, to "dočkej času jako husa klasu" :) Také očima tahám rostlinky zeleniny ze země, těším se na květy, zeleninu, jsem nedočkavá. Ale "flákat se", nebo alespoň zpomalit už jsem se také dávno naučila. Čím jsem starší, tím mi to jde snáze :) Jsem ráda, že ti azalky rozkvetly a jistě se celá vaše zahrádka oděje do pláště mnoha barev a vůní. A vyrobit vnoučatům male šapitó - tak to tedy bude překvapení !!!!

psí OT. Trixie by pro hrst čerstvých ostružin šla světa kraj! Bohužel místa při okrají parku, kde jich bývalo hodně nám už předloni vysekali a my tam přestali jezdit. Na jiné, sice stále hojné místo se zase bojím chodit já, jelikož jsme si tam loni pořídila děsnou vyrážku "poison ivy" a nerada bych ji opakovala. Našli jsme louku, kde se ostružiní rozpíná v trávě, jen ho není množství, na které je Trixie zvyklá (tedy její denní příděl). Včera jsme byli v části parku, daleko (tak 10 min. chůze) od místa, kde dříve ostružiny hojně rostly, než je vysekali. Trixie vylezla z auta a chvilku jen tak čmuchala v trávě. Pak zvedla čenich, zavětřila, nabrala směr a začala mašírovat. Bez nejmenšího zaváhání nejenže přesně došla, ale i zabočila na místo, kde bývaly ostružiny. Tam strčila čumák do vysoké trávy a pak ne mě vrhla pohled, který říkal "jsou tu, cítítm je, trhej". A opravdu tam byly. Za ty dva roky narostly nové keře, sice hodně prorostlé divokou trávou, ale vrchní ostružiny byly krásně zralé. Tak jsem trhala a Trixie baštila. Neuvěřitelné, nejen na jakou dálku ostružiny cítí, ale že i po dvou letech si přesně pamatuje, kde rostly

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Hanča 7.5.2019 17:38

Je to radost,

když utrápené keříky po čase rozkvetou do krásy. Loni můj muž, ačkoliv běžně se květinovým záhonům nevěnuje, zlikvidoval odkvetlou srdcovku. Měla jsem ji moc ráda, byl to dárek, tak i vzrušená diskuse kolem toho mezi námi proběhla. Naštěstí nebyl úplně důsledný - srdcovka povstala a dokonce rozkvetla. To bylo radosti! :-))

Nepochybuji o tom, milá Vave, že postupně se naučíš vnímat, že ubývá toho "musím" a "měla bych" výměnou za svobodné "mohu" a "chci". Ano, všechno má svůj čas.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 7.5.2019 17:08

Milá Vave,

opět dobrá úvaha o životě,zastavení se, zpomalení, zakořenění. Ano, život je cesta,někdy někdo poradí kudy dále, někdy zbloudíš a vrátíš po nevídaných pěšinkách a zákoutích, leccos přitom objevíš a pak zase můžeš k cíli. Někdy to bolí, někdy to krásně šlape.Tak jako rostlina,někdy zakoření dobře, někdy jí to hodnou chvíli nejde ale stane se odolnou a někdy taky uhyne a musíš to zkusit znovu, protože ji hodně chceš. Osobně jsem se momentálně krásně rozkořenila návštěvou Italie,jsem sice trošku zvadlá ale vzpomínky a kus mého srdce v té zemi mi zase pomůže nabrat sil vzpomínkami. :-)

Ať i Tobě každá Tvá zahrádka, ta praktická i ta srdeční krásně vzkvétá!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 7.5.2019 16:32

kuk

krásně je tady všude kolem - i počasí se umoudřilo (je 17 stupňů, ale ráno byl šedivák). Night nachodil (a v hodně zajímavých terénech) hodně kiláků a místo toho, aby padnul na pelech tu honí ještěrky... Naštěstí obě naše "blondýny" (kobylky) ho vůbec nezajímají.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 7.5.2019 15:32

Všechno chce svůj čas,

kytky, vaření i uklidnění.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Yga 7.5.2019 11:57

Milá Vave,

moc hezké zamyšlení. Máš pravdu, všechno má svůj čas - i kytičky i my. (:o))

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jitur 7.5.2019 10:45

předpokládám, že...

...jsi slíbila článek o pobytu "ve tmě". Mně by to hrozně zajímalo, určitě i ostatní...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 7.5.2019 10:36

Milá Vave

Jsem ráda, že ti azalky rozkvetly. Jak říkáš, všechno chce čas - kvetení i všecko lidské snažení i nesnažení :-)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 7.5.2019 8:27

Přeji krásné ráno

Vave, ráda čtu, jak zahrada rozkvétá! Praktické zahradničení je jeden ze způsobů, jak se zpomalit a učit se kochat tím, co je právě tady a teď. Je zajímavé pozorovat, jak se tomu zpomalení učíš. Ano, není to jednoduché, a tato dovednost chce prostě praxi, jsou na to dokonce kursy všímavosti neboli mindfulness. Mozek si dokáže vytvářet nové neuronové dráhy, takže naděje je velká :-)

Vave, moc zajímavé čtení, děkuju.

• reagovat
• nahlásit příspěvek