28.3.2024 | Svátek má Soňa


105 PLUS: Adventní poselství

3.12.2020

V minulých letech jsem zkraje adventu psala o úklidu v bytě a v duši i o době laskavění. Loni jsem nepsala vůbec, zásek po smrti kamarádky Bedy byl dlouhý. Letos mám plnou hlavu starých žen, protože jejich příběhy se začaly prolínat v mé přítomnosti a já na ně musím stále myslet. Snažím se pochopit poselství, které s sebou nesou, a mám čím dál silnější pocit, že o nich musím mluvit právě teď, začátkem adventu.

Příběh osamělé, stárnoucí a nemocné ženy. Už ve starším věku se přestěhovali s manželem do jiné obce, a když zemřel, zůstala sama s několika psy, bez hlubších vazeb k sousedům. Čím byla bezmocnější, tím víc se za to styděla a tím méně si dokázala říct o pomoc. Ani pro sebe, ani pro svá zvířata, která byla tím jediným, co na světě měla. Nedokázala si říct o pomoc snad proto, že měla dávné špatné zkušenosti, snad z obav, že to bude znamenat odloučení od psů, kteří byli jejím jediným pojítkem s minulostí, její vzpomínkou na manžela. A tak nechávala vše plynout, až na kraj své bezmoci. Až k zanedbání sama sebe i těch, které tak milovala a od kterých se tak dlouho nedokázala odloučit.

Příběh stárnoucí ženy, jejíž mysl čím dál častěji odchází do světů, které jsou nám ostatním uzavřené. Žena má dvě kočky, naštěstí má dceru, která se stará. Snaží se ze všech sil najít nový domov pro kočky, protože její situace neumožňuje, aby si je nechala u sebe. Kdyby to udělala, ohrozí svá vlastní zvířata. Také se snaží najít nový bezpečný domov pro maminku. Zkoušela si ji nechat u sebe, ale uvědomuje si, že to není trvale možné. V maminčině světě nepanuje obvyklý den a noc, její čas je jiný a aktivita nevyčerpatelná, na rozdíl od sil a možností její dcery. Ta se trápí, na maminku myslí, postrádá ji. Možná touží zastavit a vrátit čas, touží po příležitosti říct nahlas to, k čemu dříve nebyla příležitost, na co se nikdy nedostalo. Říct to, co se člověk ostýchá nahlas říct. Vyslovit slova vyčítavá i láskyplná, vyříkat a objasnit si všechny křivdy, odplavit je, omýt se navzájem slzami. Tak jako jsem po tom marně toužila já.

Příběh umírající ženy. Od smrti svého vnuka před pár lety se čím dál častěji upínala ke smrti. Jak jí roky přibývaly, uvědomila si, že už to nebude trvat tak dlouho a stane se nejstarší ve svém rodu, co paměť sahá. To byla velká motivace k tomu, aby žila dál. Letos v červnu dosáhla kýžené mety a čím bylo léto jásavější, tím víc se začala odvracet od světa. A teď, jak se zdá, se brzo dočká toho, po čem čím dál víc toužila. Je na půl cestě tam, kde jako věřící doufá v milosrdné a laskavé přijetí. Jak je to jen v této době možné, je obklopena milující rodinou. Ona sama už mluvit nemůže, ale její blízcí mají příležitost jí říct to, co ještě potřebují vyslovit. Mají příležitost být u ní v hodinách, kdy je duše k tělu připoutána už jen velice volně. Je to moje teta, kdo odchází, zapaluji za ni už několik dnů svíčku. Přeju si pro ni, aby odešla zlehka a aby pokojně došla tam, kam vždycky doufala dojít.

Tři staré ženy, tři silné příběhy na počátku času adventního.

Času adventního v době koronavirové, která mnohé naše bližní uzavřela v osamělosti domovů a mnohdy mohla prohloubit jejich bezmocnost. Dlouhé týdny a měsíce v izolaci na jaře i teď na podzim mohly zvláště pro některé staré a osamělé lidi znamenat hluboký propad psychický, fyzický i materiální.

Možná máme takové lidi ve vzdáleném příbuzenstvu či v blízkém sousedství. Mnohdy není vůbec jednoduché zjistit, zda a co vlastně potřebují, protože to třeba sami nedokážou rozpoznat nebo si to nedokážou přiznat. Je teď těžké je navštívit a osobně si ověřit, jak na tom jsou. Situace s koronavirem se stále mění, a i když je teď mnohé povoleno, některé ukazatele nemocnosti opět znepokojivě rostou. Asi není úplně rozumné začít masově navštěvovat právě ty nejzranitelnější skupiny lidí, ale můžeme alespoň svým starším a osamělým příbuzným a známým častěji zavolat, zeptat se přes dveře sousedů, zda něco nepotřebují.

Každý rok v čase adventním mívám nutkání vyčistit a urovnat si pár míst v bytě a také v duši. Možná že víc než k Vánocům se vztahuji k zimnímu Slunovratu a potřebuji mít některé záležitosti vyjasněné, čisté a uzavřené dřív, než se čas na chvilku zastaví, aby se po roce opět začal odvíjet ke světlu. Letos se tomu všemu předřadila potřeba podělit se s vámi o tyto tři příběhy s nadějí, že v nich budete stejně jako já hledat poselství pro adventní čas.

Že budete hledat své vlastní příběhy pro svůj adventní čas.

Advent 2020

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !